Úvod » Články k časopisu » A zase to počasí!

A zase to počasí!

Mám jet, nemám jet, mám, nemám… Je podzim, škoda. Být léto, lehnu si do trávy a nechám do sebe proudit energii letního dne. Ale je podzim a s ním přichází horší počasí. Neodbytné. Nezval jsem ho a přesto ho nemůžu vyhnat.

Blíží se volný víkend. Pro naši bandu kamarádů je klasikou vyjížďka naplánovaná déle dopředu. Víme, že ten víkend bude delší nebo budeme mít všichni volno, tak se dohodneme bez ohledu na rosničky. Od pondělka sleduji počasí. Vyjde to, nebo bude pršet? Zatím je to loterie, které se účastníme v pěti. Přesně tolik se nás dohodlo a teď nervózně pozorujeme vývoj.

Mail stíhá mail, zpráva zprávu. Zatím to vypadá na déšť, to je špatný. Moc jsem se těšil. Moje touha konečně vyjet s kamarády a pořádně se odreagovat od všedních starostí je ale silná. Nakonec ale po dlouhém rozmýšlení vítězí moje zhýčkanost a bezostyšně rozhoduje: nikam nejedeš, smiř se s tím, nechce se ti, já to vím! Píšu to dál, sorry, kamarádi. Okamžitě mě zavalila smršť zpráv: nebuď srab, pojeď, my se těšíme. Nedělej babu. Mají pravdu, ani moc práce jim to nedalo. Jak to trefili, jak poznali, kdo rozhodl o mém útěku? To mi vrtá hlavou. Přesto se balancování na laně nerozhodnosti opět přiklání k variantě jet. Pochybnosti a špatná nálada. Ten brouk mi pořád stejně hlodá v hlavě hlodá.

Je pátek, poledne. Najednou to přišlo: kašlu na negativní myšlenky, jsem pevně rozhodnut! Prostě jedeme, ono to nějak dopadne, třeba nebude nejhůř, ale jen hůř než jindy. Najednou se mi dokonce ulevilo. Rozhodnost přišla v pravou chvíli. Zvoní telefon, zvedám ho a v něm kamarád. Počasí má prý být fakt hnusný. Bez rozmyslu říkám: jedem, neřeš to, prostě jedem! Cítím se šťastně, nic neřeším – už se těším na deštivé ráno.

Dříve, když jsme začínali bikovat, jsem podobné dohady a rozmýšlení ve svém nitru neznal. Prostě se jezdilo za každého počasí. Naše touha zajezdit si, být spolu či poznat nové terény a nové zážitky převládala. Postupem času nějak víc a víc řeším počasí. Jakmile není jen trochu hezky, nejedu, vždyť doma je tolik práce k udělání! Kolo mě pořád baví stejně, ne-li víc, tak kde je problém?! Stárnu? Ano, ale v tom to není. Pohodlním, přicházejí starosti, které jsem neznal. Naštěstí ale pořád stačí jeden, kdo bez náznaku pochybnosti chce jet a nakazí celou partu, a to je dobře.