Úvod » Články k časopisu » Tony Rominger na návštěvě v redakci Vela

Tony Rominger na návštěvě v redakci Vela

Myška strachu zbavená

Vždy na mě působil jako odměřený introvert, který se však vždy dokázal vyvarovat jakýchkoliv excesů ve svém vystupování. A to mu zůstalo dodnes. Jen s malým rozdílem - nyní, osm let po skočení závodní kariéry, je švýcarská silničářská legenda TONY ROMINGER (45) mnohem vstřícnější. Vzpomínám si na letmé setkání při Giro d'Italia v roce 1995, které suverénně ovládl. "Ano, rozhovor vám poskytnu, ale jen na pět minut," opakoval tehdy a nechal mě čtyři dny čekat. Slovo ale dodržel. Těch pět minut však tehdy nepřekročil ani o vteřinu.

Po deseti letech se setkáváme opět, tentokrát v naší velácké redakci. Tony, v současnosti uznávaný manažer řady předních cyklistů, přicestoval na konci listopadu do Prahy za svým svěřencem, mladým českým silničářem Lubošem Pelánkem. Příjemný čtyřicátník, jemuž přibylo vrásek a ubylo vlasů, se živě zajímal o naši práci, nakoukl do grafického studia, prohlédl kola připravená k testování. Prostě někdo úplně jiný, než jsem ho znal ze závodů. Ale to je pochopitelné. Všechen ten stres, smečka novinářů v patách, stále stejné otázky. Teď už se může konečně chovat přirozeně.

Jeho plachost, uzavřená povaha a mnohdy dětinsky ustrašené vystupování mu přisoudily nepříliš lichotivou přezdívku “myš”. Rominger byl však prototypem inteligentního cyklisty s pověstí perfekcionisty. Po matce, Dánce, má v sobě cosi ze severské houževnatosti, odolnosti a nesmlouvavosti vůči sobě samému, po otci zdědil švýcarskou preciznost a odpovědnost. To mu umožnilo dosáhnout na vrchol, navzdory tomu, že s cyklistikou začal neobvykle pozdě, až v 21 letech.
Už o čtyři roky později nastoupil profesionální angažmá. Nechybělo však mnoho a světová cyklistika byla ochuzena o jeden ze svých klenotů. Na konci roku 1986 se Romingerův tým Cilo rozpadl. Neváhal a rozeslal na všechny evropské týmy dopis s nabídkou svých služeb. Obdržel jedinou odpověď od manažera týmu Brianzoli, kde tehdy zářila hvězda Francesca Mosera a kde se Rominger sešel s bývalým federálním reprezentantem Milanem Jurčem. Tam získal roční plat 40 000 marek, což je kapesné ve srovnání s jeho příjmy v dobách největší slávy, které ho přiměly se odstěhovat do daňového ráje v Monte Carlu.

Píle, cílevědomost, mnohdy až asketizmus. To byly vlastnosti, které Tonyho, přezdívaného také “dromedár” pro jeho nahrbený, neortodoxní posed, přivedly mezi nejúspěšnější jezdce konce století. Vsadil na vymoženosti sportovní medicíny a počítač s vyhodnocováním tréninkových dat zařadil do své výbavy dávno předtím, než se to stalo samozřejmostí. Jen v metě nejvyšší – Tour de France – mu nebylo přáno. Zprvu postrádal zkušenosti, závodní praxi musel vzhledem ke svému pozdějšímu nástupu nejprve dohnat. Posléze plnil především přání sponzorů s důrazem na Vueltu (Clas) či Giro (Mapei). Jako příklad může sloužit situace z roku 1995, kdy jednoznačně dominoval Giro d’Italia a otevřeně hlásal: “Giro je až na druhém místě, schovávám si síly na Tour.” Jenomže o pár týdnů později, začátkem července, Starou dámu nuceně opouštěl pro žaludeční potíže. A když už měl k trofeji nejblíž, stál mu v cestě Indurain a jeho lepší tým nosičů vody. Na Tour startoval celkem sedmkrát a vyústění Tonyho závěrečné účasti bylo pro jeho snažení v nejslavnějším závodě příznačné – slibně rozjetý vrchol kariéry pro něj skončil po pádu a zlomenině klíční kosti na 118. kilometru třetí etapy.

