Cesta do srdce bikového světa

28.2.2017
Sea Otter Classic - tato slova možná u nás nic neříkají ani vzdělanému cyklistickému fandovi. Kdo ale dohlédne až za oceán, nebo sleduje zahraniční odborný tisk, přinejmenším zavětří. Jedná se o cyklistickou akci obrovského významu, tak trochu mýtus, trochu tajemno a neznámo. Výzva! Sedíme v grafickém studiu jednu z mnoha dlouhých nocí těsně před uzávěrkou, tentokrát dubnového čísla, a Kamil povídá: "Jet tak jednou na Sea Otter Classic, to by bylo něco!" "No tak jeď," já na to. "Jeď ty, já nemůžu." "Tak dobrá..." A bylo.

Letošní Sea Otter Classic začínalo přesně za deset dnů, což je sice šibenice, ale zase je možné stihnout uzávěrku hned dalšího čísla – tohoto. Získat víza za tři dny prostřednictvím agentury lze, levnou a slušnou letenku bez zdlouhavého přestupování už hůř, jsou Velikonoce, přes Atlantik putují davy slavnostních návštěv. Paříž – New York – San Francisco, 24 hodin na cestě, v noci tam na místě. Jdu do toho.

Ve dnech, kdy padlo toto rozhodnutí, jsem zrovna komunikoval přes oceán s naší první bikerkou v barvách mezinárodního profesionálního týmu Kateřinou Hanušovou (viz. rozhovor v minulém Velu), pár e-mailů, telefonáty. V závěru jedné odpovědi mi Katka napsala: “Mám tě pozdravovat od nějakého Dave Mac…, prý jste spolu závodili, to je náš šéf.” Trochu moc náhod během pár dnů. Už jsem jej skoro “pohřbil” a považoval za ztraceného. Dave MacLaughlin (i na Amíky složité jméno, proto si sám říká jen “mac”, dokonce spíše než “dejv”, mac má napsáno na lyžích, na kole, jako podpisy na vzkazech, zkrátka všude) je devětatřicetiletý týpek, který vůbec nevypadá na hybatele dějinami bikového sportu. Ale posuďte sami.

Už v roce 1990 získal pro horskou cyklistiku cyklokrosaře Thomase Frischknechta nedlouho poté i Dána Henrika Djernise a založil profesionální tým Ritchey. Vždycky se orientoval na Evropu a Evropany a také měl, jako bývalý cyklokrosař, plnou důvěru v cyklokrosaře. Týmem Ritchey prošlo několik dalších světových es, Djernis získal tři tituly mistra světa v řadě, Rutthie Matthesová a Frischknecht vítězství ve Světovém poháru a “Tomboy Frischi” svoji unikátní sbírku stříbrných placek nejrůznějšího druhu. To byla zlatá éra světového mountainbikingu. Dalším Dejvovým projektem byl tým BMW ProFlex, opět s Djernisem a dalším cyklokrosovým šampionem Beatem Wabelem. Pakliže se tým Ritchey zapsal do historie jako proletář a sběratel titulů, tak ProFlex byl pionýrem v použití odpružení celého kola v cross-country.

“Moc se to zadělávalo blátem, bylo víc technických potíží a většina jezdců vlastně chtěla především to, aby kolo nedělalo problémy, než aby nějak pružilo. Vozili jsme s sebou plno náhradních zadních vidlic,” říká dnes Dave Mac. Hlavní sponzor začal mít potíže a po dokončení olympijského cyklu tým zanikl, z ProFlexu se stalo K2 a nejasné fungování této značky na celosvětovém trhu nemá konce dodnes. Škoda, technicky byla kola z této dílny vždycky na samém vrcholu.

MacLaughlin se další rok objevil v čele týmu Schwinn-Toyota, tentokrát jako zaměstnanec marketingového oddělení firmy s působností v dalších sférách a s dohledem nad dalším profitýmem společnosti – Yeti. Tato kapitola nese spíše punc sjezdový, manažer MacLaughlin měl pod sebou mistry světa Cullinana, Donovanovou a německého draka Benekeho (Schwinn), u Yeti jezdila Marla Strebová a XC ve Schwinnu americký šampion Steve Larsen. Po zveřejněných problémech Schwinnu Dave odešel na volnou nohu, změnil e-mailovou adresu a dva roky se zdálo, že docela i branži. Teď tu byl zpátky, díky Kateřině Hanušové, s níž jsem si vyměnil pár mailů, v hodinu “H”.

Následovala e-mailová přestřelka s pozitivním výsledkem: přijede pro mě na letiště a můžu u něj bydlet přímo těsně u San Francisca, půjčí mi mobil. To byl hotový dar z nebes. S Dejvem jsme strávili dlouhá soustředění (několik týdnů) před cyklokrosovým mistrovstvím světa v roce 1985, to se u nás celý podzim připravoval americký nároďák společně s českým. “Českoslovenští junioři nás, profíky, dojížděli o okruh i dva, byli zkrátka mnohem lepší,” vzpomíná dneska Dave na dobu, kdy jsme se poznali. Pak jsme se ještě párkrát potkali na bikových Světových pohárech a mistrovství světa.

