Úvod » Články k časopisu » Ohlédnutí za kariérou loučícího se Jána Svorady

Ohlédnutí za kariérou loučícího se Jána Svorady

Opona, potlesk pro šampiona.

V českých a slovenských luzích a hájích se dosud nenarodil úspěšnější cyklista. Ačkoli svůj odchod ze závodní scény avizoval již dlouho, k tomu definitivnímu se Ján Svorada odhodlal až v osmatřiceti letech. Poslední sezonu sice strávil převážně v terénu na horských kolech, ovšem v análech česko-slovenské cyklistiky zůstane zapsán jako její zdaleka nejslavnější silničář. Je konečně čas se ohlédnout za úžasnou kariérou závodníka, který bezmála patnáct let udržoval domácí fanoušky profipelotonu ve střehu s pocitem, že na jeho výsluní naše jinak nevýrazná cyklistika něco znamená. Osobnost, pojem, symbol. Opona a potlesk, vážené publikum, maestro odchází.

Janči je klasickým dítkem někdejší federace, otec Slovák, matka Moravačka. Narodil se v Trenčíně a většinu závodnického života, vyjma několika sezon, kdy pobýval v severoitalském městečku Clesa u přítele a kolegy Maurizia Fondriesta, strávil v Brně, odkud pochází i jeho manželka Radka. Možná se tu mihly větší talenty, než je on, ale nikdo z nich nepřidal k darům od přírody také tolik vlastní ctižádosti a cílevědomosti. Svorada nepatřil mezi mládežnické hvězdy, ale veden citlivou rukou svého otce, někdejšího reprezentanta a mistra republiky, se dík své inteligenci a vytrvalosti dopracoval až k vavřínům, na něž do té doby nemohl našinec ani pomyslet. Vědom si svých limitů se soustředil na rozvoj rychlostních předpokladů a postupně se zařadil mezi nejlepší silniční sprintery na světě, byť jako junior i amatér patřil i mezi výborné časovkáře a tuto přednost uplatnil několikrát také v nejtěžších etapových závodech (byl například jedenáctý v chronometru už při svém prvním startu na Giru v roce 1991)

Vždycky věděl, co chce, a to byl základ jeho cesty vzhůru. Světoví pozorovatelé si jej mohli poprvé všimnout před rovnými dvaceti lety na juniorském mistrovství světa v marocké Casablance. V Africe spurtoval na pátém místě (mj. 17. tehdy dojel Laurent Jalabert) a objevil svoje schopnosti v koncovkách závodů. Když se pak prosadil jako dvacetiletý i v Závodě míru ve spurtérských soubojích s Abdužaparovem a o rok později májové etapy vyhrál celkově, naskytnutou šanci okamžitě se přesunout k profesionálům dík nabídce samotného Ernesta Colnago využil na sto procent. V profesionálním klubu nesoucím název Bici Club Azzurro s několika různými sponzory, převážně Lampre jako titulárním, strávil neuvěřitelných čtrnáct sezon včetně působení v nejslavnější formaci 90. let Mapei, s níž se Lampre alias Panaria na dvě sezony spojily. Taková věrnost se v profipelotonu nevidí a svědčí o Svoradových charakterových vlastnostech i pozici, jakou si ve stáji vedené manažerem Giuseppe Saronnim a sportovním direktorem Pietro Algerim vybudoval.

Osm desítek profesionálních prvenství, to je bilance, před níž je třeba smeknout. Stabilní výkony a spolehlivost v dojezdech, to byla pro jeho zaměstnavatele jistota. Jen ve své úplně první sezoně zůstal bez vítězství. Úspěchy sbíral až do loňského roku, kdy se na závěr kariéry ocitl v domácí formaci eD’system-ZVVZ, bohužel v její nejsmutnější kapitole. To nebyl konec hodný šampiona. Možná už předtím měl najít odvahu k definitivnímu vale. Chtěl se rozloučit důstojně a poslední sezonu dojezdit mezi svými v Lampre, kde však už na něj místo nezbylo.

Stal se vzorem, příkladem pro všechny, kteří věří, že i z malé země s ne zrovna ideálními podmínkami pro závodní cyklistiku se lze prosadit až na samotný vrchol. Možná za to může jeho touha po dokonalosti. Lidé z jeho okolí ho považují za perfekcionistu. “Když se už něčím zabývám, chci, aby to k něčemu bylo,” říká o sobě a dodává: “Někdy je taková vlastnost možná na škodu a mnohdy výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí. Mohl bych si říct, že to stačí a mít klid, ale já nejsem zvyklý dělat věci na půl.”

DALŠÍ ČÁSTI ČLÁNKU NAJDETE VE VELU 10/06!

Kamil Hofman
Foto: M. Navrátilová (Cor Vos) a archiv