Devět let se udržel v první světové patnáctce a v sezoně 1994, v níž vyhrál potřetí Vueltu a vytvořil famózní světový rekord v hodinovce (55,291 km), byl dokonce jedničkou na žebříčku. Triumfoval v celkem 120 závodech, převážně časovkách, nicméně do svého palmares si zapsal i prvenství na Giru (1995), Paříž-Nice (1991, 94), Tirreno-Adriatico (1989) či Kolem Lombardie (1989, 92).
Rominger se ze světa velké cyklistiky nevytratil, jako agent špičkových závodníků je pravidelným hostem velkých podniků i televizních společností coby konzultant, pracuje také pro výrobce sportovního oblečení Craft.

Tony, nelitoval jste někdy, že se vám nepovedlo vyhrát Tour de France? Na Giru i Vueltě jste uspěl a nenajde se v historii mnoho těch, kteří zvítězili ve všech třech nejslavnějších etapácích.
“Nemůžu říct, že bych toho litoval, prostě mi to na Tour nevyšlo, ale vyhrál jsem spoustu jiných závodů. Moje tělo se nedokázalo adaptovat na vysoké teploty, k tomu se přidávaly alergie na pyl, astma. Dodnes se ve vedru necítím dobře.”

Za to možná mohou vaše severské kořeny, narodil jste se v dánském Voyensu.
“To mě nikdy nenapadlo, ale tak jednoduché to nebude. Znal jsem norského silničáře, který vždy ve vedru pookřál. Je to prostě dáno individuálními dispozicemi, reakcí těla na zátěž v extrémních klimatických podmínkách.”

To byl pro červencovou Tour výrazný hendikep.
“Byl a můj největší soupeř Miguel Indurain naopak v horku exceloval. Neměl jsem proti němu v létě moc šancí na úspěch.”

Přesto jste byl v roce 1993 k vítězství na Tour velmi blízko, skončil jste těsně druhý za Španělem, vyhrál tři etapy včetně závěrečné časovky a získal puntíkovaný dres nejlepšího vrchaře.
“Ten rok jsem byl lepší než Indurain, o tom jsem přesvědčený, ale nedokázal jsem toho využít. On měl za zády taky lepší tým, univerzálněji poskládaný, u mě v družstvu se sešli většinou specialisté vrchaři, kteří zvláště v časovce družstev trpěli. Ztratili jsme v chronometru spoustu času a navíc jsme ještě dostali penalizaci za tlačení jednoho ze spolujezdců. Tehdy jsem byl skutečně velmi blízko velkého cíle.”

Možná by bylo lepší narodit se v jiné éře než v té, jíž vévodil Indurain.
“Kdepak, takhle jsem nikdy neuvažoval, jsem se svou kariérou spokojený.”

V dobách vašeho největšího věhlasu se tradovalo, že jste sice španělskou Vueltu třikrát vyhrál, ale neměl jste tenhle závod příliš v lásce.
“Neřekl bych, že jsem neměl Vueltu rád. Už jenom kvůli tomu, že se konala na přelomu dubna a května, takže jarní termín mi vzhledem k počasí vyhovoval. Ovšem potíž byla ve vědomí, že jsem musel jet a navíc pod velkým tlakem, protože uspět na Vueltě bylo hlavním zájmem španělského sponzora mé tehdejší stáje, mlékárenského koncernu Clas. Ale mělo to i svoje výhody. Když jsem Vueltu vyhrál, na zbytek sezony jsem měl klid, a to mi vyhovovalo. Takže jsem si nemohl stěžovat. Pravda je, že když jsem se po sloučení týmů Clas a Mapei s dominancí italského sponzora měl připravit na Giro, ukázalo se, že to zvládnu také a vyhrál jsem. Škoda, kdyby se jela Tour na jaře, mohlo to být zajímavější.”

Svůj vrchol jste prožil v týmu Mapei, ale největší překvapení jste si schoval na úplný závěr kariéry. To když jste před poslední sezonou nečekaně přestoupil do nově se rodícího Cofidisu. To byl jistě šok především pro lidi z Mapei, zvláště majitele obří společnosti dr. Squinziho, s nímž vás poutalo velmi těsné přátelství. Byla to otázka peněz, že jste šel ke Guimardovi, který potřeboval rychlou náhradu za nemocného Armstronga? A odpustil vám Squinzi?
“Nedávno jsme se potkali v Madridu, už je to pryč. Ale abych řekl pravdu, tři roky se mnou vůbec nemluvil, moje rozhodnutí ho rozlítilo. Ani já jsem s takovým řešením nepočítal, chtěl jsem dojezdit v Mapei, ovšem na konci roku 1996 se prohloubily rozpory a skupinkaření v týmu. Připravovalo se sloučení s ekipou Panaria, Španělé ze stávající sestavy měli odejít a já jsem inklinoval k této části. Mapei bylo prostě monstrum, v takových rozměrech už se vytrácela kamarádská atmosféra. To vůbec nebylo o penězích, prostě jsem chtěl odejít, i když to bylo pro všechny překvapení. Navíc Cofidis po mně nechtěl nereálné cíle. Moje výkonnost už byla za zenitem. Chtěl jsem mít klid, vždyť mi bylo šestatřicet. Ale svoje jsem si odvedl, například na mistrovství světa jsem skončil těsně čtvrtý, k bronzu mi chyběly čtyři vteřiny.”

