Odpověd je jednoduchá i složitá zároveň. Je to směsice nadšení, obětavosti, zkušeností, odvahy vstupovat do neprobádaných sfér, odpovědnosti za zachování kontinuitu, schopnosti nenechat se otrávit nevděkem. Ale jen z tradice se žít nedá. Za maratonskými etalony stojí konkrétní lidé, jednotlivci, osobnosti, převážně autoři původní myšlenky, iniciátoři, duchovní otcové. A v tom je právě svízel. Většina bikerské komunity si neuvědomuje, jak málo stačí k tomu, aby byl jejich oblíbený závod zprovozen ze světa. Třeba se jen někdo špatně vyspí, dopřeje sluchu věčným nespokojencům, kteří umí zasáhnout do citlivých míst. Pak není těžké říct: jdu od válu, balím to!
Tenhle pocit zmaru jistě zažili všichni, kteří se o něco pokoušejí. Všichni ti, kteří chtějí nabídnout víc a snaží se něco udělat pro druhé, pro jejich potěšení, zábavu, dobrou náladu.
Loni na podzim probleskly zprávy o tom, že Rallye Sudety, skutečná domácí bikemaratonská klasika a prubířský kámen všech vytrvalců na horských kolech, končí. Mezi skalními příznivci závodu, a nejen mezi nimi, to vyvolalo nefalšované zděšení. Cyklistické servery zaplavily projevy údivu, nevěřícné reakce. Že by se jako neměly jet Sudety? Jak to, proč? To přece nejde.
Cožpak by se měly cyklistické maratony pořádat se stejnou samozřejmostí, jako když každé ráno vyjde slunce a denní tisk? Příznačně se okamžitě zvedla vlna lítosti a jakési solidarity s organizátory. Jakoby si účastníci najednou sami uvědomili, že mnohé nevybíravé výtky náležely spíše do kategorie malicherných. Že svůj maraton potřebují a že by o něj neradi přišli. Jak už to bývá, až ve chvílích a obavy ze ztráty něčeho navenek všedního, ale tak důležitého, se dostaví nezbytná míry pokory a docenění.
Tradiční bikemaratony u nás jednoduše stojí na pár jedincích, pro něž pořádání těchto masových setkání rozhodně není předmětem obživy. Jenomže maratonec chce za své startovné odpovídající služby a má na to jistě právo.
“Cítím, že naše práce by se měla víc zprofesionalizovat, ale děláme to ve svém volném čase a to někdy nestačí, respektive vede ke stresovým situacím, kdy se člověk ptá sám sebe, jestli to má zapotřebí,” míní hlavní postava Rallye Sudety Tomáš Čada. “Maratonci požadují celkem logicky vyšší standard, protože konkurence podobných podniků je nesrovnatelně nabitější než v minulosti. Udržet léta budované renomé závodu stojí velké úsilí a někdy už člověk sotva nachází dostatek energie,” uvažuje nahlas zkušený pořadatel. “Také si plně uvědomuju, že když se na to vykašlu já, s největší pravděpodobností to povede k zániku závodu a celá ta práce skončí vniveč, což si vůbec nepřeju. Tahle pozice relativní nenahraditelnosti mě ale vůbec netěší, ačkoli je to realita.”
Pro partu lidí kolem prodejny Redpoint v Teplicích nad Metují byla impulzem k pořádání Cannondale Rallye Sudety účast na populárním švýcarském Cristalpu v roce 1994. Čadův kolega Jaroslav Soumar tehdy přišel s myšlenkou uspořádat v Adršpašsko-teplických skalách podobný podnik. “Byl jsem první, kdo ho tehdy od toho záměru zrazoval,” vzpomíná Čada s úsměvem. “Po dvou letech už hlásil, že jde od toho, že je to moc práce. A měl pravdu. Přišel na to o nějakých deset let dřív než já,” dodává s lehkou ironií.
Pustit se do organizace závodu, který je pro stovky hobby bikerů sportovním vrcholem sezony, není už jen otázkou pořadatelského nadšení, ale také odpovědnosti. Když se maraton povede a jeho účastníci jsou spokojení, dostaví se pocit zadostiučinění, který pomáhá nabourávat zaběhnutý stereotyp a dodává novou motivaci.
“Je pravda, že jsem dvakrát málem rezignoval,” přiznává duše zářijového dostaveníčka. “Pracovní vypětí je obrovské a to pak stačí pár rýpavých poznámek a člověka to rozhodí natolik, že zareaguje podobně radikálně.” Je ale vždy lepší si na komplexní hodnocení nechat jistý odstup. Už přes zimu se šrámy zahojí a na jaře se vše s čerstvým elánem rozjíždí nanovo. Ale na jak dlouho?
Na týmovou práci sází ředitel Author Krále Šumavy František Šrait z klatovského Triatlon klubu. I pro něj je pořádání sportovních akcí, a nejde jen o tuzemský nejznámější a nejmasovější maraton na silnici i v terénu, prací navíc po zaměstnání. Pro většinu lidí z branže je právě jeho osoba ztělesněním šumavského závodu.
“Nadšení neopadává a je stále stejné i po těch dvanácti letech. Nikdy mě ostatně nenapadlo se na to vykašlat a nikdy jsem se nenechal otrávit škarohlídy,” svěřuje se vždy dobře naladěný muž. “Už se těším, až budeme najíždět úplně novou trasu Krále na příští rok. Stále chceme jít dál, být lepší, abychom měli vždy co nabídnout.”
