Spříznění volbou
Prolistujte si váš domácí archiv časopisů za poslední rok, dva a ze stránek na vás plnou palbou vyskočí pojmy označující jednotlivé kategorie jízdy v terénu. Ačkoliv mohou mít leccos společného s všudypřítomnou touhou škatulkovat a tím se orientovat ve stále méně přehledném světě kolem nás, na druhou stranu se jimi výrobci snaží definovat, a tak správně přiřadit, konkrétní produkt tomu kterému jezdci. Čeho je ale moc, toho je příliš, a tak je zavádění nových pojmů leckdy spíše kontraproduktivní.
Ne každý si je zcela jist, co potřebuje či bude potřebovat. I biker se vyvíjí a s novým, schopnějším materiálem je takový postup rychlejší. V opravdové bikové prehistorii, kde obří vážky poletovaly nad bahnisky s plavuněmi a přesličkami a cyklisté měli obrovské brýle přes půl obličeje a šilo se svítivě rozjařené oblečení, odpružení neexistovalo vůbec anebo bylo jediného typu. S nástupem dinosaurů přišlo jasné dělení na sjezdové odpružení a cross-country. Zůstaneme-li u evoluční teorie, pak v čase člověka se strom odpružení divoce rozkošatěl snad ještě více, než jak se lidské rasy rozutekly po kontinentech. Vedle sjezdu se vyloupl freeride, závodnímu XC za zády dýchá enduro, big nebo all mountain, trail riding… Pojem za pojmem.
Základní schematika ale přitom nemusí umět postihnout konkrétní potřeby. I když dříve taková bájná Judy měla 80 mm na XC a 100 mm v modelu DH, byla červená sjezdová zbraň užívána i pro klasické vyjížďky jezdci, kteří prostě chtěli více zdvihu. Obdobně na tom byla i Marzocchi DH či pozdější Z1. Jinými slovy řečeno, dělba na závodně-sportovní XC, enduro čili XC pro radost a pak sjezd/freeride jako třetí kategorii je jen pomocná, funguje pouze jako první nasměrování. Uvnitř si již musí každý sám vybrat, zda jeho maratonskou vášeň uspokojí 100 mm či mu postačí spartánských 80 mm, jestli potřebuje dvoupatrovou vidlici vzor Bender s 300 mm pro dropy či mrštného jednokorunkového Shermana se 180 mm anebo jestli 150 mm, jež doporučuje pro výlety kamarád z Krkonoš, není pro Brňáka příliš a zda by nevyhovovalo lépe 130 mm.
Kategorie vyjížďkového cross-country je přitom se zdvihy 100-150 mm dnes jednoznačně nejobjemnější. A i když můžeme vzpomenout zlaté (a pochopitelné) pravidlo, že vyšší zdvih rovná se více komfortu a schopností a naproti tomu menší dravost při akceleraci, při současné vyspělosti systémů tlumení a konstrukčních postupech lze prakticky bez uzardění říci, že z hlediska sportovního nasazení je jedno, máte-li 100 nebo 150 mm. Tak dobře se dlouhozdvihé vidlice chovají i při šlapání. A pokud byste tyto řádky četli jako nenápadnou výzvu k volbě vyššího zdvihu, je to jen dobře.
ŠUPlíček sem, ŠUPlíček tam
Kudy ale vedou hranice mezi jednotlivými kategoriemi a jak jsou vůbec obecně definovány? A existují takové definice vůbec? Výrobci jako RockShox anebo Manitou ve svých katalozích či na internetu seřazují vidlice do podmnožin podle typu ježdění. RockShox dělí modely na závodní (XC i DH), All mountain a Adventure. Manitou či Fox jdou na věc odjinud se skupinami Downhill, Freeride, Trail/Enduro a X-country. Přímou definici kategorií u nich však nehledejte, tito velcí hráči spoléhají, že biker zná, o čem je řeč, a tak mu takovéto vedení stačí.
