Úvod » Články k časopisu » Kolik vloček je potřeba?

Kolik vloček je potřeba?

Na chodníku se v podvečer měnila v krustu rozbředlá vrstvička jednodenního sněhu, kterému noční mrazík trochu prodloužil život, od úst stoupala v malých obláčcích pára a na trávník zahrady dopadaly ledabyle a pomalu, jedna za druhou čerstvé vločky. Jen tak si sednout a mít výdrž, člověk by je mohl spočítat. Kolik je jich asi potřeba, aby zcela ukryly trávník a ochránily jej před mrazem? Miliony či miliardy pro silnou a bezpečnou vrstvu, o mnoho méně k tomu, aby v člověku vykouzlily neopakovatelnou atmosféru blížících se Vánoc.

Ten večer jsem poněkolikáté a vlastně už jen tak bezděky prolistoval poslední Velo. S odstupem člověk někdy odhalí něco, z čeho se příště lze poučit. I přes několikeré pročtení všech stran jsem se opět zarazil na té věnované nadaci Krtek – celkem logicky, když na vás z přehršle techniky, souvisejících témat, sportu a dalších vykoukne velký plyšový krtek, symbol dětství mnoha generací a také maskot úžasného projektu pomoci nemocným dětem. Jmenuje se Cyklisté dětem. Je rozhodně skvělé, že se najde někdo, kdo vynaloží nemalé (a nezištné) úsilí na pomoc jiným, zvláště pak nemocným dětem, které se na světě ještě pořádně nestihli rozkoukat a přitom je už zasáhla těžká nemoc. O to víc mne zarazila čísla. Nebylo to rozčilení, byl to zvláštní pocit vnitřní úzkosti z něčeho, co není naší, lidskou dobrou vizitkou. Ten den jsem o číslech přemýšlel už podruhé během krátké chvíle, byť právě okolo nich se můj život vůbec netočí. „Během prvního roku projektu Cyklisté dětem se podařilo nashromáždit úžasnou částku necelých 240 000 Kč!“

Opravdu úžasnou? Vůbec ne. Vždyť jen Velo a Cykloturistika, časopisy, které projekt zaštítily a mediálně podpořily, čítají dohromady téměř 30 000 výtisků, čtenářů pak více než 80 000! Člověk nemusí být matematik, aby zjistil, jak malicherný je už jen z pohledu těchto čísel bezmála čtvrtmilionový roční příspěvek (zvláště pak, že nyní vůbec nezmiňuji podporu projektu při seriálu Kolo pro život, prodej nadačních náramků na brněnském veletrhu Sport Life a další akce). Každý z nás pomohl třemi korunami. Naše přemýšlení o tom, zda si nepřiplatím pár set korun za luxusně vypadající a lehké karbonové rohy dostává zcela jiný, nicotný rozměr, stejně jako to, jak se které kolo musí chovat ve sjezdu, abych si jej na příští sezonu vybral. V tu samou chvíli se opět vynoří a zarazí i fakt, že když jsme informovali o hyenizmu nabízení žlutých náramků nadace Lance Armstronga za bezmála o sto korun vyšší cenu, než je oficiální, odezvou bylo ne ojedinělé shánění kontaktu, kde líbivý módní doplněk zakoupit… Byť by i k zakoupení předražené cetky vedly dobré úmysly pomoci, potřebujeme vlastnit důkaz toho, že jsme pomohli?

Lidem z projektu Cyklisté dětem se podařilo úžasné – stmelit nás, cyklisty, kteří vlastně nejsme schopni vystupovat jednotně ani za svá vlastní práva (důkazem budiž třeba (ne)budování stezek, šarvátky s klubem českých turistů atd.), pro dobrou věc. Je už jen na nás, jak se k tomu postavíme my. Zatím jsme se chovali rozvážně, vlažně. Jsou potřeba miliony a miliardy k tomu, abychom se naučili bojovat se zákeřnými nemocemi a problémy a poskytli lidem a dětem v nelehké situaci naději na změnu. Je ale potřeba mnohem méně, aby se v těžkých chvílích aspoň cítili lépe. Je to stejné jako s vločkami sněhu a atmosférou Vánoc. Vůbec zde nechci vystupovat jako kazatel morálky a propagátor nadací, jen vyjádřit své přesvědčení, že jako cyklisté jsme zatím v tomto směru zklamali a neudělali si dobré vysvědčení. Šanci ale máme nadále.

Chtěl bych nám všem popřát, abychom nejen v nadcházejícím roce uměli být ohleduplní, dokázali naplno pomáhat těm, kteří naši pomoc potřebují, vnímat jejich problémy a v jejich odrazu se pousmát nad svými, mnohdy zbytečně přeceňovanými. Jen tak můžeme žít plným životem, díky němuž si mimo jiné i mnohem více vychutnáme své koníčky, třeba jízdu na kole! Krásný a lepší rok 2006.