Úvod » Články k časopisu » Cyklistická faux pas aneb trapasy

Cyklistická faux pas aneb trapasy

Zvláštní živočišný druh.

Když má člověk sám o sobě nebo o něčem s ním spojeném prohlásit, že je to to NEJ, a není zrovna střelec od boku nebo sveřepý vychloubač, pak by si měl dát aspoň trochu práce a pídit se po pravdivosti svého tvrzení. Ale ať jsme hledali, jak to jen šlo, nepodařilo se nám najít sportovní odvětví, jehož stoupenec by mezi civilními lidmi vypadal v tolika situacích jako výrazný exot, o jehož duševním zdraví vedou zúčastnění dlouhé spory s jasným koncem – baleťák, homosexuál, podivín, trapák. Ne, samozřejmě, natolik je cyklistika známá svými způsoby, že tak daleko dojde málokdo. A nejen cyklista mezi civily, ale cyklista, který se nepodrobí zaběhlé uniformitě kolečkářského národa, může vypadat mezi svými jako bílá vrána. Tedy svým způsobem trapně.

Uznejte sami – běžec ani chodec při civilních aktivitách svým vzhledem nijak nevybočují, šachista, šermíř nebo motorkář se ztratí úplně, leteckého modeláře odhalí maximálně tak přeražený nos, když se splete v navádění svého bombardéru na cíl (nebo také boxera, jehož soupeř naopak svůj bombardér navedl zcela přesně), závodní střelec bude maximálně pomrkávat, protože mu bude chybět klapka na při míření nevyužitém oku. Příkladů je spousta a žádný nedosahuje cyklistických „trapností v porovnání s běžným světem okolo nás. Slůvko trapné se v textu objeví ještě několikrát, ale vězte, že je myšleno v dobrém.

Cyklista vs. civilní svět
Stejně jako je pro eskymáka exotická slunečná pláž a pro Afričana hokej na rybníku, může exoticky působit cyklista v civilním světě. Jakmile odložíme kolo, jsme nahraní všichni, kdo najedeme nějaký ten kilometr a hlavně – používáme cyklistické kraťasy. Á, zase NĚJAKEJ BALEŤÁK! Časté přivítání, zvlášť v rozjařené společnosti osvěžoven, kde se stavíme doplnit důležité ionty. Nic naplat, ušetřeni zůstanou jen ti z nás, kdo přišli na chuť volným kraťasům s důmyslně schovanými „elasťáky . Ty jinak důkladně obepnou tělo (a zvlášť zviditelní jisté partie), a tak je výše citované spojení na místě. Když si to navíc po tvrdé podlaze kráčí silničář na tvrdých podrážkách a s vystouplými silničními kufry, spojení ještě více nahrává úvahám o sexuální orientaci. Klapy klap, jako vysoké podpatky dámských lodiček.

Naprosto „ideální , jakousi třešínkou na dortíku, je pak stav, kdy vkročíte do místnosti a váš dres nese logo pivovaru. Chraň bůh, aby byl konkurenční! Ale není to samozřejmě jen o hospůdkách. S teplem se města hemží cyklisty, kteří odložili kolo na bezpečném místě a v kraťasech a tretrách si to smaží po dlažbě za památkami. Exotika numero uno! Pokud se k tomu přidají holé nohy více zasvěcených cyklistů, pak už skoro není co řešit.

U pohybu v cyklistickém oblečení mezi běžnými občany můžeme zůstat ještě chvíli. Ačkoliv se o tom mluví spíše ve vtipu a podobně laděné obrázky – koláže putují po mailech s různými hláškami, cyklista přeci jen působí při jízdě na mouchy a všechen ostatní hmyz jako mucholapka. Tady se dá hledat příčina lehce nechápavého úsměvu číšníka – rozpláclá moucha drží pevně na čele, na zubech, v koutku oka i v uchu a ani o ní nevíte. Trapas. Jakmile se na vás někdo poťouchle usměje a ukazuje vás nenápadně svým kolegům, i tohle může být příčina. A zvláště u lysohlavých jedinců občas dost výrazná. Stejně tak i věrná kopie vnitřku přilby obtištěná důkladně na holé lebi.

„Na pláže, pojďme na pláže, tam se všechno ukáže! zpívá v jedné ze svých písničkových odrhovaček právník Ivo Jahelka. Především se tady hned pozná, kdo rád jezdí na kole! Typické opálení cyklistů je kapitolou samou pro sebe. Hned první paprsky se zakousnou do každého holého místa na těle a zanechají jeho přesný obraz, který s každou další jízdou získává na síle. Ta pravá síla je však v cyklistově nahotě. Stačí obléct plavky a vyrazit k vodě. Rovná čára na stehnech a na rukách přesně oddělí bílou a hnědou část, bělocha od indiána. To, že jste míšenec a geny si s vámi jen ošklivě zahrály, asi napadne málokoho. V lepším si okolí pomyslí, že jste přebrali a usnuli v kraťasech a triku na slunci. Jakmile se ale přidají zjištění oholených nohou, je z vás opět exot numero uno! Klasikou jsou hlášky typu: „Zapomněl sis sundat ponožky, kraťasy a tričko, frajere! Dokonalým zvýrazněním trapasu je přítomnost vlků, kteří v okolí sporých sportovních plavek hlasitě vyjí na všechny, kdo si vás s úsměvem prohlížejí. I sebelepší cyklistická sedla jsou občas k pozadí nemilosrdná.

