Úvod » Články k časopisu » Budvar Galaxy MTB maraton aneb v sedmnácti poprvé na dlouhé trati

Budvar Galaxy MTB maraton aneb v sedmnácti poprvé na dlouhé trati

Být novicem bolí!

Vždy jsem snil o účasti na mistrovství republiky v maratonu. Disciplína se mi líbí, takže od chvíle, kdy jsem začal závodit, byl pro mne vrcholný podnik výzvou. Za několik týdnů mi ale bude teprve osmnáct let, takže jsem ani netušil, že se můj sen splní již letos. Měl jsem prostě pocit, že mám ještě čas. V redakci ale slovo dalo slovo a já se za několik dnů postavil po bok nejlepších jezdců na dlouhé trati mistráku.

Dosud jsem byl zvyklý jen na krátkou distanci, 50-60 km. Mé „mládí“ najednou mělo skončit, měl jsem vstoupit mezi dospělé maratonce na trati dlouhé 95 km. A samozřejmě poté napsat o pocitech novice. Mé námitky (sám jsem je ale nemyslel až tak vážně), že to nemůžu ujet, protože jsem tolik nikdy nejel, byly záhy umlčeny: „To snad pojedeš do Českých Budějovic na mistrovství republiky jen proto, abys objel krátkou trať? Budějovice jsou lehké, kde jinde si chceš dlouhou zkusit? Když to budeš brát takhle, nikdy na dlouhou nevyjedeš.“ Tato slova mi uvízla v hlavě, začal jsem o tom přemýšlet. Mají pravdu – nosit v sobě svůj sen minimálně další rok je zbytečné, jdu do toho! Už druhý den jsem byl rozhodnutý posbírat nějaké ty zkušenosti.

Čím víc se závod blížil, tím víc jsem byl nervóznější a nejistý, zda to vůbec zvládnu. Proto neváhám a volám Edovi Pinkavovi, se kterým jedu autem, žádám ho o rady a nějaké informací. Eda mě přes telefon uklidňuje: „Trať opravdu není moc náročná, je tam pár výjezdů, ale není to hrozný, to hladce zvládneš,“ říká. Přidává mnohé postřehy z loňska i z jiných závodů. Jsem mladý a věřím zkušeným. Zdá se mi, že jsem najednou opravdu klidný a začínám dokonce mít dobrý pocit. Strašně moc se na závod těším!

Je 19. srpna a já vstávám v šest ráno, pěkná prázdninová sobota! Chce se mi zase spát, ale nesmím, jedu přece na mistrák. Kolem desáté dorážíme na stadion v Českých Budějovicích, parkujeme, převlékáme se a zdravíme se s přáteli. Jdu se rozjet stejně jako třeba Ján Svorada a Jan Hruška, kteří se už také připravují na závod. Těsně před startovním výstřelem se mi honí hlavou: je to tady, za mnou nikdo, přede mnou 95 km, tak to jsem teda zvědavý, jak tohle dopadne.

V jedenáct hodin startér mačká spoušť své pistole a početné startovní pole vyráží kupředu. Mírné klesání do Litvínovic se zlehka mění ve stoupání, jede se opravdu ve vysokém tempu. Jsme na panelové cestě, na které člověk nezůstane chvíli v klidu, pěkné vytřasadlo. Moje skupinka se řítí krajinou, stále se střídáme na čele, je to příjemné, i když namáhavé. Za občerstvovací stanicí nás čeká menší pískový sjezdík s hlubšími terénními „prasklinami“. Jedu přiměřenou rychlostí a opatrně jako kluci přede mnou. Chci zahnout doleva, abych se vyhnul jedné z hlubších rýh, ale znenadání se kolem mě ze stejné strany řítí asi padesátiletý jezdec vysokou rychlostí, aniž by zařval „zlevááá“, jak se obvykle dělá. Kdyby někoho ze skupiny srazil, mohlo to dopadnout špatně. Na krátké trati jakéhokoliv z maratonů, které jsem dosud objel, jsem se s něčím podobným nesetkal – honba za vteřinami na mistrovské trati asi nasazuje na oči některých borců klapky, které jsem dosud neznal. Ani je poznat nechci. Někteří prostě na zásady bezpečné, ale i slušné společné jízdy nikdy nebudou dbát.

Pokračujeme dál v rychlejším tempu po polních cestách. Zatím se cítím opravdu dobře, i když nohy po týdenní pauze nejedou na sto procent. Polní cesta se mění v asfaltku s prudkým klesáním, rychlost na tachometru stoupá až k 60 km/h. Koukám před sebe a nevěřím svým očím – policista ukazuje do 180° zatáčky směrem vzhůru. Dávám „kašpárka“ a šlapu ze všech sil. Je strašné vedro a já mám pocit, že ten kopec nevyjedu. V tu chvíli nás předjíždí neuvěřitelnou rychlostí chlápek v červeném tílku s prastarou helmou na hlavě. Za pár vteřin mizí někde v lese na konci stoupání. V materiálu to opravdu není, říkám si.

