Úvod » Články k časopisu » Neopakovatelný zážitek – 64 km dlouhý sjezd v Bolívii!

Neopakovatelný zážitek – 64 km dlouhý sjezd v Bolívii!

DEATH ROAD

Jízda po bolívijské silničce z La Paz do Coroica, která překonává pohoří Cordillera Real, je považována za nejnebezpečnější silnici světa. Pro někoho může představovat hranici, za niž už nehodlá zajít, pro jiného vzrušivé a přitažlivé dobrodružství. Pro místní je její využívání běžnou rutinou. Je to totiž jediná možnost, jak se z hlavního města La Paz dostat do severních provincií Bolívie.

Po zjištění, že právě po této silnici místní sportovní agentury organizují sjezdy na horských kolech a po doporučení dvojicí Čechů, že jde opravdu o nezapomenutelný zážitek, jsme usoudili, že bychom o něj neměli přijít ani my. Brzo ráno si v jedné agentuře půjčujeme sjezdové kalhoty, vestu, přilbu, rukavice a nasedáme do připraveného mikrobusu. V centru La Paz v ulici Sagarnaga je několik agentur, které organizují tuto akci. Je ale potřeba si dobře vybrat a raději zaplatit o něco víc, ale s jistotou, že služby budou kvalitní. My jsme využili agenturu Downhill Madness Mountain biking, u které jsme si mohli vybrat ze čtyř druhů celkem kvalitních kol (od hardtailů Trek po celoodpružené Rocky Mountain) za cenu od 40 do 60 USD na den. V této ceně bylo i vše ostatní: oblečení, přilba, rukavice, doprava, večeře, sprcha, svačiny během dne a průvodce po celou dobu sjezdu. Během jízdy jsme potkali asi dvacet aut, což není tak hrozné a projeli jsme všemi podnebními pásmy od chudých vysokohorských pastvin až po bujnou celoroční tropickou zeleň, což je úžasný zážitek. Po celý měsíc strávený v Bolívii jsme měli jasno (oblasti Altiplano a Cordillera Real), teploty přes den 15° až 18°C, přes noc 0 až -6°C. Svítá tu v 6:30 hod a stmívá se v 18:30 hod, kdy také rapidně klesá teplota.

Autobus nás z rušného centra města vyváží přes okrajové čtvrti plné cihlových domků nalepených na prudkých svazích. V serpentinách postupně stoupáme do sedla La Cumbre ve nadmořské výšce 4640 m, kde vše začíná. Před námi je neskutečných 64 kilometrů dlouhý sjezd s převýšením 3345 m s příznačným, až honosným názvem „Downhill Madness“. Rozdělujeme si kola, seřizujeme sedla na naši výšku, probíhá nezbytná kontrola brzd od našeho průvodce a po několika informacích o podmínkách a pravidlech jízdy nasedáme a vyrážíme. Přehupujeme se přes hranu sedla a pod námi se otevírá obrovské údolí, po jehož svazích se klikatí „naše“ cesta. Z pusté krajiny kolem nás se zvedají velkolepé velehorské štíty tvořené jen tmavými skalami a ledem. Po několika kilometrech zastavujeme a průvodce znovu každému z nás kontroluje brzdy a odstraňuje drobné nedostatky. V této horní části zatím sjíždíme po asfaltové silnici, na místní poměry s dobrým povrchem. Jedeme celkem svižně, ale brzdit se zatím ani nemusí a ještě stíháme pozorovat okolní měnící se krajinu. Z jednoho údolí se přehupujeme do druhého, štíty nad námi se začínají zvedat do úctyhodných výšin, ale i údolí pod námi se víc a víc prohlubuje. Zastavujeme u závory policejní kontroly, která tady dohlíží na převážení koky z nížin do La Paz.

Malé překvapení nám připraví několikakilometrové pozvolné stoupání. V necelých 4000 m je to dost dobrý záběr! Snažím se udržet tempu našeho průvodce, který mě po očku sleduje a řekl bych, že si mě vychutnává. Asi po jednom kilometru a ve stavu, kdy se plíce můžou roztrhnout tou šílenou frekvencí dýchání, a s pocitem, že jsem snad vydýchal veškerý kyslík v mém okolí, raději zastavuji s ujištěním, že přece musím zase něco vyfotit! Odměnou za výjezd je pro nás připravena malá svačinka a něco k pití. Okolo nás se začíná zelenat vegetace, která doposud chyběla.