Z Author Krále Šumavy čiší nezištnost počínání jeho pořadatelů, peníze vložené do startovné jsou bezezbytku použity pro závodníky. Je to patrné z vybavenosti občerstvovacích stanic, kvality značení a zabezpečení tratě či doprovodného programu, vždyť například letos má na bikovém Králi zahrát fenomenální Vítkovo kvarteto. “Vždycky bylo naším cílem, aby měl stejné zajištění první i poslední maratonec. Když nějaké jídlo na občerstvovačkách zbyde, a to se stává pravidelně, tak je v cíli rozdáme mezi účastníky,” přibližuje Šrait filozofii pořadatelů.
Marketingová síla závodu jako je Author Král Šumavy nabízí domněnku, že by o něj mohla projevit zájem nějaká profesionální pořadatelská společnost, vždyť odhad hodnoty nejmasovějších bikemaratonů včetně značky a know-how se pohybují v řádu stotisíců i výš. Opak je však pravdou. Pořádat cyklistické maratony je možná dobrá obchodní příležitost, ale svým charakterem sportovního podniku pro početnou skupinu hobby závodníky představuje především spoustu práce za málo peněz. “Právě v tom je asi naše síla. Můžeme to dělat po svém a cením si také, že nám do organizace nikdy nezasahoval ani titulární sponzor,” považuje si ředitel závodu a s optimizmem i vervou sobě vlastní dodává: “Neohlížíme se, jak to dělají jinde, jedeme dál s vlastním přesvědčením.”
Debaty na téma o podstatě existence našich nejstarších bikemaratonů jakoby korespondovaly s rozpoložením Jaromíra Ondrušáka, pořadatele holešovského Drásala, doyena mezi českými závody na dlouhých MTB tratích, který se letos uskuteční už potřinácté.
“Často si pokládám otázku, zda to stojí za to. Jestli by nebylo lepší naložit s volným časem jinak než pořádat maraton,” medituje, ale Drásal je jeho dítko, které pochopitelně nenechá padnout. “Na celkové organizaci se dnes podílí celkem 160 lidí, ale tahouni jsme jen dva a kdyby jsme se rozhodli, že v tom pokračovat nehodláme, s největší pravděpodobností by to znamenalo konec závodu. Už jsem přemýšlel komu žezlo předat. Je mi padesát a je jisté, že už to není otázka desetiletí, ale jen několika roků, kdy k tomu musí dojít. Věřím, že generace dětí našich kamarádů, která teď dokončuje vysokoškolská studia, to po nás převezme.”
Zatím však i Jaromír Ondrušák svým závodem žije naplno jako kdysi a přemýšlí, kam dál. Ani on není mezi entuziasty jemu podobnými výjimkou – jeden den uvažuje o tom, jak se maratonu zbavit a druhý už spřádá plány na jeho novou podobu. Někdy pomůže i náhoda, zásah vyšší moci a potvrdí se, že všechno špatné je pro něco dobré. Pod přívaly sněhu nevydržela střecha v areálu stadionu, tradičním prostoru startu a cíle holešovského bikemaratonu, a pořadatelé jsou nuceni hledat jinou lokalitu. To je zásah do zaběhnutého stereotypu, rutinních příprav. Na druhou stranu přináší šanci pro oživení.
“Je to pro nás nový motiv udělat závod ještě zajímavější.” Pořadatelům se nabízí nedaleké letiště nebo, a to je pravděpodobnější varianta, prostory Holešovského zámku. Dojezd přímo v zámecké zahradě je představa velmi lákavá. Po průjezdu hradním nádvořím Helfštýna na Šela maratonu by tak česká bikemaratonská scéna měla další podobnou atrakci.
Zcela jiným příkladem pořadatelského zázemí je společnost Galant, organizátor Merida Bike Tour. Jedná se o profesionální marketingovou a reklamní agenturu, v tomto směru spíše výjimku mezi maratonskými promotéry. Z podstaty obchodní firmy vyplývá, že musí vytvářet zisk a že musí působit na širokém poli nejrůznějších aktivit, které se navzájem doplňují. Když se podíváme do zahraničí, působnost velkých promotérských společností na poli bikemaratonů a podobných podniků je tam mnohem rozšířenější. Asi nejznánější je německý MV Marketing, pořadatel Bikefestu na Lago di Garda, etapových závodů TransAlp či Trans Rockies a řady maratonských klání. Mít však dobrý podnikatelský záměr a silné finanční partnery samo osbě nestačí. Zainteresovanost lidí, kteří cyklistikou žijí, ničím nahradit nelze. To ostatně sám potvrzuje zástupce brněnského Galantu Michal Kočař: “Cesta, kterou jdou maratony postavené na jednotlivcích a jejich nadšení, jako je třeba Šela maraton, Drásal nebo Král Šumavy, je jistě správná a mají proti nám svým způsobem výhodu, i když se i my snažíme účastníkům nabídnout to nejlepší. Možná si ne všichni uvědomují, co všechno s profesionální organizací souvisí a co obnáší třeba jen zajištění zdravotní pomoci, což je položka v řádu několika desítek tisíc korun. Provozovat organizaci maratonů čistě z obchodního hlediska není příliš zajímavé,” dodává Kočař.
Až si budou zase jednou maratonci zoufat nad nepříliš přehlednou situací na trati nebo lamentovat, že na ně nevyšel tvarohový, ale jen makový koláček na jedné z osmi občerstvovaček, nechť přibrzdí ve svých soudech. Za maratony se skrývají lidé se stejným dvoukolým postižením, pouze to nedělají jen pro sebe.
A nerozházejte si to u těch Tomášů, Františků, Jaromíru a jim podobných. Mohli by si v klidu říct dost, padla…
Kamil Hofman
Foto: Jerry Efeb a Velo