Poloze města odpovídá místní klima: v zimě sucho a mráz, v létě sucho a horko. Nadmořská výška 2135 m n. m. však činí podnebí snesitelným i v létě. Důležité je hodně pít, vodní rezervoár v batůžku je téměř standardním vybavením i při vycházce po městě. Původně hornické město (těžilo se zde hlavně stříbro) se změnilo na luxusní zimní rekreační centrum se třemi lyžařskými středisky (Park City Mountain Resort, Deer Valley a Canyons – případní zájemci o neobvyklou lyžovačku nechť si připraví 71 dolarů na celodenní permanentku). Město se mimo jiné podílelo na organizaci zimních olympijských her v Salt Lake City v roce 2002. Přestože střediska v zimě propojena nejsou, v létě tvoří jednu velkou pavučinu skvělých single tracků.
PC bikingem žije!
Je čtvrtek, 18:00 hodin – čas pravidelné vyjížďky s lidmi kolem White Pine Touring, jednoho ze tří hlavních cyklistických obchodů ve městě (Cole Sport jezdí v pondělí, Jans v úterý). Jednou týdně se dokonce koná speciální jízda výhradně pro dámy. Tyto akce jsou pro veřejnost zdarma (obchodníci se tak snaží přilákat nové duše a, pochopitelně, profitovat). Jediné, co musíte, je podepsat prohlášení, že jedete na vlastní nebezpečí a nebudete obchod soudit v případě, že překročíte hranice svých technických schopností… Typická Amerika. Po parkovišti, které přes den slouží jako zkušební dráha pro nakupující, už krouží několik borců na fullech. „How is it going, guys?” „Pretty good!” Dnešními vůdci jsou Reed a Jessee. Lehce nastiňují trasu, seznamují se s novými tvářemi a vyrážíme. V Park City pravděpodobně není místo, ze kterého byste se na single track nedostali během pěti minut – z mého bydliště je to přesně 10 sekund. Napojujeme se na Rail Trail, nejlehčí z nich, asfaltovou trasu začínající hned za obchodem, a po chvíli odbočujeme doprava na single (Skid Row). Ostré serpentiny ukončují hovor, nastává hromadné řazení na „granny”, hodně lehký převod, a už je slyšet jenom zvuk přehazování a občasné kletby. Ostré obrátky o 180° okořeněné uvolněnými kameny a štěrkem prověří manévrovací schopnosti a rovnováhu. Během 20 minut překonáváme 150 výškových metrů. Na vrcholu se peloton rozděluje na „chrty” a „turisty” a pak už se jenom šlape a kochá výhledy na zapadající slunce a hory okolo. Po náročných stoupáních se čeká na slabší kusy – každému je dána šance, i úplným začátečníkům a starším, nikdo není poslán domů s tím, že na to nemá. To ale neznamená, že by se jezdilo jako s mlékem. Jízda končí zhruba po dvou a půl hodině, computer ukazuje 30 km. Dnešní bilance? Jedna utržená klika, jeden pád přes hranu trailu do křoví a jeden náraz do stromu. Všichni zdrávi a spokojeni. Nutno dodat, že jsme se za celou dobu nevzdálili z Park City a pouze obkroužili několik kopců zvedajících se přímo z Main Street.
Park City je traily doslova prošito. Můžete udělat krátkou 20km (1:15 hod) jízdu ráno před prací a přitom víte, že můžete být do 10 minut doma z každého místa trasy. Každý trail má své jméno (někdy i určité úseky), které většinou vypovídá i o povaze. Názvy jako S.O.S, Dead Tree, Spin Cycle, Steps, Aspen Slalom, Super G Trees, Grave Digger, Shadow Lake Loop, Freestyle nebo Twist & Shout napovídají mnohé. Z trailů je vytvořeno několik hlavních okruhů, zakreslených v Park City Trail Map (zdarma k dostání v bike storech) a značených v terénu. Značení je pouze na hlavních rozcestích, což je pro našince zvyklého na kvalitní turistické značky poněkud matoucí. Na druhou stranu, pokud se nepustíte přes hřebeny, je opravdu těžké zabloudit, protože všechny cesty dolů vedou do města. O veškerou údržbu, zpevňování, propagaci a tvorbu nových trailů se stará Mountain Trails Foundation, nezisková organizace, která spolupracuje s federální a státní vládou, městem a soukromými vlastníky na propojení jednotlivých území. V současné době je k dispozici 520 kilometrů trailů a v jednání je propojení s dalšími oblastmi. To, co činí Park City unikátním, je 95 procent času každé vyjížďky strávených na single tracku.
