Dámský klub

28.2.2017

Soužití s šílencem
Před svatbou jsem ani nepomyslela na to, co si to k sobě připoutávám, neměla jsem k tomu ostatně žádný impulz. Zato pak. Všechno začínalo úplně nenápadně – koupě prvních kol do rodiny se zdála být ideální příležitostí, jak spolu trávit aktivně odpočinek při rekreačních vyjížďkách po blízkém okolí. Ale brzy se ukázalo, že to byl krok do pekel!
Vzhledem k naší minulosti by mě ani ve snu nenapadlo, že ono první kolo nebude už po pár měsících stačit a bude zapotřebí jej vyměnit za dražší. To, ačkoli se mi zdálo téměř stejné, bylo prý mnohem lepší. Od těch dob se v naší stáji vystřídalo několik horáků. Musím upřímně uznat, že fyzická kondice mého manžela začala stoupat. Ale to je asi tak jediné plus. Jeho záliba v terénních jízdách sice přinášela své ovoce, na druhou stranu ovšem také úspěšně plnila naší pračku a očista kola se pomalu přemisťovala z venkovních prostor do naší koupelny. Když jsem poprvé spatřila manželovo kolo sprchovat se v naší vaně a s rozzářeným úsměvem mého manžela prudce kontrastovala zaprasená koupelna (promiňte, jinak to ale nejde popsat), nevěděla jsem úplně přesně, jestli mám řvát vzteky, nebo se jen bezmocně smát. Pomalu jsem se s tím ale smířila a dokonce mi přestávalo připadat nenormální, že se na mytí vany dá používat Cyklostar.
Pak přišla další kapitola – ten můj se nechal vyhecovat k účasti na cyklomaratonu. Přežil, pár hodin po dojezdu tvrdil, že nikdy více, ale znáte to – za pár dnů už to byla vzpomínka na docela dobrý zážitek a kolotoč se roztočil. Pro mě to znamenalo rozloučit se s víkendy, začalo se jezdit po závodech. Bez tréninku to ale samozřejmě nepřinášelo efekt, takže pravidlem se stalo, že na procházky nebo třeba do kina se mohlo jen tehdy, když venku pršelo a nešlo jezdit na kole, nebo byl náhodou odpočinkový den. Musím poznamenat, že současně stoupaly nároky na kolo i vybavení, a tak se postupně čím dál větší část rodinného rozpočtu přesouvala k prodejcům kol i cyklistických potřeb. Moje nové šaty nebo účes byl – jako ve většině rodin – komentován standardním zabručením, ale já musela s hlasitými výkřiky obdivovat nové součástky, které pak do doby, než byly namontovány na kolo, okupovaly ta nejlepší místa ve vitrínách. Asi nemusím nijak zdůrazňovat, že společné vyjížďky začínaly být spíše zdrojem konfliktů, protože moje představa o jízdě na kole skutečně není taková, že člověk sedne na kolo, zahryzne se do představce a s vyplazeným jazykem prolétne kolem přírodních krás, rozkvetlých zahrádek a podobných shlédnutí hodných záležitostí.
Mimochodem, znáte systém jízdy smrt posledního? Asi ano, pro jistotu jen pro neznalé – ti nejvýkonnější vysviští na kopec, kde čekají, až dorazí ti slabší. Pak pěkně odpočatí přivítají supící slabší výkřiky ani nezastavuj, jeď rovnou dál! Tento systém jízdy si z těch dob pamatuji velmi dobře! Ale musím se přiznat – parta lidí, se kterými manžel jezdí na kole, se pomalu stala i mojí partou a mezi manželkami a přítelkyněmi našich šílenců jsem postupně našla spoustu spřízněných duší, které mi pomáhají udržet naše společné vyjížďky v rozumných intencích. Zkrátka jsem si pomalu zvykla, a i když to před tím mým šílencem přiznávám jen opatrně a nepříliš často, docela mě to soužití s cyklistikou i baví. Dnes už mi připadá naprosto normální vlastnit dvě kola – bika i silnici (ta moje jsou červená!), už i já se těším, že budu mít novou odpruženou vidlici. Doma už je natrvalo jeden pokoj proměněn v garáž našich kol a každý rok pravidelně vyrážíme na nějakou cykloturistickou dovolenou.
Závěr tedy je – dámy pozor! Je to nakažlivé, ale musím říci, že příjemně nakažlivé! Navíc má pocit, že mě dostal, kam chtěl on, proč ho u toho nenechat, že?
Veronika Kabelová

