Dlouhý stín mě to pozdní odpoledne věrně pronásledoval při projížďce mezi poli, příjemném podvečerním svezení. Ostrý vzduch roztahoval chřípí, mezi zemí a jasně modrou oblohou se pohupovalo ono pro podzim typické kouřmo, nikoliv mlha, ale opar lehce ubírající z pastelovosti podzimní barevné palety. To vše mi opět připomíná, jak jsem se kdysi naučil přírodu vnímat v souvislosti s kolem. Touha porovnávat síly při závodech mne opustila již relativně dávno (a spolu s ní bohužel i slušná fyzička), tohle ale zůstalo.
Jaro pro mne vždy bylo nekonečnou energií, jako bych sílil spolu se slunečními paprsky a rašícími pupeny. Zima slábla, dny se prodlužovaly, já den za dnem odkládal více svršků a měl ještě lepší náladu. To vše souviselo i s tím, že jsem mohl zase na kole začít jezdit, nikoliv jen popojíždět v rámci možností. Léto bylo obdobím maximálních prožitků. Kraťasy, rozepnutý dres, sucho, prach za zadním pláštěm, ale také fyzička na vrcholu, která všechny prožitky násobila. Pak tu byla zima – pro mne znamení pestrosti i nového začátku. Po třech čtvrtinách roku strávených v sedle kola možnost vyrazit na lyže a nebo se bez výčitek z pobytu ve skleníku, když venku je tak pěkně, zavřít do tělocvičny, třeba ke squashi, ricochetu nebo fotbálku, hokeji na stadionu. Zima dala odpočinout nejen tělu, ale především hlavě a duši – za celý rok bylo ježdění dost a dost. Nemusím teď ani jet na kole, stačí jen vyjít ven v čase, kdy se střídají roční období, třeba na oběd, a stále cítím to samé. Výzvu a energii jara, lákání léta i hravost zimy.
Že jsem přeskočil podzim? Záměrně. Podzim byl a je pro mnohé kat. Do jisté míry i pro mne. S listím ztrácejícím nejprve svou zdravě zelenou barvu a posléze i sílu udržet se větví je zřejmé, že podzim ukončuje sezonu, stíná ji. Kratší dny, horší počasí, větší chlad, plískanice, to vše nás žene ze sedel, i když bychom si chtěli i dále užívat. Terén začíná klouzat, traily zapadané listím jsou nebezpečnější. Poslední závody zabouchly dveře závodní sezony. Objevují se přes léto zapomenuté zdravotní problémy, za nimiž stojí chlad.
Přes to všechno podzim stejně jako katové minulí i současní stojí neprávem na okraji cyklistické oblíbenosti. Celá společnost volala po trestech pro zloděje a vrahy, aby pak zavrhla toho, kdo se stal vykonavatelem jejich volání – kata. S podzimem je to trochu stejné. Konec sezony, příjemnější onou jasně podzimní náladou, nízkým sluncem, dlouhými stíny i chutí uvařit si voňavý teplý čaj po návratu ze skvělé vyjížďky, a odpočinek ale vlastně podvědomě sami chceme či spíše potřebujeme. Naše tělo i mozek po něm volají – pro další skvělé zážitky. Není proč nenávidět kata.