Na vrcholu stoupání naše skupina čítá pět členů, z toho jedna slečna – nic nedbá, že jsme právě vyjeli na kopec a táhne skupinu ďábelským tempem. Nohy si beztak mohou trochu odpočinout na rovince, mám tedy chvilku zasytit se tyčinkou. Tempo ale i nadále není nijak pomalé, tak se držím se v háku. Po chvíli bikerka odjíždí s jedním jezdcem, nestačíme jejich nasazení. Svižnou jízdou se se zbytkem skupiny dostávám k občerstvení a plním svou vyprahlou láhev. Trochu mě překvapuje, že zde není žádná tatranka a podobné obvyklé zásoby, jen poslední tři banány. Vždyť rozhodně nejedeme mezi posledními! Jeden jsem popadnul a za jízdy půlku nabídnul spolujezdci ze skupiny. „Díky moc, na mě už žádnej nezbyl,“ slyším.

Spolupracujeme v asfaltovém sjezdu, odbočujeme ze silnice do terénu a přijíždíme k brodu. Na druhém břehu stojí tři fanoušci s řehtačkami a povzbuzují nás: „dávej, dávej, jedu, jedu…“ Tak tedy dávám a jedu, ale vůbec netuším, jak je brod hluboký. Dost – jen helma, brýle a dres zůstávají suché. Nohy mi v tretrách čvachtají jako vodníkovi v čerstvě ušitých botičkách.

Asi po pěti kilometrech přichází moje černá chvilka. Nohy mi přestávají šlapat a začíná mne bolet břicho. Musím zastavit a oddechnout si, snad to přejde. Minulo mne během těch pár minut několik jezdců, ale bolest naštěstí přestala a já mohu pokračovat dál, byť osamocen. Dojíždím na křižovatku, kde mi pořadatelé s tajemným úsměvem ukazují cestu na nejvýše položený bod závodu, vrchol Kleti (1083 m n. m.). Sebevědomí ztracené kvůli žaludečním problémům se mi začíná vracet ve chvíli, kdy se v kopci přede mnou objevuje postava na biku. Za chvíli se mé přední kolo zavěšuje za její zadní. Držím s tímto bikerem krok asi sedm kilometrů, ale těsně pod vrcholem a občerstvovací stanicí mi ujíždí. Na vrcholu Kleti je velmi rušno, moc těší slyšet povzbuzující hlasy.

Na začátku následujícího technického sjezdu míjím stromy doslova o milimetry. V další části už je ale sjezd nenáročný a rychlý, zato dost dlouhý – něco kolem osmi kilometrů po šotolinové cestě. Společně ještě s jedním bikerem sjíždím k břehu Vltavy. Podél ní jedeme převážně po nově vytvořených betonových lávkách. Cesta ubíhá velmi rychle. Konzumuji další dávku gelu, abych to vůbec ještě dojel. Začíná mě lehce chytat křeč do spodní části stehna, masíruji si to a problém naštěstí ustává. Oddychuji si – to by mi ještě chybělo! Dojíždíme dalšího jezdce a naše trojice vjíždí do lesa po bahnité cestě. Narážíme na pár popadaných stromů, na které mě upozorňoval Eda. Slézám z kola, obíhám strom a raději nevolím jízdu jako ten přede mnou, co právě padá na zem. Naskakuji na kolo a pokračuji dál. Musím ale opatrně, opět cítím jemné škubání svalu ve stehně. Za chvíli to opět přestává, ale na konci menšího kopce mě opět chytá křeč, tentokrát už do obou stehen. Na chvíli zastavuji a kousek stoupání jdu po svých. Křeč ustupuje, a tak můžu pokračovat.

Napojuji se na desetikilometrový úsek trati, který se jel hned po startu. Cíl už není daleko, jedu ze všech posledních sil. Moc jich není. Blížím se ke stadionu, objíždím poslední slalom na hřišti a projíždím cílovým obloukem! Jsem šťastný: „jó, dokázal jsem to, dojel jsem!“ „Čip, musím ti sundat čip,“ volá pořadatel a trochu ruší mou euforii. V tom okamžiku mě chytá křeč do obou lýtek i stehen. Nemotorně se kácím do škváry na běžeckém oválu. Po několika minutách téměř v bezvědomí se belhám do sprchy, převlékám se do suchého a najednou tak příjemného oblečení. To už jsem schopen dojít si na gulášek a prohlédnout výsledky. Pavel Boudný snad letos vyhrává všechno, i když druhý Ivan Rybařík dojel jen o necelé čtyři vteřiny za ním a třetí Krystián Hynek jen o jedenáct vteřin. S napětím hledám své jméno a čas – jsem „jen“ hodinu a tři čtvrtě za vítězem a šestý ve své kategorii do 18 let. To je pro mne super výsledek – vždyť to byl můj první velký a hrozně dlouhý maraton!