Co jste cítil, když vás v září na Vueltě překonal Heras čtvrtým vítězstvím, i když jen na pár týdnů…
“Víte, já jsem svá tři prvenství nikdy nebral jako nějaký rekord. To jsem si spíš cenil rekordu v hodinovce a ten, jak víte, mi dlouho nevydržel. Ale co se týče dopingového skandálu Herase, je to špatná zpráva nejen pro něj a tým Liberty Seguros, ale potažmo silniční cyklistiku, nejen španělskou.”

Zmínil jste hodinovku. Na konci roku 1994 jste šokoval svět dvojnásobným zlepšením rekordu o více než dva kilometry během pouhých dvou týdnů a překonáním hranice 55 kilometrů. Přitom jste neměl vůbec žádné zkušenosti s dráhovou přípravou.
“To je pravda. Když jsem se na ovál vůbec poprvé postavil při úvodních testech, ujel jsem sto metrů a spadl. Nikdy předtím jsem totiž na dráze nejel, měl jsem opravdu strach. Kdybych měl víc času na přípravu, než těch pár týdnů, a mohl zlepšit techniku projíždění zatáček, věřím, že bych zajel ještě o 500 metrů víc. Byl jsem tehdy ve skvělé formě. Tour jsem musel vzdát kvůli žaludečním potížím, najednou mi vypadl program na podzim a tak jsem se rozhodl soustředit na hodinovku, protože speciální příprava na časovku je vždycky jednodušší než na etapový závod.”

Později vás překonal Chris Boardman, ale ten na kole spíše ležel. Jaký výkon byste zajel za současných technických omezení?
“To nelze srovnávat, ale já už tehdy překonal rekord na zcela konvenčním kole pouze s nástavci řídítek. Ernesto Colnago mi postavil rám prakticky totožný s tím, na němž závodili Rusové už na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Určitě tohle kolo nebylo příliš vzdálené současným striktním požadavkům mezinárodní federace.”

A propos, se závodní cyklistikou jste začal až v 21 letech, což je pro jezdce vašeho věhlasu zcela unikátní. Je možné v současné cyklistice něco takového opakovat?
“Ne, dnes je to zcela vyloučené. Vždyť řada cyklistů v tomhle věku spíše končí. V dřívějším systému amatérské a profesionální cyklistiky bylo možné se prosadit i v pozdější věku, pokud ale dnes závodník nesežene na konci svého působení v třiadvacítce, tedy v podstatě do 22 let, profesionální smlouvu, končí. Je to také důsledek zavedení systému Pro Tour limitujícího možnosti mladých jezdců.”

Co vůbec soudíte o tomhle ambiciózním projektu?
“Je to dost diskutabilní záležitost. Já spíš vidím ta negativa, i když je pravda, že pro sponzory, média a veřejnost je to skvělé – vidět v nejlepších závodech ty nejlepší týmy. Stoupají ale nároky na zabezpečení, rozpočty stájí, komunikaci s velkým počtem závodníků, vytrácí se osobní kontakt. Pro Tour je taková cyklistická Formule 1.”

Ale právě o to přece UCI šlo.
“To je však špatná cesta, cyklistika je prostě úplně jiný sport. Musí být postavena na širokých základech, elita se musí z něčeho rekrutovat, růst. A to mizí.”

Na tento fakt určitě narážíte také jako manažer závodníků. Pro tuhle práci jste se rozhodl hned po skončení kariéry?
“To je trochu delší historie. Už jako závodníka mě zastupovala agentura IMG, kterou vedl ve Švýcarsku můj osobní manažer Marc Biver, známý promotér závodů Kolem Švýcarska či Kolem Romandie. Když jsem pak se závoděním skončil, vzal mě k sobě a když z IMG odešel, neměl jsem důvod zůstat ani já. Jenomže pak se stala zvláštní věc. Závodníci, s nimiž jsem spolupracoval pod hlavičkou velké společnosti, se shodli na tom, že chtějí zůstat se mnou. Když se nad tím zamyslím, měl jsem štěstí opravdu na skvělé jezdce, vždyť třeba Cadela Evanse jsem zastupoval už v době, kdy vyhrával Světový pohár horských kol.”

