Úvod » Články k časopisu » Za kometou!

Za kometou!

Dny končí záhy po čtvrté odpolední, na nějaké větší ježdění tak zbývá víkend. Každoročně přistupujeme na tenhle handl – namísto v sedle vysedáváme s přáteli po čajovnách a kavárnách, místo hltání kilometrů zobeme cukroví. Vánoce příjemně odezní za zvuků rolniček, zvonků, desek a kompaktních disků, na něž jinak měsíce padá prach, a už je tu bujaré veselí novoroční noci s bublinkami sektu a girlandami. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…

Stojíc u okna před tmou ještě neprořezávanou záblesky ohňostrojů, nejedna duše se v tiché chvilce neubrání bilancování. Tak nám to zase pěkně uteklo… Hlavně že jsem si touhle dobou před rokem sliboval, jak konečně vypiluji jízdu po zadním, že zdolám tamty schody. Láry fáry. Zas tu bude Nový rok, v kalendáři o číslovku víc a co? Bude něco jiné? Co je to vlastně vůbec za Silvestra, vždyť cyklistický letopočet se převrací již zkraje září, respektive Silvestr odbývá před otevřením výstavních hal velkých veletrhů, takže co? Je to tedy pěkně schizofrenní situace – zatímco svět čeká na první minuty čerstvého roku, ten cyklistický už je několik měsíců starý. A Vánoce? Ty si přeci děláme průběžně více či méně nutnými nákupy od jara do zimy.

Fííí! První rachejtle. Jako ta kometa nad Betlémem. Pastýři nebo mudrcové, každopádně za ní šli, aniž věděli, do jakých končin za obzor je přivede. To znám, švih do neznáma může přinést euforii stejně dobře jako velké zklamání: proč jen jsme nejeli zase tu starou dobrou trasu… Oni, s holemi nebo na velbloudech, spoléhali, že je vede jistě k cíli. Není ale pro cyklistu naplněním spíše ta cesta? A že jich je. A kdyby i nakrásně došel repertoár, převlékající se kabát přírody je dělá pokaždé jinými. Stejně ale můžeme sáhnout vedle… Jako tehdy na Šumavě nebo v Kyjově. Škoda dne. Vážně? Asi bych měl s tím šampusem brzdit – nikdy to přeci není k uzoufání a hlavně: putování dělá i karavana. Ta naše toho už ale prošla! Zrovna při těchhle opakujících se momentech nejokatěji vyvstává, jak dlouho už držíme pohromadě. A co všechno jsme za těch dvanáct měsíců stihli.

Najednou jakoby rok měl skutečně 365 dní a nebyl jen šmouhou v paměti. Kdyby ten další byl alespoň trochu jako tenhle…

A po jednom kole se můžu naučit klidně i napřesrok.