Sobotní ráno. Slunce je ještě stále v oparu, ale už je tam někde na obloze k tušení. Vzduch je ostře čistý, vůně v jeho chladu intenzivní. Listy se pomalu nenápadně barví, těch několik spadlých začíná tvořit tradiční koberec, který později přikryje všechny kořeny a kameny, dokud ho zase nevystřídají sněhové závěje. Jak jsme udělali dobře, že jsme vyjeli dál za město, libujeme si s partičkou. Tenhle okruh absolvoval expediční předvoj z velké části již o Velikonocích, takže zasvěcenci znali, do čeho jdeme, a podle toho také byla činěna barvitá reklama.
Hned zkraje prvního lákadla ale vedení bylo nuceno polknout naprázdno. Potok se v roklině s poměrně strmým ohraničením zalesněnými svahy líně vydává vstříc řece, cesta přeskakuje z jednoho břehu na druhý a zpět. Ve starších mapách je roklinou vedena značka, dnes to již neplatí. Proto je pěšina místy málo zřetelná a brodění potoku a udržení se na směsi břidlice a listí, mechem pokrytých klacků a kmínků vyžaduje postřeh a aspoň občasnou docházku do hodin bikerské školy. Jistě se najdou tací, kteří si poklepou na čelo, naše squadra bikera ale obdobně rozervané pasáže vyhledává. Jaký však byl náš údiv, když po vjezdu do rokliny za zápražím posledního srubu osady zíráme na lesní technikou rozježděné řečiště potoka a brutálně vymýcené svahy. Naštěstí jde jen o oněch prvních dvě stě metrů, dále již „kamzíkujeme“ temným a chladným údolíčkem jako u vytržení.
Příjemný biking dává záhy zapomenout na dopolední nemilé překvapení. Nové výjezdy, zdatnost pilotáže prověřující kamenito-kořenité sekce podél dalšího vodního toku, sjezdy vhánějící rychlostí slzy do očí, pěšiny slalomující stále ještě bujnou vegetací. A právě jedna taková má celý švih korunovat v závěru. Zřejmě, abychom ráno hned tak nevymazali z hlavy, dobrých sto metrů malebného sjezdu kličkujícího mezi stromy jako Stenmark skrz branky, doznalo proměnu rovnou explozi bomby: namísto tunelu mladými listnáči paseka.
Nejsem lesník a ani nemíním bránit tělem každý živý strom. Mám ale dvě oči a zatím ještě nějaký mozek, abych dovedl rozlišit přinejmenším mezi dobrou a špatnou lesáckou prací. Proč je nutno pokácet hned rozsáhlý úsek, když pak kmeny leží na cestě dlouhý čas? Není lepší postupovat po menších krocích? A hlavně citlivěji: proč musejí vždycky ještě dlouho po odchodu dřevorubců stopy pneumatik po těžké technice připomínat jejich přítomnost? A nejde jen o rozježdění cest, pneumatiky často nechávají jizvy i mimo ně jako ve vzpomínaném případě zničení malebného potoka. Copak není možno nasadit menší traktůrky či koně, jak je již někde zvykem?
V týž čas ještě ve městech doznívá kampaň proti státnímu zásahu na taneční párty. Moji námitku, že je vlastně jedno, zda je akce povolena nebo ne, vždyť leckde jiný festival může být legální a přesto s ním nemusím souhlasit a otravuje mě stejně jako třeba výstavba dálnic, kamarád-politolog smetl ze stolu se slovy, že útočím na základní jednotku demokracie, totiž její obecný rozměr. Rozhodování na obecné úrovni přeci je to nejkontrolovatelnější a tudíž nejprůhlednější a nejovlivnitelnější občany. Skoro sebevražedně jsem mu oponoval, že jsou i rozhodnutí, se kterými nic nezmůžeme a musíme se jim podřídit, kapitulace pod přesilou argumentů na straně správnosti fungování našeho státu ale byla nakonec neodvratná.
Vzpomněl jsme si na tenhle rozhovor z prostředku léta právě na zahrádce hospůdky po popisovaném prvním podzimním švihu, když už nám na límce větrovek padala tma s mrholením. Je-li to tedy tak transparentní, to někdo za tu spoušť v lese musí zodpovídat. Není asi těžké zjistit, kdo práci dozoroval. Takže je to vlastně fajn a už se to nebude opakovat… To by ale člověk nesměl na kole jezdit tak často a s obdobným hospodařením se setkávat v našich lesích prakticky měsíc co měsíc, za městy i v horách. A to už vůbec nemluvím o tom, jak jsou bikeři potíráni jako škodná, protože tu a tam podrží prst na brzdě déle a pneumatika smykuje terénem. Tváří v tvář takové rozorané pasece se jeví antibikerské kampaně neskutečně absurdními.