Úvod » Články k časopisu » Věčné pochybnosti novináře

Věčné pochybnosti novináře

Vynášet do nebes nebo raději zůstat zdrženlivý? Srdce hoří pro první, rozum hlasuje pro druhé a už taky nejsem žádný zelenáč omámený prostředím velkých jmen. Nechci tu brečet čtenáři na rameni, ale řeknu vám, práce cyklistického novináře je pořádná řehole aneb neustálý proud vnitřních otázek s morálně-filozofickým podtextem. Přemýšleli jste někdy o tom, jak je autorovi, který jeden den vychvaluje závodníka po jeho fantastickém výkonu a druhý zjistí, že je dotyčný podvodník? Jistě, každý to zná, každý někomu fandil a skoro každý se někdy šeredně mýlil. Jenomže si to nechává většinou pro sebe, vyrovná se s tím sám. Ale novinář? Ten je za hlupáka. Své ódy předkládá tisícům čtenářů, jde s kůží na trh, jeho postoj už mu nikdo neodpáře.

Nedávno mne překvapila bezmála hysterická reakce zhrzených fandů cyklistického poloboha. Autorem těch podle nich sprostých obvinění a urážek, což ve skutečnosti obnášelo položení zcela legitimních otázek, jsem byl já sám. Nikdo není nedotknutelný. Novinář má právo, ba přímo povinnost vznášet pochybnosti. Nutí mne k tomu zkušenosti žurnalisty, jehož patnáctiletá praxe přiměla ke ztrátě veškerých iluzí o čistotě závodníků stejně jako o neomylnosti a spravedlnosti antidopingového systému. Mnohokrát jsem při podobných úvahách propadal skepsi a pocitům zmaru. Nechat toho, raději o nich nepsat. Ovšem to je na můj vkus příliš alibistické. Přece se nepřestane psát o cyklistech a největších světových závodech jenom proto, že někdo z nich dopuje, stejně jako nepřestane být pro média žádaným tématem soukromí celebrit navzdory jejich náklonnosti k drogám.

Pravda, ve sportu je to složitější, tam jde o principy cti a fair play na straně jedné a podvádění a získání výhody porušením pravidel na straně druhé. Ale je to právě hledání a odhalování těchto pravých i pokřivených hodnot, co mě na cyklistice a sportu vůbec láká. Lidské příběhy, osudy, pochopitelné i neomluvitelné pohnutky, velké charaktery i padlí andělé, postavy se svými ctnostmi i slabostmi. Tak jako v obyčejném životě, kde není nic jenom černé nebo bílé. Právě proto chci psát o cyklistických hrdinech skutečných i těch smutných a dál se snažit pochopit motivy jejich jednání, vzestupy i poklesky, a přiřazovat ten pravý význam kategoriím jako je vina, trest, svědomí, přiznání, pokora.
Každý poctivý novinář píšící o závodní cyklistice musí neustále pochybovat o tom, zda není pouhou součástí sportovního showbyznysu, v němž jde jen o slávu a peníze a kde účel světí všechny prostředky. Každé nové odhalení nahlodává přesvědčení o tom, že špičkoví závodníci zasluhují obdiv. Přitom na to doplácejí ti poctiví. Tohle je smrtelné nebezpečí cyklistiky, nádor, který je třeba konečně odříznout. Je to zničující spirála – ti průměrní dopují proto, aby dostali novou smlouvu a uživili se, ti lepší pak musejí dopovat také a kdo chce vyhrávat, nemá proti nim s čistým štítem šanci. Přitom jsem přesvědčený o tom, že kdyby nedopoval nikdo, vyhrávali by až na výjimky ti samí borci. Proboha, kdy už konečně někdo najde odvahu říci DOST?! Jenomže to by tu nesměla být všemocná farmaceutická lobby se svými astronomickými zisky, pochybní “lékaři” a maséři, nedočkaví šéfové stájí.

Současné aféra Armstrong otevřená deníkem L’Equipe a naznačující údajný pozitivní nález na EPO starý šest let, tedy ještě v době, kdy oficiálně testy na přítomnost zakázaného hormonu neexistovaly, nastolila morální i právní problém zásadního významu – mají být vzorky uchovávány pro pozdější zkoumání s využitím modernějších metod detekce dopingových látek? Tvrdím, že ano. Podvody by neměly být promlčeny. V atmosféře obav o svou pověst i po skončení kariéry hříšníci možná konečně zmoudří.

Lance to řeší po svém a hodlá jít opět do boje, ačkoli jeho úvahy o možném návratu na scénu znějí sebenesmyslněji. V klidné závodnické penzi vydržel sotva šest neděl. Je na něm, jakým způsobem naloží se svou gloriolou. Já jsem svůj vnitřní boj ustál. Za čistý obraz jakéhokoliv cyklisty v dopingovém zrcadle bych už dnes ruku do ohně nedal. Bez výjimky. Ale nechtějte po mě, abych o nich přestal psát.