Přístup lyžařských středisek je fantastický. Podobně jako u nás je i tady letní sezona pouze chudou příbuznou té zimní. Provozovatelé se proto snaží nalákat návštěvníky zejména na horská kola. Mapka trailů v rámci areálu je volně k dispozici u kasy. Ne každý Američan si ovšem maluje svoji dovolenou v potu a krvi na biku uprostřed desetikilometrového výšlapu. Proto se k bikingu musí přidat třeba letní bobová dráha, vyhlídkové jízdy na lanovce nebo trampolíny a další atrakce pro děti. Lanovka je samozřejmě k dispozici i lenivým bikerům. Celodenní permanentka stojí 18 dolarů, držitelé zimních celosezonních pasů jezdí zdarma, čehož využívají hlavně místní DH jezdci. Samozřejmostí je i půjčovna kol u lanovky. Za 32 dolarů na den dostanete Jekylla 600, dalších 10 dolarů dáte za helmu, bez níž vás nahoru prostě nepustí. V Deer Valley dokonce trasy udržují a nabízejí průvodce nebo lekce bikingu. Toto středisko se pyšní třemi sjezdovými trasami (na jedné z nich se letos jel závod série NORBA), na které je neradno se pouštět bez sjezdového speciálu. To ovšem člověk zjistí, až když se tam pustí. Stačilo by však respektovat cedule: „Downhill bikes and pads recommended!“
Nejsme tu sami
Na hlavních trasách je poměrně hustý provoz – hodně bikerů a pěších turistů, běžců (běhá se zásadně s mp3 přehrávačem), lze narazit i na koně. Jak už bylo řečeno, naprostá většina trailů jsou úzké, nepřehledné single tracky (za zatáčku nikdy nevidíte), navíc provoz je až na značené výjimky obousměrný, etiketa je proto velice důležitá. Pravidla jsou jasně dána: cyklisté dávají přednost pěším, vysmátý biker ve sjezdu dává přednost tomu, co se právě dusí ve výjezdu. To je teorie, která víceméně platí i v českých luzích a hájích, kde realita poněkud pokulhává. A jaká je realita zde? Lepší než teorie! Pěší turisté pochytají děti a psy, jakmile vás, neohroženého bikera v nejlepším čase sezony zaregistrují a s omluvou vám uvolní cestu. Pozdrav je samozřejmostí – krátký dialog není výjimkou. Je v tom trochu americké přetvářky, ale i takový usměv a pozdrav vám dodá sílu. Už se mi také stalo, že se mi kolemjdoucí snažil nasadit řetěz. A naopak – neexistuje tu nějaké zběsilé brždění někomu za zády nebo před nosem. Potká-li biker bikera, platí pravidlo přednosti pro stoupajícího borce. Je ale běžné, že vám někdo uvolní cestu i pokud jedete dolů – buď potřebuje pauzu a nebo prostě narazil na dobré místo k vyhýbacímu manévru. Zdraví všichni, většinou následuje i rychlý dotaz na stav trailu či přání hezkého dne. Je až neuvěřitelné, jak vše funguje. Velice populární je biking se psy – samozřejmě navolno. Labradora (dva či tři nejsou výjimkou) poslušně následujícího zadní kolo svého pána z kopce i do kopce potkáte každý den. Páníčci se se svými miláčky ovšem musí dělit o vodu z camelu.
