WADIBIKING aneb na horském kole přes 7 EMIRÁTŮ

28.2.2017

Pokud se řekne Spojené arabské emiráty, většině lidí se vybaví město Dubaj, ropa, horko, velbloudi, poušť, islám, beduíni a ostatní typické znaky zdejší oblasti. UAE (u nás SAE) tvoří sedm samostatných emirátů – Abu Dhabi, Dubai, Sharjah, Ras Al Khaimah, Umm Al Quwain, Fujairah a Ajman, které podepsaly dohodu o společném státě v prosinci 1971. Nachází se ve východní části Arabského poloostrova, jejich břehy omývá na severozápadě Perský záliv, ve kterém patří k emirátům asi 200 ostrovů a ostrůvků, na východě je to pak záliv Ománský. Jižní hranice se Saudskou Arabií probíhá přes poušť Rub Al Khali, která patří se svými 800 000 čtverečními kilometry k největším na světě. Druhou sousedící zemí je Omán, jemuž náleží i několik enkláv přímo na území emirátů, které se odmítly přidat k jejich území.

Momentálním prezidentem je všemi místními obyvateli zbožňovaný “Jeho Veličenstvo” šejk Zayed bin Sultan al Nayan. Celková rozloha federace je 83 600 km2, hlavní město Abu Dhabi, měna dirham (zhruba 9 Kč). Z celkového počtu necelých 3 milionů obyvatel pouze asi 25 % tvoří původní obyvatelstvo. Zbytek, tedy většina, jsou přistěhovalci z okolních zemí – Sýrie, Egypta, Maroka a Palestiny, dále pak z Indie, Pakistánu, Bangladéše, Filipín a dalších (počítám, že některé radikálněji orientované občany našeho státu by tu asi brzo trefil šlak). Přes toto poměrně pestrobarevné složení obyvatel patří emiráty k zemím pyšnícím se vůbec nejnižší kriminalitou.

Počasí lze rozdělit na období menšího a většího vedra. V zimě tu klesají teploty na pobřeží k 18~C, ve vnitrozemí ještě o asi 5 stupňů níže, v létě dosahují “krásných” 45~C, na poušti občas preskočí i magickou padesátku. Nejvíc ničivá je tu však vzdušná vlhkost pohybující se v létě kolem 80 % v extrémech až těsně pod 100 %. Z tohoto důvodu je nejlepší období k návštěvě SAE mezi měsíci říjnem a březnem, kdy je zde pro našince celkem přijatelně.

SAE a MTB
Cyklistické putování přes Emiráty je podle mě nejlepší odstartovat v nejzajímavějším městě – Al Ainu (emirát Abu Dhabi). V arabštině znamená al-ain pramen a skutečně, na pohled je to zdaleka nejzelenější město Emirátů – rozsáhlé palmové háje, parky, na místní poměry luxus. Poloha Al Ainu je pro cyklisty rovněž ideální. Na jedné straně pohoří Hajar, jehož vrcholky dosahují na ománské straně až tří tisíc metrů, na straně druhé poušť protkaná asfaltovými silnicemi. Vzhledem k malému provozu se tu dá bez problémů najíždět spousta kilometrů. V Al Ainu se dá určitě strávit pár příjemných dní, zajímavé jsou především pevnosti, kterých se tu nachází několik na poměrně malém území, muzeum, rodný dům šejka Zayeda (doporučuji), termální prameny, ZOO, zimní stadion (skutečně, i v padesátistupňovém horku si zde můžete zabruslit), vodní park, velbloudí trh, dále pak závody velbloudů (konající se v zimních měsících každý pátek brzo po ránu) a dokonce i psí závody (jediné v Emirátech).

Na zahřátí je nejlepší vyjet kousek za město na horu Jebel Hafeet (1340 m n.m.). V poměrně náročném stoupání člověk na 15 km “vyleze” asi o 1100 výškových metrů nad úroveň města. Odměnou je nádherný výhled. Kousek pod vrcholem se nachází “víkendové” sídlo šejkovy rodiny. Takový malý palác. Sjezd dolů stojí taky za to, je však potřeba připravit si předem náhradní brzdové špalíky.