Když se řekne BIKE…
Kolo, chcete-li bike. Pro každého je to jiný pojem a každý na to shlíží jinak. Pro někoho dopravní prostředek, pro jiného semtamšlap, najdou se i tací, pro které bike znamená životní styl. Mezi ně patřím i já. Nikdo mě ke kolu nenutil ani nevedl, našla jsem si ho sama. Nebo ono mě?
Matně si vzpomínám, jak to všechno začalo – můj první Sobi 20, pak dlouho, dlouho nic a první horské kolo. Ze začátku pro mě byl příjemnějším dopravním prostředkem z bodu A do bodu B po vlastní ose, zatímco mi ostatní přepravovali bagáž. Později jsem přišla na to, že je mi na kole vlastně fajn a začala jsem si jízdu jak se patří užívat. Měla jsem vždy kolem sebe spoustu přátel, ale nikdo nebyl kolu tak nakloněn jako já. Vzpomínám si, jak jsem v partě jednou navrhla kolovou dovolenou, byla jsem příjemně překvapena, když mi na to ostatní kývli, a tak jsem se vrhla na přípravu trasy. Všechno jsem naplánovala do detailu a zbývalo jen vyrazit. Co bylo dál? No jednoduše, to co jsem naplánovala, bylo v průběhu zavrženo, improvizovalo se ze dne na den, každý se měl šanci vyjádřit. Pro někoho to byl první a současně i poslední výlet na kole, někomu to k srdci přirostlo, ale parťáka či parťačku jsem ani poté nezískala. Většinou jsem tedy jezdila sama a ani mi nepřišlo, že by mi něco chybělo.
Sparringpartnery mi začali být bratr a můj bývalý přítel, oba viděli v kole to co já. A tak došlo k tomu, že jsme si pořídili zase o něco lepší stroje a společně jezdili na vyjížďky a dovolené v sedle, stále to však nebylo to pravé ořechové. Začali jsme tedy občas jezdit na závody, abychom porovnali své síly a dovednosti. Bohužel osud je nevyzpytatelný a poslal nás všechny každého jinou cestou a kolo zarůstalo pavučinami. Samotnou mě kolo už toliko nebavilo, a tak jsem zkusila bikový chat. Jsem od přírody člověk velmi upovídaný, a tak slovo dalo slovo a já se dostala mezi nové lidi. Tentokrát už však šlo do tuhého, pro mě o něco zcela nového. Tihle už byli trochu jinde, a tak se, Markéto, snaž… Bohužel nám to společně dlouho nevydrželo, protože jejich ambice směřovaly moc vysoko a tam já už jsem nedosáhla.
Pak už to šlo skoro samo, přišla jsem na to, že kolový svět je tak malý a že každý každého zná. Přiznám se, že když jsem dostala první nabídku: Tak pojeď s náma na švih, je to na pohodu, vůbec jsem nevěděla, co očekávat. Říkala jsem si, budu jim stíhat? Nebudou naštvaní, když na mě budou muset čekat a vůbec, budou ochotní na mě čekat? Nikoho jsem blíž neznala, a tak jsem si nedokázala odpovědět ani na jednu otázku, ale to bych nebyla já, abych po hlavě a bezmyšlenkovitě nevyzkoušela něco nového.
Byla jsem mile překvapena, ač je pravda, že jsem často brala kolo podpaží se slovy: tak tohle nikdy! Ostatně to dělám dodnes, když se na něco necítím. Kluci trpělivě čekali a když viděli, že padám únavou nebo že můj výraz ve tváři hraničí se šílenstvím, okamžitě podali a podávají pomocnou ruku. Je pravda, že někdy je mi to nepříjemné a snažím se být samostatná a hraju si na tvrdou, ale co, jsem ženská (což je někdy i výhodou), tak proč se nenechat rozmazlovat? Kámen úrazu je ve fyzičce. Chlapi jsou bohužel od přírody zdatnější a víc toho vydržej, a tak se snažím všelijakým způsobem udržet se na takové úrovni, abych nejen všem stíhala, pokud to jen trochu jde, ale hlavně abych si vyjížďku vychutnala, abych z ní taky něco měla. Jen mě občas zamrzí, že mě pak berou za sobě rovnou a slova chvály jsou čím dál řidší a zní pak jen: Ty jedeš jako chlap! Někdy mám chuť zakřičet, že jsem ženská…
V poslední době mám vícero partiček, a tak si z každé vyjížďky přivezu jiné pocity a vždycky jsou to ty nejlepší. Díky kolu jsem poznala spoustu fajn lidí a jsem tomu ráda. Jízda v bandě mi dala hromadu nových zkušeností a doufám, že mi toho ještě hodně dá. Mám pocit, že mi nic nechybí, i když…. Kolu zdar!
Markéta Svobodová
Foto: Robyn Trnka

Menu