Po osmé večer už jsem doma a jsem rád, že bydlím jen v prvním patře. Dobíjím energii, tekutiny, soli a padám do postele. Příští víkend asi maraton vynechám.

Ondřej Kinkor
Foto: Petr Dědina


Mladí a maratony očima trenéra Libora Matějky
V posledních letech se značně rozšířily cyklistické maratony, především ty na horských kolech. Každoročně je pořádáno několik akcí v každém regionu. Staly se náhradou za silniční závody, kterých ubylo, a také se bohužel současně snížil počet cyklistických klubů, v nichž byla organizována mládež a trenéři nebo starší závodníci předávali zkušenosti mladším. Jsme cyklistická velmoc, vždyť se stačí podívat na konci víkendu k silnici, kolik rodin vracejících se domů má na autě naložená kola. Mnohem jednodušší a hlavně zábavnější i bezpečnější je začít s horskou cyklistikou a bez organizace, a tak se přes MTB dostane ke kolu mnoho adeptů cyklistiky – bohužel však bez základních vědomostí, v jakém objemu a intenzitách tréninku se v kterém věku v přípravě pohybovat. Moje zkušenost s těmito adepty cyklistiky je taková, že většinou málo trénují, ale v rozporu s tím se nechají zlákat i do těch nejtěžších závodů. Není výjimkou, že junior s ročním objemem najetých kilometrů zhruba 4000 se zúčastňuje závodů na 100 km, které na horském kole trvají přes pět hodin. V cyklistice se začíná soutěžit okolo jedenáctého a dvanáctého roku. Na tom je vidět, že je to „jiný“ sport než například hokej, fotbal či gymnastika. Je to sport vytrvalostní až extrémně vytrvalostní. Pro každou věkovou kategorii jsou doporučeny roční tréninkové objemy, délky závodů, délky tréninků. Bohužel tyto informace jsou pro začínající mladíky a slečny nedostupné, a potom se dějí i některé šílenosti.

Dokumentuje to i příklad, který můžete sledovat v reportáži z maratonu Galaxy: mladík ve věku 17 let (junior) trénuje celkem pravidelně asi tři roky, závodí na horském kole, jeho roční objem kilometrů je asi 3500. V roce 2003 absolvoval šest závodů, v roce 2004 tři, v roce 2005 pět a v letošní sezoně zatím také pět podniků. Zúčastňuje se maratonů v délce většinou okolo padesáti kilometrů, ale jel i závod na 100 km, který mu trval pět hodin. Je to příklad chlapce, který nedostatečně trénuje, najíždí malé týdenní a měsíční objemy, ale pouští se do závodů, které nejsou adekvátní k jeho trénovanosti a věku. Pro jeho věkovou kategorii jsou vhodné závody XC v délce jedné až jedné a půl hodiny, silniční závody v délce do tří hodin, kritéria v délce asi jedné hodiny. Také počet závodů je naprosto nedostačující, závodní zatížení by mělo být kratší, ale naopak by se mělo opakovat mnohem častěji, v ideálním případě v sezoně (od března, dubna do září, října) každý týden, on závodí (v lepším případě) jednou za měsíc. V uvedeném stručném hodnocení lze vysledovat nejen příčinu křečí, které jej při a po něm závodě postihly.

V mládežnických kategoriích se má rozvíjet obratnost (ta je na MTB velice důležitá), rychlost a síla – s postupem věku se tyto parametry rozvíjejí hůře a hůře. Postupně by se měla přidávat vytrvalost. Také taktika a přehled v závodě jsou důležité k rozvoji schopností. Přitom tréninkové objemy se zvyšují v průběhu stárnutí dítěte a jeho tréninkové historie, tedy toho, kolik kilometrů má najeto (či natrénováno hodin) za celý aktivní sportovní život. V kategorii juniorů dosahuje roční objem pravidelně trénujících chlapců až zhruba 1000 hodin ročně (doporučené tréninkové ukazatele ČSC), podle mého výpočtu je tři a půl tisíce kilometrů na horském kole (u uvedeného příkladu) asi 200 hodin, a to je velice nedostatečné i vzhledem k závodním objemům vhodných pro tuto kategorii. To vše může znamenat jediné – stagnaci budoucího rozvoje možná nadějného sportovce. Této problematice se proto budeme podrobněji věnovat v příštím čísle.

(lm)