Možná jste měl štěstí, ale také ideální předpoklady pro tuhle práci, vysoký kredit, výborné kontakty a znalost šesti jazyků.
“No, opravdu plynně mluvím jen německy. Na univerzitě jsem se učil francouzsky a anglicky a díky kariéře jsem přidal španělštinu a italštinu. A dánština? To je trochu ostuda, protože jsem se sice v Dánsku narodil, ale skoro všechno jsem zapomněl.”

Máte skutečně špičkové klienty – Vinokurova, Rubieru, Wesemanna, Klödena, Evanse. To je velmi pestrá skladba, různé národnosti, různé typy, lídr, špičkový domestik, specialista na klasiky, bývalý biker. Každý vyžaduje svoje. Jak pro ně vybíráte ten správný tým?
“Mým úkolem je jednat s vedením stájí o co nejlepších finančních podmínkách, sledovat situaci, kalkulovat s délkou kontraktu, mít dostatek informací o potřebách jednotlivých týmů. Pak svému svěřenci předložím několik variant, ale finální rozhodnutí je na něm a je to většinou sportovní hledisko, které hraje hlavní roli.”

To je zřejmě i případ Vinokurovova přestupu do Liberty Seguros.
“Přesně tak. Zájem mělo i Discovery Channel, Credit Agricole či Ag2R, Vino zvolil Liberty Seguros, kde cítí největší podporu a šanci vyhrát skutečně velké závody.”

Upřímně řečeno, divil jsem se, že tak dlouho, plných šest let, vydržel ve strnulé a stereotypy sešněrované sestavě T-Mobile. On přece potřebuje volnost.
“S tím naprosto souhlasím, ale zajímavé je, že předchozí léta byl v T-Mobile alias Telekomu spokojený. Bylo to opět jen jeho rozhodnutí zůstat, mohl odejít už dříve.”

A proč jste si vybral relativně neznámého mladíka Luboše Pelánka, čím vás zaujal?
“Přišlo mi zvláštní, že pracuju jen se staršími, hotovými závodníky. Jak jsem už říkal, je potřeba pomoci i těm, co v profipelotonu začínají. Nechci sice nějak výrazně svoji klientelu rozšiřovat, ale rozhodl jsem se pár mladíků díky svým kontaktům dostat do dobrých stájí, kde budou mít možnost se rozvíjet. Když jsem se dozvěděl o Lubošovi, zaujaly mne jeho vynikající vytrvalostní parametry. Je to dobrý vrchař a hlavně na mě zapůsobil při našem prvním osobním setkání. Je znát, že opravdu chce něco dokázat a je pro to ochoten hodně obětovat.”

Luboš sám tvrdí, že důležitější než samotná smlouva v profistáji je pro něj spolupráce s vámi.
“To mě těší. Já jsem mu dal šanci, ostatní je teď už jenom na něm. V nadcházející sezoně musí dosáhnout nějakých výsledků, abychom se pak mohli odrazit dál.”

Váš obyčej cestovat za závodníky není prý mezi ostatními manažery tak úplně obvyklý.
“Já skutečně nevím, jak pracují mí kolegové, ale pro mě je to příležitost si v klidu popovídat, říci si co dál, pochopit víc cyklistova přání a na tohle není během závodů dostatek prostoru. Považuju to za zcela přirozené.”

To létáte i do Kazachstánu?
“Jistě. Nedávno jsem byl pozván Vinokurovovým kamarádem Kašečkinem (jeho nový spolujezdec v Liberty Seguros – pozn. autora) na svatbu do Almaty. Slavilo se dva dny, já už pak musel odjet, ale ostatní svatebčané ještě pokračovali. To víte, nesměla chybět spousta vodky. Bez ní by to nešlo…”

To věřím. Ve své práci manažera se do konfliktu s jinými agenty nedostáváte?
“V žádném případě a krom toho mám skvělé vztahy s většinou sportovních ředitelů, vždyť Riis v CSC, Breukink v Rabobanku, Ludwig v T-Mobile, Redant v Lotto nebo Bruyneel v Discovery, s těmi všemi jsem dlouhá léta závodil, známe se velmi dobře a respektujeme se.”