Jezdí v podstatě všichni – od malých dětí až po seniory, v každé otevřené garáži visí alespoň jeden bike. Překvapila mě popularita silniční cyklistiky, zvláště v jarních měsících, kdy silnice jsou už suché, ale terén je stále bahnitý, potkáte daleko více silničářů než bikerů. Kdo se nemůže dočkat, vyráží na jih do Moabu. Řidiči jsou velice ohleduplní, objedou vás pomalu a velkým obloukem, a ještě vám mávnou na pozdrav. Ohleduplnost a bezpečnost především.
A jaké je to ježdění?
Pestré a těžké. Setkáte se hlavně s vyprahlým, tvrdým povrchem pokrytým kluzkým prachem, kamenitými pasážemi, štěrkem, pískem i jehličím. Náročné technické výjezdy na nejlehčí převody v serpentinách (největší převodník v Park City použijete zhruba jednou za měsíc), obraty o 180˚, které prověří vaši práci s těžištěm a rovnováhu, a to ať jedete nahoru, či klesáte. Často křižujete tam a zpět svahy, které jsou v zimě označeny jako černé sjezdovky. V lesních úsecích narazíte na kořeny, které jsou zpestřením zvláště po dešti. I úsek, který dobře znáte, vás jednou za čas dostane. Během hodiny nastoupáte 500 výškových metrů. Nahoře si dáte dva sendviče s džemem, sedlo dolů a jde se na to. A nebo můžete pokračovat – dalších 500 výškových metrů, jak je libo. Park City nabízí terény od 2000 m n.m. až do 3050 m n.m. Sezona začíná počátkem dubna na níže položených trailech směrem k Salt Lake City, je však nutno počítat s bahnem a sněhem. Nejvýše položené trasy se odkrývají až počátkem července. Pokud se vydáte na hřeben, musíte počítat se 17 kilometry stoupání (1000 výškových metrů), které se v časových jednotkách rovnají téměř třem hodinám úvah nad otázkou: Proč? Odpověď vám dá až výhled, jenž se před vámi otevře po zdolání závěrečného stoupání, které je místními přezdíváno Puke Hill (kopec k poblití). Na jedné straně hřebenu máte Park City a na druhé výhled na Big Cottonwood Canyon s lyžařskými středisky Solitude a Brighton. Hřeben je sjízdný – a samozřejmě je to TO nejlepší. Pokud se vydáte vlevo, čeká vás 10 km kamenitého „nahoru dolů“ single tracku (který ani není na mapě) se zdoláním Jupiter Peak (3047 m n. m.). Zastaví vás až vrchol střediska Deer Valley – Bald Mountain (2848 m n. m.), kde budete postaveni před existenciální problém: vybrat jednu ze tří XC, popřípadě dvou sjezdových (nahoru vede i lanovka) tras dolů. Pokud se na hřebenu vydáte vpravo, je to přibližně 15 km úžasných panoramatických výhledů na Big Cottonwood Canyon, než dorazíte do střediska Canyons. Tím nejkrásnějším je pohled na Desolation Lake (Pusté jezero).
Pro nováčka je jaro časem objevů – není jízdy, abyste nenašli alespoň jeden nový úsek. Večery před a po jízdě pak trávíte s mapou v ruce a plánujete nové a lepší okruhy. Variace jsou téměř nevyčerpatelné. Pokud byste si přesto chtěli od kola oddechnout, máte opět spoustu možností. Městský park nabízí basketbalové, basebalové, fotbalové a hned čtyři beach volejbalové hřiště, dále dva tenisové kurty a skate park – vše je na velmi vysoké úrovni a komukoli přístupné zdarma. Pro vaše večerní oblažení jsou k dispozici desítky restaurací a barů na Main Street. Vykázáni ovšem budete už ve dvě hodiny po půlnoci, takže se nemusíte bát, že zaspíte raní švih.
Text a foto: David Dostál