Milimetry? Račte si poručit!

28.2.2017
<i>laboratorní test vidlic se stavitelným zdvihem</i><br /> <br /> Přední odpružená vidlice se stala již takovou samozřejmostí, že si bez ní terénní jízdu ani nedovedeme představit. S postupným vývojem v tomto odvětví se na našich kolech objevují stále lépe fungující vidlice lepších parametrů, ať v tuhosti konstrukce nebo v kvalitě kroku, než tomu bylo dříve. Oblastí, které konstruktéři přikládají velkou důležitost, jsou možnosti regulace. Ty dávají jezdci prostor nastavit si vidlici tak, aby vyhovovala jeho osobním požadavkům. Právě rozšířením jednoho ze zajímavých druhů nastavení, stavitelného zdvihu, jsme byli motivováni k porovnání vidlic disponujících tímto systémem.

Podíváme-li se jen letmo do historie, dojdeme ke zjištění, že od dřevních dob odpružení po současnost postupně roste počet hodnot, které lze na vidlici regulovat. Tou úplně základní bylo a je nastavení tvrdosti kroku, ať již předpětím vinuté pružiny nebo tlakem vzduchu. Pouhé pružení by ale nebylo příliš platné, kdyby se nenašel systém bránící příliš rychlému návratu vidlice do původní polohy. Proto se k pružinám poměrně záhy přidal i útlum zpětného chodu – odskoku. Jak se postupně zvyšovala hodnota zdvihu, tak se začaly ozývat hlasy, obzvláště pak z řad závodníků, volající po systému, který by umožnil vidlici zcela uzavřít ve chvílích, kdy není odpružení potřeba, proto vznikl LockOut – zamykání vidlice. Pomineme-li v současnosti populární a stále se rozšiřující „inteligentní“ tlumení, tak posledním hitem v nastavení vidlic je možnost jednoduše a externě změnit jejich zdvih.

Dva pohledy, dvě cesty
Jedním z prvních modelů s touto možností byl RockShox Psylo. Zde použitý systém dostal název U-Turn (dodnes RockShoxem používané označení). U prvních modelů s U-Turnem se zdvih ladil pomocí dlouhého imbusového klíče vsunutého do levé nohy vidlice. Jelikož se zákazníkům zalíbila možnost měnit zdvih, ale ne už nutnost „šťourat se“ uvnitř vidlice, bylo Psylo záhy vylepšeno o externí kolečko, které toto nastavení výrazně zjednodušilo. Najednou si mohl jezdec snadno, pouhým otočením jednoho kolečka, dopřát požadované milimetry v nabízeném rozsahu.
Odlišný pohled na tuto problematiku měla značka Manitou, která představila svoje řešení ovládání zdvihu až po RockShoxu. Konstruktéři od Manitou totiž nespatřovali žádný zásadní přínos v plynulé regulaci délky kroku vidlice. Připadalo jim zbytečné kroutit kolečkem pod kopcem na jednu stranu a na jeho vrcholu na druhou. Proto přišli s vlastním řešením RT (Rapid Travel), kde se pomocí přepnutí malé páčky na spodku levé nohy a po zatlačení vidlice snížil zdvih o dva centimetry. Zároveň s tím výrazně ztvrdl krok vidlice. Tento systém nebyl určen pro laborování se zdvihem, šlo hlavně o možnost rychle upravit vidlici tak, aby se zlepšily výjezdové vlastnosti celého kola. Následným malým, ale rozhodně ne nevýznamným zlepšením bylo přesunutí této ovládací páčky ze spodní strany vidlice na korunku. Až po několika letech se Manitou rozhodlo opustit tuto cestu a představilo světu nový systém RTWD, který již umožňoval plynulé nastavení hodnoty zdvihu v poměrně velkém rozsahu.