Výrazně nejpropracovanější dělbu vidlic tak prezentuje Marzocchi. Jaké to také bylo překvapení, když na loňské novinářské prezentaci přednáška překvapivě nezačala nejstřeženějšími novinkami, ale pochlubením se vypracováním systému definic jednotlivých stylů jízdy a přiřazení konkrétních modelů. Pro značku velmi populární na poli freeridingu, dirtových skoků a sjezdu totiž nejde jen o volbu správného zdvihu zákazníkem, ale i životně důležité stanovení mezí využití vidlic z hlediska garančních podmínek i následné odpovědnosti za poškození materiálu či dokonce úraz. Amerika je konec konců nejen kolébkou MTB, ale také zemí s největší masou právníků a nepřeberným množstvím soudních sporů. A jelikož definice bikování nutno brát za převratný krok, považujeme za přínosné vás s nimi přímo seznámit.
Cross-country bikování je popsáno jako „Ježdění po kopcovitých cestách, na nichž se může jezdec setkat s nerovnostmi a menšími překážkami, jako jsou kameny, kořeny a výmoly.“ Výslovně je zmíněno, že takový styl jízdy neobsahuje žádné skoky či dropy (čili „seskoky z kamenů, spadlých stromů a říms“) z jakékoliv výšky. A dodává se, že musejí být užívány jen pneumatiky navržené pro XC.
Následuje kategorie agresivního XC, vysvětlená v lexikonu coby XC odpružení pro každý trail. All mountain je pak „jízda tíhnoucí více k agresivnímu XC s většími překážkami.“ Velkými písmeny je zdůrazněno, že ani all mountain/enduro ježdění neznamená velké skoky a dropy. A pozor, „tyto vidlice by měly být užívány jen s diskovými brzdami a rámy a koly designovanými na tento styl jízdy.“
Freeriding je kategorií pro zručné jezdce a zahrnuje „agresivní svahy, velké překážky a střední skoky.“ Opět je vyzdviženo užití jen s dalšími stylu odpovídajícími komponenty. Oproti tomu kategorie Extrémní Freeride/Downhill už je určena „profesionálům nebo vysoce schopným pilotům“. Rozumí se jí relativně vysoké skoky či dropy a překonávání větších překážek jako jsou balvany, spadlé kmeny či výmoly.
Obdobně je hodnocen i Dirt Jumping/Urban riding, tedy kategorie beroucí pod svá křídla skokany a rebelující divočáky městských ulic: „Toto ježdění ve stylu BMX nebo motokrosu je vyhrazeno nejschopnějším jezdcům a zahrnuje skoky z jedné muldy na druhou. Patří sem také jízda přes a okolo městských překážek, člověkem vytvořených či jiných betonových předmětů.“
Poměrně detailním určením disciplín a kategorií jízdy však Marzocchi nekončí. Následuje snad ještě zásadnější část. Jezdci jsou pod heslem „Jezdi rychle, ale hlavou!“ vyzýváni nejen k jízdě v mezích pilotních schopností, ale především „…okolo překážek. Nárazy do kamenů, stromů či děr vystavují vidlici silám, pro něž nebyla konstruována.“ Stejně tak špatný dopad po skoku či dropu vystavuje vidlici nepřiměřené zátěži. „Jezdec by měl skákat či dropovat jen tam, kde následuje plynulý dopad či dolů se svažující svah, aby tak bylo kolu pomoženo v absorpci sil přistání. Obě kola by měla hladce přistát ve stejný okamžik na svažující se podklad. Jakýkoliv jiný dopad je nebezpečný a jeho výsledkem může být defekt materiálu či pád.“ Z toho je vyvozeno, že chyba při objíždění překážek (tedy vrážení do nich) či špatný dopad mohou mít fatální následky pro vybavení či jezdce a tedy jasně vysloveno varování pro případ pozdějších reklamačních (nebo dokonce soudních) nároků. Sumarizováno: i když jsou vidlice stavěny hodně odolně a snesou leccos, značka se brání proti poškození jezdeckou chybou či přetížením. U skoků netřeba dalšího rozboru, pasáž týkající se jízdy členitým terénem ale možná zaslouží zpomalení a zdůraznění: jako chybné je bráno i třeba razantní puštění biku sjezdem a nechání veškeré práce na schopnostech zdvihu. Naopak doporučena je chytrá volba stopy a přeskakování či objezdy kamenů a podobných nerovností.