Z tohoto místa už to bude stále jenom z kopce. Objíždíme jeden z bočních hřebenů a pod námi se opět otevírá hluboké údolí, na jehož dně se válí cáry bílé oblačnosti, do kterých se za chvíli ponoříme. Horký vzduch z tropů tady naráží na chladnější masy a tato vlhkost zde vytváří stálou oblačnost.

Po jedné třetině sjezdu vedoucího po asfaltu odbočujeme na exponovanou hliněno-kamenitou cestu. Zde zastavujeme a od průvodce dostáváme rady a informace o další části. Jednou ze zvláštností tohoto úseku je, že se zde jezdí po levé straně cesty. Toto poněkud kontroverzní pravidlo zde bylo zavedeno z velice praktického důvodu: dolů jedoucí řidič může snáze kontrolovat stav krajnice pod levými koly. Naše jízda tedy bude pokračovat po levé straně silničky, tudíž při jejím exponovaném okraji nad srázy údolí!

Noříme se hlouběji do husté oblačnosti, která nás obklopuje ze všech stran, a tak viditelnost není větší jak pět, deset metrů. Ctíme pravidlo levé strany a raději se držíme při okraji, co kdyby ze zatáčky něco vyjelo. I tak by to bylo dost zajímavé, protože šířka cesty je tak akorát na jedno auto a o nějaké výrazné krajnici se nedá mluvit! Jen místy a pouze tam, kde to jde, je cesta prohrnuta trochu víc do svahu, aby se vyhnula dvě protijedoucí auta. Po několika kilometrech jízdy se mlha začíná pozvolna protrhávat a my konečně vidíme, nad jakými srázy jsme jeli. Neskutečná hlubina, která snad nemá dno, další údolí hlubší než ta předešlá a srázy strmější! V těchto svazích se vine cesta plná kluzkého kamení, děr a stékajících potůčků. Lemuje ji i nespočet dřevěných křížků, připomínajících tragické nehody. Ty jsou zde takřka na denním pořádku. V některých úsecích jsou srázy skoro kolmé, to když je cesta vysekaná do skály. Kolem přibývají nové druhy rostlin a stromů, které místy zastřešují vozovku a z větví na nás pouštějí kapky vody. Příjemně se ale otepluje, takže nám to vůbec nevadí.

Na jednom odpočívadle v zatáčce děláme druhou přestávku na svačinu. Před námi je vodopád San Pedro, který z velké výšky padá přímo na vozovku. Bohužel v tomto období nemá moc vody, a tak většina z ní jen líně stéká po kolmých stěnách. Kolem létají kolibříci a rostlinstvo je nádherně zelené. Přestože pořád sjíždíme níž, hloubka pod námi je stále obrovská.

Specialitou této cesty jsou i místní „semafory“. V nepřehledných zatáčkách je postaven malý přístřešek z palmových větví, v něm stojí indiánka a velkou červenozelenou nafukovací plácačkou průměru asi 70 cm ukazuje řidičům, zda v protisměru něco jede. Zastavuji a pokouším se ji vyfotit, jenomže se jako u většiny domorodců setkávám s odmítavým postojem, a tak foťák opět balím, zamávám na pozdrav a pokračuji dál.

Při jízdě občas dojíždíme indiánský autobus nebo náklaďák, který krkolomným manévrem předjíždíme. Při setkání s protijedoucími auty raději zastavujeme. Projíždíme i dva dost hluboké brody, které si pořádně vychutnáváme jak na kole, tak já jako fotograf. Při focení se pokaždé trochu opozdím, a tak vždy doháním ujetou skupinku. To se pak úžasný pocit z jízdy umocňuje ještě víc.