Kam až dospěla evoluce
Až do tohoto místa byla řeč o změně zdvihu u vidlic, které pracují prostřednictvím vinuté pružiny. U vzduchových byla tato otázka poměrně dlouho opomíjena. Zdvih bylo i zde možné měnit, ale pouze přestavěním vnitřních částí vidlice. Zlom přišel až s příchodem značky Fox do světa předního odpružení. Ta tuto problematiku vyhodnotila po svém a stavitelný zdvih nabídla naopak pouze u vidlice se vzduchovou komorou. Tento sytém nazvaný Talas a umožňující plynulou regulaci zdvihu po třech milimetrech se s úspěchem stále používá hned u několika modelových řad. Zřejmě částečně inspirován Foxem vytvořil RockShox po čase druhou variantu svého systému pracujícího se stlačeným vzduchem, kterou pojmenoval jednoduše U-Turn Air. Manitou, jak je pro něj do značné míry typické, šel opět vlastní cestou, a tak vznikl systém IT (Infinite Travel). Zdvih se zde ovládá páčkou na řídítkách, kterou když jezdec stiskne, může vidlici pouhým stlačením nastavit na libovolný zdvih – až téměř do nuly.

Zmínka zatím nepadla o čtvrtém velkém hráči na poli předního odpružení u MTB, italské Marzocchi. Ta se totiž hned tak nedala zlákat trendem stavitelných zdvihů a této módní vlně se dlouho bránila. Přesto ve finále neodolala. Její první řešení z této oblasti fungovalo na principu zvětšování objemu negativní vzduchové komory. K tomu ale byla potřeba pumpička. Nové, modernější řešení TAS se již ovládá kolečkem na spodu levé nohy. Někomu se může zdát, že jsme pominuli svým způsobem určitě jedinečný systém ETA. Jelikož jde ale v podstatě o specifické řešení LockOutu (zamykání), které pracuje prostřednictvím systému tlumení, nebudeme mu věnovat v tomto článku pozornost. Abychom mu ale nekřivdili, je třeba přiznat, že obzvláště u vysokozdvihových vidlic je filozofie jeho funkce užitečná a poměrně blízká prvnímu řešení od Manitou (snížení zdvihu pro dočasné zlepšení výjezdových vlastností).

Lze říci, že všechny výše popsané systémy představují různé cesty, po kterých se následně vydali i ostatní výrobci vidlic. Pokud bude řeč o značkách, které se zúčastnili testu, tak SR Suntour využívá stejného principu jako Manitou IT, RST si jako vzor vybralo U-Turn od RockShoxu.

Proč vlastně měnit zdvih?
Otázka vskutku zásadní, na niž si musí nakonec odpovědět každý sám. Jedna z výhod již byla zmíněna. Snížením zdvihu se sníží celá přední část kola, změní se úhel hlavové trubky a zároveň s tím se posune celkové těžiště. To vše dohromady může pomoci při zdolávání prudkých technických stoupání. Vše je ale potřeba dělat s mírou, pokud snížíte vidlici na minimum zdvihu (možno u SR Suntour, Manitou IT), může se změnit geometrie kola do takové míry, že bude ovládání značně nepřirozené až těžko zvladatelné. Druhým výrazným důvodem pro využití stavitelného zdvihu je možnost snadného přizpůsobení výšky vidlice danému kolu a jeho geometrii. Posledním faktorem pro, který bychom rádi zmínili, je zkrátka chuť konkrétního jezdce experimentovat s jízdními vlastnostmi svého kola. Z naší vlastní zkušenosti většinou, pokud je kolo vybaveno vidlicí se stavitelným zdvihem, necháváme po většinu testu jeho hodnotu na maximálním parametru a pouze krátkodobě zjišťujeme změnu vlastností kola po úpravě zdvihu. Je ale třeba přiznat, že se najde nemálo jezdců, kteří ladí svou vidlici podle momentálního využití kola. Například na jízdu po městě jim stačí menší zdvih, navíc ocení rychlejší ovládání kola (souvisí se změnou hlavového úhlu, menší zdvih = větší hodnota hlavového úhlu). Naopak v terénu přijde vhod každý centimetr zdvihu, vyšší předek se navíc pozitivně promítne do jistějšího ovládání v prudkých sjezdech.