Z Al Ainu vede cesta skrz Fossil Valley, wadi Ahramiya a Al Qahfi ománskými horami (wadi označuje vyschlé koryto, kterým teče v době dešťů voda – to je 5 až 10 dnů v roce) do malého horského městečka Hatta. Přejezd není výškově nijak zvlášť náročný, většinou vede po dobře upravených šotolinových cestách. Délka přejezdu je necelých 100 km. Po cestě jsou vidět malé oázy, horské vesničky a farmy. Obyvatelé Ománu jsou velice přátelští, zdraví, mávají, hulákají cosi arabsky, občas někdo kroutí hlavou, ale všichni se usmívají. Občas se některé wadi zařízne do skal a vytvoří i několik metrů hluboké průrvy, ve kterých se po celý rok drží voda. Není problém slézt do některé prolákliny a vykoupat se v chladivé vodě. Určitě je to ve zdejším podnebí zajímavý zážitek. V průvodcích bývají tato místa označována jako Hatta Pools a je to i víkendový cíl mnoha místních obyvatel.

Těsně před vjezdem do Hatty si můžeme odškrtnout další emirát, Ajman. Je to malá horská enkláva kolem městečka Jeema, jinak pobřežního emirátu. Toto místo je známo především produkcí kvalitní pitné vody. Samotná Hatta patří pod správu emirátu Dubai. Kromě již zmíněných koupališť stojí za to i rozsáhlý skanzen s “živými” ukázkami arabského způsobu života. Kolem Hatty se dá udělat krásný 110 km okruh mezi horami, poměrně rovinatá záležitost širokými wadi po šotolině.

Z Hatty následuje z části silniční přesun na východní pobřeží a sice do emirátu a stejnojmenného města Fujairah. Po cestě potkáme malou polorozbořenou pevnůstku ve vesnici Olaha a termální pramen Ain Al Ghamour. Město Fujairah i celý emirát patří mezi ty chudší, protože stejně jako Ajman nevlastní žádná ropná naleziště, a tak je především živ z rybolovu, chovu drůbeže a řadí se k největším producentům řezaných květin na Arabském poloostrově. Při návštěvě Fujairy si určitě nenechte ujít tradiční páteční býčí zápasy, které se konají k večeru zhruba hodinu až dvě před západem slunce, což je kolem čtvrté až šesté hodiny. K dalším zážitkům patří určitě i večerní procházka či projížďka po pobřeží. Na moři je totiž šňůra lodí čekajících na povolení vplutí do Perského zálivu a v noci všechny rozsvítí světla a celé to vypadá, jako by bylo vidět protější pobřeží.

Kolem Fujairy se dá absolvovat spousta jak silničních, tak horských etap. Zajímavé je wadi Al Hayl, kde se nachází původní pevnost stará asi 400 let, bohužel momentálně v dosti dezolátním stavu. Vůbec mi přijde, ze Arabové nechají všechno nejdříve skoro spadnout a potom se pustí do rozsáhlých oprav. Úsměvně působí okolí wadi Farfar a wadi Safad, kde stojí velké hráze. Ty působí v této vyschlé krajině poněkud komicky, ale dokazují, jak si Arabové vody nesmírně cení a snaží se co nejvíc zabránit jejímu úniku do moře. Krasný výlet je do wadi Madha, patřící Ománu, jedno z mála opravdu zelených wadi na celém pobřeží.