Z vlhkého pásma sjíždíme do suchého tropického, kde dostáváme ochranné roušky na obličej. Zatím moc nechápeme proč, ale po pár metrech přichází vysvětlení. Silnici totiž z ničeho nic začíná pokrývat asi 10 cm silná vrstva jemného prachu, který se po průjezdu auta, ale i kola zvedá a vytváří neproniknutelnou clonu. Něco tak děsného jsme v životě nezažili. Prach je úplně všude! Foťák balím do igelitového pytle, ale i tak se obávám, že to nepomůže. Rouška je během chvíle úplně žlutá, ale přece jen trochu chrání. Je hrozné vedro, ale do cíle už to je jenom kousek.

Údolí se postupně otevírá, nižší hřebeny jsou pokryty trávou, jinak všude okolo jsou neproniknutelné pralesy. Na kopci proti nám se objevuje městečko Coroico a v údolí cíl naší cesty Yolose (1295 m). Cesta teď už vede z větší části relativně po rovině s kamenitým a prašným povrchem. Šlapat vsedě se dost dobře nedá (celopéro by se tady hodilo), a tak to dřeme ve stoje. Potůčky potu nám stékají po celém těle. To nepromokavé oblečení je dobré do vlhka a zimy nahoře, ale sem dolů se moc nehodí! Ale stejně jsme rádi, že ho máme, od toho nejhoršího marastu nás dobře ochrání. Ke konci nás ještě čeká prudký úsek a dokonce opravdová lahůdka. Krátký, ale parádní singletrack mezi políčky koky po udržované stezce. Závěrečný přejezd přes úzký most nad řekou a jsme v cíli! Pohled na nás je opravdu zajímavý. Naše těla chytla odstín okolní krajiny, všude prach, jen oči a zuby z toho všeho zářivě vykukují.

Odevzdáváme věci a kola (ještě že je nemusíme čistit) a jdeme k opodál stojícímu domu se stylovou zahradní restaurací a s momentálně nejdůležitějším místem – sprchou! Ručníky, mýdlo, šampon jsou už připravené a teplá voda taky teče, což v Bolívii nebývá pravidlem. Po oživující sprše se už můžeme plně věnovat připraveným pokrmům, které si nabíráme z několika mís a nádob. K tomu samozřejmě nesmí chybět místní celkem dobré pivo a posléze i nějaký ten dezert. Kolem restaurace poletují velcí papoušci, paní domácí chodí s na rameni sedící opičkou a obsluha se o nás vzorně stará. Dalo by se tady sedět dlouho do noci, ale máme před sebou ještě návrat zpět do La Paz, takže se zvedáme a nasedáme do připraveného mikrobusu.

Cesta zpět probíhá ve slušném tempu, zdá se, že to tu má řidič dobře najeté. Jedeme vlevo, takže při skále a při míjení s jinými auty couvají ti, kteří jedou z vrchu. Ještě za světla vjíždíme do mlhy, ale z ní už vyjíždíme za svitu tisíců hvězd nad námi. Ze sedla La Cumbre nás ještě čeká sjet pár stovek výškových metrů do obrovské kotliny, ve které se rozkládá hlavní město La Paz s jeho typickými pouličními tržišti pulzujícími svým vlastním životem, do kterého se po chvíli zapojujeme i my.
Pokud byste zavítali do Bolívie, vřele tuto atrakci doporučuji. Ve výstavbě už je však nová silnice z La Paz do Coroica. Jakmile bude zprovozněna, tuto starou cestu už nikdo udržovat nebude a po prvním deštivém období nejspíš zmizí z povrchu země! Po absolvování tohoto sjezdu jsem si už jenom pohrával s myšlenkou co takhle si tuto cestu vyjet nahoru…

Text a foto: Petr Hacker

BOLÍVIE:
Cesta: letěli jsme z Vídně se společností Iberia s přestupy v Madridu a Santiagu, cena letenky je 27 990 Kč i s letištními poplatky. Při zpáteční cestě se na letišti v La Paz vybírá poplatek 25 USD.
Vízum: není potřeba
Očkování: žádné povinné, my jsme měli pro jistotu očkování proti hepatitidě A+B, žluté zimnici a břišnímu tyfu
Ubytování: v La Paz od 80 Kč/osobu a noc, jinde v Bolívii od 30 Kč/osobu a noc
Jídlo: od 20 do 50 Kč v indiánských jídelnách a od 80 Kč v lepších restauracích
Ceny všeobecně jsou jako v jedné z mála zemí světa pro Čechy velice příjemné!