Úvod » Články k časopisu » Flandry na vlastní kůži, zvláště v sedacích partiích

Flandry na vlastní kůži, zvláště v sedacích partiích

Když jsem už tady, nějakých dvanáct set kilometrů od domova a kolo v kufru auta, nedá mi nevyzkoušet si to nejpodstatnější ze slavného „Ronde“ na vlastní kůži.

Belgie je země rovinatá, Flandry jen lehce zvlněné, ale i tento závod rozhodují kopce. Začínají na 145. km a poslední ze sedmnácti stoupání s celkovým převýšením 979 m je na pořadu tucet kilometrů před páskou. Součet délky kopců je jen něco málo přes 15 km, ale přitom je to učiněné peklo. Dvaadvacetiprocentní pasáž stoupání na kluzkých kostkách jako ta na pátém legendárním kopci Koppenberg prověří všechny účastníky, stejně jako úzké cesty a neustálá tlačenice o dobrou pozici v balíku.

Jdu na to. V plánu je 85 km a zdolání všech podstatných úseků. Výchozím bodem je pro mne Oudenaarde. Koná se zde start závodu žen, sídlí tu muzeum závodu a muži tudy projíždějí v neděli. Mým cílovým bodem je Brakel a zdolání patnácti bergů ze sedmnácti. Začínám severní smyčkou v obci Eine, vynechal jsem prvních 140 km, kde se „nic“ neděje a první dva kostkové úseky, které jsou jen po rovině. I počasí mi „přeje“. Je typicky belgické: vítr o síle 50-60 km/h a neustálé střídání déšť-sluníčko-oblačno (u nás se tomu říká aprílové, tady prý trvá celé jaro), teplota ucházející od osmi stupňů v přeháňkách do čtrnácti při slunečním svitu. Hned na začátku jsem zmokl, a tak se mohu cítit v té správné náladě.

Trať je dost členitá, pravoúhlé zatáčky, nájezdy na polní cesty s šířkou maximálně na jedno auto, povrch velice různorodý – kvalitní vozovka, hrubozrnný asfalt, betonky, panely. Všude ale také cyklostezky, které musí cyklisté povinně využívat. V obci Roborst přichází první dlážděný úsek, krátký sjezd, kilometrové přerušení po asfaltu a za kolejemi tříkilometrová „Paddestraat“, jen lehké stoupání, ale začátek otevřený se silným větrem zprava. Dláždění je poměrně pravidelné, však tu nedávno probíhala rekonstrukce. Kraje tvoří betonové žlábky 30 cm široké. Lze v nich jet, ale k tomu se nesnižuji (Bettini jich v závodě perfektně využíval). Ono také bylo dost obtížné vyjet z nich zpět na vozovku, protože dlažba převyšovala krajnici a muselo se z ní vyskočit. Při závodě žen jsem tady viděl pár nešťastnic, které to nezvládly. Úsek končí provizorním dřevěným tunelem sloužící místním umělcům jako galerie.

Trať se stáčí doprava na západ, zpět k Oudenaarde, ale také proti větru. Na převodnících většinou zůstává „malá“. Postupně se propracovávám k prvnímu „bergu“. Na 145. km závodu prudce z hlavní, přes mostek, doprava. Molenberg – jen 460 m dlouhý, převýšení 32 m, průměrné stoupání 7 % a maximální 14 %. Dole na levé straně krásná hospůdka (pozor, postřehy z okolí trati se z mého vyprávění začnou postupně vytrácet), v sedle se posunout dozadu, zabrat a jsem nahoře. Paráda, žádný problém, ještě tři úseky dlažby a budu mít severní smyčku za sebou.

Sjezd a přijíždím k úseku Kergate. Není označen jako kopec, ale silnice mírně stoupá do vsi jménem Mater. Dlažba je nepříjemná, především dohromady s bočním větrem, který vane zprava. Už abych se schoval mezi domky, v Materu lemují silnici krásné chodníky z betonové zámkové dlažby, tady už bych neváhal, ale jízdu po nich znemožňují plůtky postavené každých 20 m napříč. Jízda začíná být utrpením. Blíží se konec obce, tak to snad bude i změna povrchu. Ale kdepak. A především se opět dostávám na vítr.