Podél pobřeží se pomalu dostáváme přes Khor Fakhan náležící pod emirát Sharjah, směrem na sever kolem wadi Wurayah, ve kterém je malý vodopád. Po projetí vesnice Bidyah se po levé straně silnice objevuje malá nenápadná bílá budova, střežená dvěma kamennými věžemi. Jedná se o nejstarší mešitu v Emirátech a její stáří se odhaduje na 400 – 500 let. Další turisticky vyhledávané místo je Sandy Beach, zde kousek od pobřeží ční z moře skála přípomínající ležícího Snoopyho, odtud i její název Snoopy Island. Kolem se dá v malé hloubce parádně šnorchlovat a největší zážitek je, když potkáte pár korálových žraloků. Pro neznalé asi docela šok, ovšem bylo mi sděleno, že se lidmi opravdu neživí. Když vidíte bandu pupkatých turistů ráchat se bezstarostně ve vodě, tak těmto informacím lépe uvěříte.

Nejhezčí úsek
Nejsevernějším městem východního pobřeží je Dibba, hlásící se rovněž k emirátu Sharjah. Z Fujairy do Dibby je to asi 65 km po rovné pobřežní silnici, místy dvou, místy čtyřproudé. Z Dibby následuje nejhezčí bikový výlet z celého putování. Po opět bezvízovém přejezdu ománských hranic a 20 km jízdy úzkými soutěskami wadi Khab Shamsi, kde se okolní stěny tyčí do několikasetmetrové výšky, nastoupáme do 1700 m n. m. Následuje asi sedmikilometrový brutální sjezd do wadi Al Bih, přes ománské hranice na západní pobřeží, přímo do emirátu Ras Al Khaimah. Tato cesta je zmiňována snad ve všech průvodcích a i všechny cestovní agentury organizují přejezdy této části pohoří Hajar džípy. Ale co si budeme povídat, bike je bike. Určitě by bylo výborné prodloužit si tento trip až do města Khasab, což je nejsevernější město celého poloostrova, ale zde už jsou ománské hraniční kontroly a je problém s vízy. Až budeme členy unie, bude to snazší. Posledním emirátem do sbírky je Umm Al Quwain. Po cestě do něj po pobřeží je možné odbočit až k moři a projet si po zpevněné cestě pobřežní chráněnou krajinnou oblast. Dál na jih už jsou jenom města Ajman, Sharjah a Dubai, která nejsou z pohledu cyklistiky příliš zajímavá.

Arabská specifika
Na cyklisty v “plné zbroji” tu nejsou vůbec zvyklí. V jednom wadi vyběhli dva staří farmáři před plot, mávali rukama a volali nadšeně: “welcome! welcome! Kolo je tu sice normální dopravní prostředek, ovšem u většiny bych odhadl stáří na hodně přes 30 let. Většinou se jezdí v protisměru, něco jako u nás chodci. Nutno ovšem podotknout, že ani na chodce, ani na cyklisty se tu nebere ohled. Kdo je v autě, má absolutní přednost. Všude, kudy projíždím, budím ohlas, člověk si tu připadá opravdu jako exot. Vrcholem všeho bylo, když mě na křižovatce zastavil černý mercedes, vykoukl Arab a zda bych nemohl pozdravit jeho děti. Zmohl jsem se jen na kývnutí a auto s nadšenými dětmi odjelo.

Hodně negativní zážitky člověk získá z místního nepořádku. Arabové zahazují všechno tam, kde se jim zlíbí, takže to tu vypadá jako jedno velké smetiště. Sice to nechápu, ale jim to prostě nevadí.

Spoleh na mapy i na cesty je minimální. I ta, která vypadá, že se po ní často jezdí, z ničeho nic končí buďto srázem dolů nebo skalní stěnou nahoru. Jednou jsem projížděl jedno wadi, ve kterém vedla cesta a měla pokračovat až do další vesnice, ovšem ve skutečnosti byla asi po 10 km “točna” s malým ohništěm a dál už jenom kameny.

Arabské zázemí
V každém trochu větším městečku je cyklistický obchod/dílna, ve které mají pár klíčů, olej, duše a nějaké drobné náhradní díly. Plášť na nouzové přezutí by se taky našel, ale jiné věci se tu nedají očekávat. Na druhou stranu to vyvažují šikovností opravit téměř všechno. Pokud máte čas, je to zábava. Sháněl jsem v jednom obchodě kufry na SPD, bylo mi řečeno, že je mají, ale šroubky k nim mají v jiném obchodě na druhém konci města. Základním pravidlem všech výletů (nejenom na kole) je dostatek vody a plně nabitý mobilní telefon, na škodu není ani GPS (v autě potom vždy plná nádrž).