Vzhůru do laboratoře
Prakticky většina výrobců tvrdí, že jejich systém plynulého nastavování zdvihu nemá zásadní vliv na průběh stlačení vidlice. Jinými slovy – pokud chcete snížit zdvih, stačí pouze použít příslušný ovládací prvek a je hotovo, nemusíte se obtěžovat například se změnou tlaku ve vzduchové komoře. Zjistit nakolik jsou tato tvrzení pravdivá bylo v podstatě úkolem laboratorního měření na testovací stolici. Jedna z vidlic, konkrétně Manitou Minute 4:00, sice obsahovala inteligentní systém tlumení SPV, které by mohlo ovlivnit průběh testu a který není možné plně deaktivovat, avšak pouze pokud by se jednalo o dynamické zatížení. Metoda pomalého (postupného) stlačení vliv SPV a jiných „chytrých“ tlumících systémů eliminuje.

Před začátkem měření jsme na všech vidlicích nastavili hodnotu předpětí, pokud toto nastavení vidlice umožňovala, zhruba odpovídající jezdci o hmotnosti 80 kg. Stejně tak tlumení odskoku bylo nastaveno přibližně na střední hodnotu. Průběh stlačení jednotlivých vidlic jsme měřili v první fázi s maximálním zdvihem (černá křivka), poté s minimálním (červená křivka). U vidlic Manitou Minute a SR Suntour, které umožňují snížit zdvih téměř na nulu, jsme pro lepší vzájemnou porovnatelnost stanovili jako druhou nižší hodnotu zdvih přibližně 90 mm, aby se tak přiblížily ostatním účastníkům testu.

U každé vidlice je připojen graf skládající se ze dvou os. Na vodorovné je zanesen zdvih v milimetrech, na svislé pak síla v Newtonech. Jeden bod na křivce pak vypovídá o tom, jak velká síla byla potřeba ke stlačení vidlice o odpovídající velikost zdvihu. Tvar jednotlivých křivek znázorňuje průběh stlačení (horní část křivky) a návrat do původní polohy (spodní část křivky). Pokud spodní část křivky (odskok) kopíruje průběh stlačení, lze usuzovat, že útlum bude v praxi pracovat plynule a vyrovnaně, tedy kvalitně.
U průběhu stlačení sledujeme, jak velkou silou je třeba působit, aby vidlice začala pracovat. Čím větší je totiž síla potřebná na rozpohybování vidlice, tím menší je její citlivost na malé nerovnosti. Zatímco pružinové vidlice začínají pracovat téměř okamžitě, u vzduchových bývá zpravidla patrný určitý schod. Samozřejmě i zde se najdou výjimky potvrzující pravidlo.

Samotný tvar křivky pak znázorňuje, zda vidlice pracuje lineárně (velikost vynaložené síly je přímo úměrná velikosti stlačení), nebo progresivně tuhne (postupně roste síla potřebná pro stlačení o jednu jednotku zdvihu). Většina vidlic, které jsme vzali do laboratoře, vykazuje více či méně lineární krok, s přitvrzením až na úplném dně zdvihu. Jako již tradičně ideálně progresivní křivka byla zaznamenána u Marzocchi, jejíž vidlice byly tímto průběhem vždy charakteristické.

Porovnání křivek při rozdílných hodnotách zdvihu ve většině případů potvrzuje slova výrobců o zachování charakteristiky. Většina vidlic pracuje se sníženým zdvihem téměř identicky jako při jeho maximální hodnotě, některé křivky mají pouze lehce strmější průběh. Příkladem prakticky identické funkce bez ohledu na hodnotu zdvihu je Manitou Black Super.

VÝSLEDKY LABORATORNÍHO MĚŘENÍ NAJDETE VE VELU 4/06, KTERÉ PRÁVĚ VYCHÁZÍ!

Autor: Štěpán Hájíček
Foto: Jerry Efeb

Menu