Kolik času vám manažerství zabere?
“Je to spíše nárazová práce v období vyjednávání o smlouvě, samozřejmě musím být v kontaktu se svými závodníky a s manažery stájí, takže jezdím po závodech. Ale devadesát procent mého pracovního vytížení je spojeno s firmou Craft, s níž spolupracuji na vývoji nových produktů. Je to v podstatě práce na plný úvazek. Craft jako výrobce oblečení se dříve etabloval především v zimních sportech, v cyklistice nepůsobí tak dlouho a já pomáhám řešit specifické požadavky cyklistů. Teď se například zabývám použitím nových materiálů. Velkou výzvou je oblečení do chladného počasí. Větruodolné materiály s membránou mají sice úžasné vlastnosti, ale nejsou dostatečně elastické, což se projevuje především v oblasti kolen. Sám si vzpomínám, jak jsem tím jako závodník trpěl. Testujeme speciální materiály, které jsou mnohem pružnější a přitom si uchovávají schopnost chránit cyklistu proti profouknutí.”

Takže jste asi dost často ve Švédsku.
“Víc než bych si představoval. Od konce listopadu do začátku dubna prakticky pořád. Je to ale zajímavá práce.”

Vy jste byl vlastně průkopníkem moderních přístupů v různých oblastech cyklistiky, ve vybavení, v aplikaci vědeckých metod tréninku, použití pulsmetru, jako jeden z prvních jste vyrazil na tréninkové kempy do teplých krajů v Jižní Africe, Malajsie či na Floridu.
“Vidíte, to mě ani nenapadlo, ale je to tak. Já jsem používal funkční prádlo již v osmdesátých letech, kdy to nebylo v cyklistice vůbec běžné. Všimli si toho výrobci a dali mi další kousky, abych je vyzkoušel. Dnes už je cyklistika bez moderních textilií nemyslitelná.”

Krátce ze soukromí. Stále žijete v Monte Carlu?
“Kdepak, po skončení kariéry jsem volil opět klid domova, takže jsem se vrátil s rodinou do Švýcarska.”

Manželka Brigitte se na konci vaší závodní kariéry dala na triatlon a duatlon a startovala dokonce na mistrovství světa, děti jdou ve sportovních šlépějích rodičů?
“Dcera dělá gymnastiku na docela dobré úrovni, syn hraje fotbal, ale jen rekreačně. Hlavně že se hýbají.”

A co vy, jezdíte ještě pravidelně na kole?
“Asi bych se měl stydět, ale nebýt testování pro Craft, tak bych na kole snad vůbec nevyjel. Aspoň tolik netloustnu. Ale kola mám na úrovni. Ernesto Colnago mi už dávno nabídl doživotní kontrakt, takže nemám s materiálem starosti.”

Autor: Kamil Hofman
Foto: Cor Vos a Rudolf Hronza

Luboš Pelánek: Vážím si Tonyho jako člověka
“Tonyho jsem vnímal už během jeho závodění. Patřil ve své době určitě k největším osobnostem spolu Miguelem Indurainem a myslím, že byl jediný schopen ho na Tour porazit. Vzpomínám si také na Romingerovu účast v šestadevadesátém na kriteriu v Praze na Václavském náměstí.
Když mi na konci sezony 2004 nedopadlo angažmá v týmu Saunier Duval, hledal jsem nějakého manažera, který by mi pomohl. Měl jsem obrovské štěstí, že si mě vybral právě Tony, jehož zaujaly výsledky mých zátežových testů. Sešli jsme se ve Švýcarsku vlastně až v lednu, kdy už jsou soupisky dávno uzavřené, ale on má takový vliv, že mě ještě dostal do španělské kontinentální stáje Relax. Říkal tehdy, že kdybych se ozval o měsíc dřív, mohl najít místo i v Pro Tour, ale nakonec jsme se shodli, že Relax je možná lepší volba, protože tam dostanu prostor a dvouletá smlouva také nebyla k zahození. Ostatně, pověst Romingera je taková, že to cítím i ve svém týmu. Po zdravotních potížích, s nimiž jsem se poslední rok potýkal, na mě nikdo netlačí. I vedení se jinak chová k závodníkovi, jehož zastupuje Rominger.
Tonyho si vážím především jako člověka. Může mi poradit i ve vysokohorské přípravě, na níž byl specialista. Vypadá to, že bych mohl v lednu odjet na soustředění na Kanárských ostrovech se skupinou jeho svěřenců, tedy Vinokurovem, Klödenem a Evansem, to byla úžasná škola. Před vrcholnou akcí, což by měla být v nastávající sezoně Vuelta, mi Tony doporučuje přípravu v Colorado Springs, což se jemu samotnému osvědčilo. Vím dobře, že je tu reálná šance objevit se v roce 2007 v protourovském týmu Phonak, pokud budu mít výsledky a ukážu se v nějakém velkém závodě. Pracovat s Romingerem chápu jako obrovskou šanci dostat se v cyklistice výš. Teď už záleží jenom na mě, jak toho využiju.”