Pokud zde bude někdo pobývat déle, je ideální průvodce publikace Off Road Explorer, jsou tam popsané všechny zdejší zajímavé trasy včetně souřadnic pro GPS. Je to sice určené pro jeepy, ale kam se dostane jeep, dostane se určitě i bike.

Oblečení je dobré volit úměrně podmínkám – sluneční brýle, dlouhé kalhoty a triko jako ochrana před sluncem, prachem a pískem, k tomu kotníková obuv. Navíc vnímají Arabové krátké kalhoty jako spodní prádlo (přitom sami chodí v nočních košilích…. no nic). Není to velký prohřešek, pokud nejdete na formální návštěvu. Běžně oděná Evropanka může počítat s dychtivými pohledy mužů provázenými slovními narážkami. Chlapi jsou všude stejní.

V každém městě je supermarket se stejným sortimentem zboží jako u nás. Také menší obchůdky jsou dobře zásobené, všude dostanete balené potraviny a vodu. Stejně tak je to se všemi restauracemi a kafeteriemi, čisto a zatím jsem nenarazil na nějaké výjimečné zažívací potíže. Rozdíl mezi kafeterií a restaurací je hlavně v ceně, v prvním případě se jedná o levná tradiční asijská a arabská jídla v cenách do 10 dirhamů, za čaj a vodu se platí 1 dirham, v restauraci je dráž. Větší rozdíl není, naopak, v kafeteriích je cítit přátelštější přístup k hostům. Kromě emirátu Sharjah, kde se alkohol prodávat ani požívat nesmí, je ve zbytku země akceptován. Dá se sehnat ve specializovaných a pečlivě zakrytých obchodech, kde se prodává na zvláštní licenci. O tu je možné zažádat, ovšem moc se to nedodržuje, obchodníci asi spoléhají na to, že si to každý nějak před Alláhem omluví. Jinak je alkohol k dostání v každém hotelovém baru včetně točeného piva z německých, holandských, irských či australských pivovarů. Ceny se pohubují kolem 15 – 20 dirhamů za pivo, ovšem ve většině barů fungují oblíbené happy hour, kdy při koupi jednoho dostanete další nápoj zdarma.

Krátké zápisky

Ramadan (6. 11. 2002)
Začal ramadan, muslimové slaví (od slunce západu do slunce východu). Jinak se přes den nesmí nic jíst, pít ani kouřit. Ve všech místnostech, kde jíme, jsou zatažené závěsy, pro kuřáky tu zbudovali zvláštní ohradu a čaj a kafe nám nosí do kanceláře v lepenkové krabici. Docela zajímavé pozorovat, jak tím žijí. Má to ale jeden negativní dopad – v baru přestali podávat alkohol. Prostě do příštího novoluní šmitec.

Skončil ramadan (5. 12. 2002)
Prý se to pozná podle měsíce, když je po novoluní už zase kousek vidět. Já to poznal podle fronty aut u jediného krámku s alkoholem tady u nás. Konec ramadanu jsou tři dny volna, kdy se všichni jezdí navštěvovat, na ulicích jsou stánky jak o pouti, domy jsou ozdobené žárovkami a všichni se přežírají jak ve dne, tak v noci.

Přípravy na válku (8. 2. 2003)
Tento týden mi volali z české ambasády, aby věděli, kde se nacházím a jestli moje telefonní číslo funguje. Kvůli evakuaci. To na náladě moc nepřidá, sice zatím nevidím důvod to tu opouštět, ale když se to zhorší, asi budu muset. Ale zatím je tu klid. A snad i vydrží.

Text a foto: Hynek Drlík

Menu