Konečně přijíždím ke křižovatce, přede mnou „téčko“. To bude změna! Doprava, nebo doleva? Doprava, bohužel proti větru. Změna povrchu také přišla, ale k horšímu. Dalších 500 m po úplně rozbitých „kočičácích“. Naštěstí je vlevo asfaltová záplata. Nekompromisně jedu v protisměru a využívám těch sto metrů k odpočinku. Klesám a znovu prudká změna směru. Jsem pod Wolvenbergem (800 m, převýšení

50 m, stoupání 6,3 % průměrné a 19 % maximální). Naštěstí je to kopec asfaltový, ten nejprudší úsek je nepříjemný (všude jinde ve světě by tady udělali serpentinu), ale dá se to zdolat na 39×23 v pohodě.

V silném protivětru (v lepším případě bočním) se dostávám ke svému výchozímu bodu. Projíždím ještě dva dlážděné úseky, většinou drobná kostka, podobná té naší domácí, a jsem zpět v Oudenaarde, v nohách 45 km. Jedu k jižní smyčce. Dlouhý přímý úsek do Berchemu ztěžuje jen protivítr. V Berchemu doleva, znovu doleva, doprava (vždy o 90 stupňů – náročné) a ocitám se na úpatí pod Oude Kwaremont (2200 m, prvních 600 m asfaltových, převýšení 93 m, stoupání průměrné 4,2 % a maximální 11 %). Kopec ne moc prudký, ale dost dlouhý. Nahoře už mám těch „baflí“ dost.

Sjíždím k Paterbergu, předkrm před Koppenbergem. Délka jen 400 m, převýšení 48 m, ale stoupání 12,5 % v průměru a 20 % v maximu. Tady a na následujícím kopci jde o to vyjet. Ne jak! Ne jak rychle. Prostě vyjet! No, daří se to. Sedm kilometrů k dalšímu kopci po cestách, které slouží mimo cyklistiku místním zemědělcům k obsluze jejich farem a polí. Dvě auta se tady nevyhnou. Přijíždím do Meldenu, dlažba se hlásí již ve sjezdu na začátku obce. Zatáčka doprava a značka zákaz vjezdu – Koppenberg, naprostá klasika Flander, nejprudší ze všech místních bergů (600 m, převýšení 64 m, 11,6 % průměrné převýšení a 22 % maximální).

Už v pátek je Koppenberg uzavřený pro provoz aut, naštěstí ne pro cyklisty. Vlevo se stavěl stan rozměrů cirkusového šapitó pro občerstvení fanoušků, nahoře rostly dokonce stany dva, podobné těm z Mnichova, které tam najdete při pivním Oktoberfestu. Začíná to mezi pastvinami a zatím to jde, jen pekelně fouká zprava. V polovině kopce se vozovka začíná zařezávat do úvozu, vítr se utišil, ale silnice se zvedá ke své mezní strmosti. V úseku s dvaadvaceti grády se ještě výrazně zhoršuje kvalita povrchu. Kameny mají větší rozestupy, galuska zapadá do spár, kloužou i suché kostky. Rychlost klesá k minimu a je problém kolo uřídit vytýčeným směrem. Z jízdy na biku tu situaci velmi dobře znáte. V prudkém stoupání jste schopni ještě (fyzicky) jet, ale stroj neposlouchá příkazy předního kola, řídí se podle náklonu jezdce a změnou těžiště.

Shodou okolností se mi to daří a po třech minutách jsem nahoře. Kolega, který jel se mnou a také vyjel, podával v celém průběhu stoupání výkon větší než 400 wattů (asi 7 wattů na kg, měřeno pomocí CycleOps PowerTap). Jakou wattáž tady asi natočil Boonen při svém nástupu? Jemu stačily na zdolání tohoto bergu necelé dvě minuty!

Mám dost a začínám přemýšlet o předčasném ukončení svého putování flanderskou krajinou. Ještě sjíždím pod Steenbeekdries (820 m, 59 m, 7,6 %, 12,8 %). Ten nakonec překonávám, ale nahoře kostky nekončí. Pokračují i ve sjezdu a to je můj konec. V prudkém stoupání jsou kočičí hlavy k uzoufání, ale protože jedete pomalu, nezpůsobují taková muka jako na rovině, nebo ještě hůře v klesání. Příšerně bolí klouby prstů, nutností jsou pevné kalhoty, protože sedlo notně naklepává všechno, co v nich nosíte. Také trpíte se svým kolem, které stárne před očima. Podle mě snad desetkrát rychleji.