Ale kdyby jenom to! Přesně ohraničené opálením zůstávají i prsty na rukou (a pokud má rukavička otvor i na horní části, pak i různě pravidelné kruhy na svrchní části dlaně – jak kdosi vtipně poznamenal na adresu našeho šéfredaktora při jeho návštěvě na Alpentoru, tzv. „japonské vlajky ). Také brýle nesundáte z tváře díky slunci celé léto a ještě pěknou řádku podzimních dnů, než opálení zmizí. Zase trochu více jsou na ráně lysohlavci (pozor, neplést s lysohlávkami) – hlavu těch obzvlášť šťastných zdobí v civilu opálené průduchy jejich přilby. Pokud jsou podélného tvaru, dá se to při troše výmluvnosti ještě svést na nechtěný spánek pod palmou při luxusní dovolené u moře, ale přiznávat u jiných obrazců spánek pod rohoží asi nebude to pravé ořechové. Bylo by to ostatně ještě trapnější!

Cyklista vs. cyklistická komunita
Ono však není potřeba odcházet od kola, dokonce ani z něj slézat, člověk může působit jako dokonalý exot i mezi svými. Že ne? A co takhle třeba vysoké a silné bavlněné ponožky, pokud možno s jedním až dvěma barevnými proužky? Co naplat, že v podobných (ovšem samozřejmě plně funkčních) jezdí i sám Lance Armstrong, vysoká ponožka tenisových rozměrů nemá s kolem moc společného a dotyčné jedince tak trochu vyřazuje z komunity. Ještě poměrně donedávna platilo za největší nevkus, pokud silničář vyrazil na švih v jiných než bílých ponožkách a naopak biker v tmavých. Tenhle konzervatizmus ale s vrtochy módy skončil a už se na něj nehraje.

Rozhodně ale neskončila a jen tak určitě neskončí éra oholených nohou – jedinec s neoholeným porostem plným hmyzu, od drobných mušek po velké brundibáry, bude mezi pravověrnými cyklisty působit taky exoticky.

Chlupy nechlupy jsou nohy prostorem pro další výhradně cyklistický trapas. „Každý správný závodník má na noze převodník – pořekadlo snad staleté, leč výstižné. A člověk nemusí mít se závody vůbec nic společného. Převodník obtisklý na noze rovná se vizitka majitelova společenského faux-paux.
Od holé kůže vzhůru k oblečení. Viděl-li snad opravdový cyklista kdy větší hrůzu než slipy pod kraťasy s hygienickou vložkou?! Neviděl, správně. Protože v tomto případě nejde o odborný článek, nebudeme připojovat nevýhody tohoto stylu. Každopádně počítejte s tím, že jste se přítomností tohoto mnohdy nepatrného kusu spodního prádla zařadili mezi ty, kdož výrazně porušují cyklistickou etiku. Řidšími přestupky proti ní jsou například laclové kraťasy oblečené přes dres (z kruhu přes koleno blízkého redakci víme jeden z důvodů – pro častou malou i velkou potřebu jde o velmi praktický styl, protože není potřeba svlékat dres a navíc je obnažení příslušných partií hodně rychlé, takže nehrozí problém v akutní fázi). Každopádně lacly přes dres rovná se exotika prvního stupně.

Dalším bodem etiky cyklistova šatníku jsou návleky na ruce i na nohy. I zde je věc jasně daná, i tady se najdou hříšníci vystupující z davu – návleky vždy a jedině pod nohavičku a pod rukáv, nikdy ne přes! To se nedělá, opravdu. S nástupem cyklistických vestiček a poté, co mnozí přišli na jejich výhody, je čas od času vidět bezmezná důvěra v jejich přínos. Zejména, když jsou používány oblečené přes větrovky. Tak trochu zbytečnost, tak trochu trapásek.

Taky přilba je vděčným prostorem pro nepatřičnosti. Na jedné fotografii z cyklo výletu jsme objevili, jak jistý hříšník uháněl s přilbou nasazenou obráceně, kšiltem dozadu. Přilba byla řádně zapnutá pod bradou, jen ten upínací mechanizmus na čele nevypadal dvakrát dobře. A jsou to právě upínací mechanizmy, které mohou za všelijaké trapné legrácky – třeba taková „vysoká čela , tedy stav, kdy přilba je nasazena příliš na týlu. V souvislostí s tímhle stavem se hned vybaví přirovnání „vozíš to jak Rusák! Svého času, kdy plné přilby začínaly, byli, možná shodou okolností, s takto nasazenou přilbou nejčastěji viděni ruští závodníci. Nu vot tak. A není to jediný způsob šíleného usazení přilby na hlavě.

Vyloženě „trapně vypadají také mnohá kola. Sedlo špičkou dolů, no fuj, rohy kolmo nahoru taky! Tady by se dalo pokračovat! A co teprve jízda ve skupině – nadupaní jedinci, kteří v rámci ukázky vlastní síly jí plýtvají stálou jízdou na špici (a tedy na větru) nebo mimo hák, aby pak v rozhodující fázi závodu odpadli, kouskové, kteří vyrazí na zimní švih se skupinou a nemají blatníky. A tak dále, a tak dále. Ta cyklistika je ale trapná! Z pohledu nezasvěceného civila i cyklistického stylisty určitě a bez debat. Ale není i z tohoto pohledu kouzelná a zábavná? A ať už se kterýkoliv z výše zmiňovaných trapásků povede komukoliv z nás – chutnají nám díky tomu kilometry méně? Je kvůli tomu horší vzduch v letní zahrádce při zasloužené odměně? Jsme trapní?

Rudolf Hronza
Foto: autor, Tomáš Lébr ml., archiv Velo