Takže vidlici do vitríny?
Výše uvedené vnáší otázku, zda lze vůbec na horském kole jezdit v terénu. Podívejme se ale na věc z druhé strany. Marzocchi coby pionýr freeridingu a dirt jumpingu jako první musela čelit hojným reklamačním nárokům, které vyplývají z extrémní zátěže vidlic při takovémto stylu jízdy. Její vidlice, stejně jako dalších předních výrobců, vydrží mnohem více, než je v citovaných definicích psáno. Výrobce se ale musí jistit proti nejevidentnějším poškozením a nutno říci, že v porovnání s často citovanou nulovou zárukou u třeba takových závodních terénních motorek, je kolařina ještě benevolentní.
Ačkoliv je tak u Marzocchi průběh reklamačního řízení jistě přehlednější, nakonec vždy jde o „špatné užití“ nebo „podrobení silám jdoucím za možnosti konstrukce“, citováno z manuálů dalších výrobců. Reklamační technik je schopen poznat, kdy byla vidlice vystavena nepatřičnému zatížení a kdy selhal materiál či konstrukce. V základu běží opět o odpovědnost jedince za své chování.
Ještě jednou množiny a podmnožiny
Ještě jednou spolu obrátíme pozornost ke kategorizaci vidlic (a biků vůbec) podle nasazení v akci. Tentokráte již bez nutnosti přehnané opatrnosti diktované právníky, namísto toho tak, jak jednotlivé podmnožiny disciplín kreslí jízda v terénu.
Dva základní, směrodatné požadavky, které musejí být při volbě zodpovězeny, se vztahují k náročnosti terénu a efektivitě jízdy. Kolo pro náročný terén může být velmi dobré při záběru, nehledě na svůj zdvih, musí však být odolné a to jej bude stát něco na váze. Naproti tomu superlehký oř letí jako Pegas, do skoků by se s ním ale měli pouštět jen ti nejlepší piloti, kteří umějí přistát na platu vajíček bez poškození jediné skořápky. Většinou se ale sportovci a závodníci nepouštějí do větších terénních akcí a vyhledávají spíše širší polní a lesní cesty, kde jejich tvrdší odpružení kroku do 100 mm a rychlé pneumatiky uhánějí s větrem o závod. Na druhou stranu, XC závody obsahují takové sjezdy a v takové rychlosti, že se jeden nediví, že i sportovní vidlice mají dnes výrazně tuhou konstrukci.
Kategorie nezávodního XC, do níž může patřit i tzv. enduro (zvané i all mountain, back-country atd.) je tu pro milovníky jízdy ve volném terénu. Někdo radši sportovněji, jiný zase techničtěji, někdo navečer, jiný na celý den. Podle toho se také nabízejí zdvihy od 100 do třeba 150 mm nad oběma koly a konstrukce robustní i robustnější. Sami si musíte určit priority. I když dnes vyspělost pérování umožňuje posun kategorie enduro na 150 mm zdvihu, nikdo nevyvrátí, že třináctikilový bike uhání krajinou jinak než šestnácitkilový.
Freeridový bike pro plné soustředění se na technický aspekt jízdy sice může mít zdvih skoro shodný s endurem, je ale rozhodně bytelnější, a tedy těžší. Převodníky tu slaví revival, ale jen jako berlička za stojící vlek. Kalibr zbraně volí jezdec podle potřeb, rozsah může být od 180 mm torpédoborce po 230 mm bitevní lodi. Sjezd a four-cross jsou specifické závodní disciplíny
Již vzpomínané heslo o používání hlavy tak platí nejen v terénu, ale ještě než vůbec vyjedete. Je potřeba si upřímně přiznat očekávané nároky, vzdát se vzdušných zámků o všehoschopných kolech a následně kolo využívat přiměřeně. Tápajícím by pak na půdě bikeshopů měla být oporou otevřená náruč zkušených prodavačů, neslibující však hory doly, jen aby šla vidlice či celý bike do světa.
Autor: Tomáš Taich
Foto: Martin Bissig, Robyn Trnka