Na konci úseku opouštím trať a vracím se do Oudenaarde. Absolvoval jsem šest bergů ze sedmnácti a zhruba 70 km trati. Poznal jsem jinou cyklistiku, něco mezi silničním závodem a cyklokrosem, nebo snad silniční závod s cyklokrosovými úseky? A to mě ještě čekal zážitek z nedělního závodu. Z atmosféry, počtu diváků, cyklistických znalostí fanoušků. Stálo to za to!

autor: (lm)
foto: Libor Matějka a Markéta Navrátilová (Cor Vos)

Kde se rodí Boonenové
V sobotu odpoledne jsme si nenechali ujít příležitost podívat se na závody mládeže. Vybrali jsme si ten nejbližší. Závodilo se v kategoriích Junior a Kadet. Mladší ročníky začínají závodit později, snahou je nic neuspěchat. Na startu bylo v každé kategorii okolo sta dětí i přesto, že se týž den konaly jen ve Flandrech další tři jiné závody, a také navzdory tomu, že obě kategorie mají omezený počet startů během sezony (zaznamenávají se jim při prezentaci do sešitu). Právě z této ohromné základny, v níž se rozumně nakládá s každým adeptem, se rodí šampioni typu Toma Boonena.

Flanderské kopce na pětníku
Všech 17 stoupání, populárních bergů, je vměstnáno v okruhu pár desítek
kilometrů. Dlážděné úseky, stojky že ani nejlehčí převod nestačí.
Kde se tedy tradičně rozhoduje nejslavnější belgická klasika?

1. Molenberg (145. km, délka 463 m, převýšení 32 m, průměrné stoupání 7 %, maximální 14,2 %)
2. Wolvenberg (155. km, 666 m, 45 m, 6,8 %, 17,3 %)
3. Oude Kwaremont (174. km, 2200 m, 93 m, 4,2 %, 11 %)
4. Paterberg (178. km, 400 m, 48 m, 12,5 %, 20 %)
5. Koppenberg (185. km, 600 m, 64 m, 11,6 %, 22 %)
6. Steenbekdries (190. km, 820 m, 57 m, 7,6 %, 12,8 %)
7. Taaienberg (192. km, 800 m, 57 m, 7,1 %, 18 %)
8. Eikenberg (197. km, 1200 m, 60 m, 5 %, 11 %)
9. Boigneberg (201. km, 1050 m, 53 m, 5,2 %, 12,4 %)
10. Foreest (208. km, 680 m, 51 m, 8,4 %, 12,9 %)
11. Steenberg (211. km, 820 m, 60 m, 7,6 %, 12,8 %)
12. Leberg (216. km, 700 m, 45 m, 6,1 %, 14 %)
13. Berendries (221. km, 900 m, 65 m, 7,2 %, 14 %)
14. Valkenberg (226. km, 875 m, 53 m, 6,1 %, 12,8 %)
15. Tenbosse (232. km, 450 m, 29 m, 6,9 %, 8,7 %)
16. Muur-Kapelmuur (242. km, 1000 m, 92 m, 9,2 %, 20 %)
17. Bosberg (246. km, 1350 m, 68 m, 5 %, 11 %)

Mládežnické soutěže jsou rodinnou záležitostí. K vidění bylo pár klubových aut, ale všechny závodníky přivezli na start rodiče. Otcové nebo dědové se zde starají o své potomky tak, jako je to u nás běžné v hokeji, ale nikoliv v cyklistice. Na start se postavili závodníci velice rozdílné výkonnosti, to bylo patrné hned od prvních kilometrů. Závodilo se na naprosté rovině a v silném větru, od začátku se jelo naplno a mnoho z účastníků brzy odpadlo. Vždyť první osmikilometrový okruh junioři absolvovali průměrnou rychlostí 51 km/h! Postupně se sice snížila, ale vítěz osmdesátikilometrového závodu dosáhl průměru 43 km/h a cíle se dočkaly jen čtyři desítky jezdců.