Otázku, jakou společností přiletím, jsem si na počítači přečetl až po návratu. Byla to ta, co vás někdy hodí rovnou do kanceláře, takže na letišti pěkně botky dolů, detektory do poklopce a do nohavic a kapsy ven! Obstarožní éro v Novém Yorku se jaksi nechtělo hnout z místa, takže přišel na řadu telefonát – s mojí angličtinou, poprvé v životě v Americe, ve stresové situaci volat na mobil, kde není skoro nic slyšet, a vyřídit, že bude hodinu a půl zpoždění.

Docela dost věcí najednou. Nebyl jsem si jist, s kým jsem vlastně mluvil, ani jestli jsem správně dešifroval to praskání ve sluchátku, každopádně na cílovém letišti vylezu na parkoviště a první usměvavý obličej a menší postava jsou mi hned povědomé. Do té doby jsem nevěděl ani to, jestli je Dave ženatý, má děti, žije sám, v bytě nebo v domě, přijede-li v teplákách nebo v černém obleku, a otevřou-li se vrata do jeho usedlosti na fotobuňku, nebo jestli mu budu půjčovat drobáky na zaplacení parkovného. Dopadlo to dobře – zlatý střed, pohoda.

Noční projížďka městem včetně všech lahůdek, sjezd klikatou Lombard Street nevyjímaje, byla úžasná, přejezd legendárního Golden Gate Bridge byl nutností. Dave bydlí v první vesnici za tímto mostem, na samém okraji bikerského ráje a Mekky – rodiště horské cyklistiky, kraje Marin County. Mám pocit, že jsem tady musel strávit několik ze svých minulých životů, všechno je tak povědomé! To snad není možné, že by člověk byl čtvrtstoletím uprostřed cyklistického dění tak prosáklý, že si pod každým místopisným názvem okamžitě vybaví model kola, příběh, historickou událost nebo postavu.

Z Dejvovy terasy je dost dobrý výhled na záliv San Francisco Bay, v dálce problikává město a na hladinu hází stín bájná ostrovní pevnost Alcatraz. Poloostrov naproti se jmenuje Tiburon (model GF), naše vesnička Sausalito (model Marinu), názvy všech cest kolem a většiny městeček nebo vesnic v okolí by šlo najít v některém z cyklistických katalogů. Sbírám odvahu se zeptat: “Ty, Dejve, jak je to odtud daleko na Mount Tamalpais?” (Mt. Tam – opět model GF, ale především místo, kde se zrodila horská cyklistika, konaly první závody a parta nadšenců vylepšovala svoje stroje v první polovině sedmdesátých let.) “Cože? Kam? ” Asi vyslovuju moc francouzsky. “Jo, maunt tamalpajs?! To je támhleten kopec, je to jen pár mil…,” mávne na terase Amík ležérně rukou směrem ke stínu, vypínajícímu se od mořské hladiny k obloze vlevo. Vypadá fakt jako docela obyčejnej malej kopec, místo, kde vznikla horská cyklistika, svaté místo všech bikerů (tedy, kromě těch, co na ní jezdí trhat borůvky a civí na ní z okna každé ráno). K Joe Breezovi domů je to jen asi pět minut, můžeme zajít, ke Gary Fisherovi asi čtvrt hoďky, ale ten je pořád pryč, k Tomovi Ritcheymu to není víc než hodina. Na lednici vidím nálepky Mert Lawwill – Tiburon, tak tomuhle legendárnímu konstruktérovi zadního pružení nejspíš koukáme do oken. Zkrátka sen!

Ráno se srazím ve vchodových dveřích s maličkou hispánkou – je to Paola, Dejvova přítelkyně, nebydlí tu, ale jak později pochopím, celkem svobodně si sem jezdí, jak chce a kdy chce, většinou se převleče a zmizí na biku. “Jdeme se na hoďku a půl projet na kole, pojeď s náma, kol je tu dost a dneska je první den po dlouhý době hezky teplo,” říká Dave. “Ne, díky, půjdu se projít, nemám tady oblečení.”

Ještě následují vtípky na adresu toho, že si Dave bere přes dres bavlněné triko a volné cyklistické kraťasy “Budu za freeridera,” směje se, “přece jen pojedeme kus po městě a cyklisty tu nemají rádi (???), sice se v tom nedá moc jezdit, ale…” Zřejmě následuje nějaká narážka na ženské, které nerozumím. Vracejí se skoro za tři hodiny a Dave vypadá dost použitě. Před tím, než zapadne do sprchy, procedí skrz zuby: “Strašně se přes zimu zlepšila.” Já mezitím na krátké procházce směrem k moři a centru vsi narazím za prvním rohem na cyklistický obchod, to je teda náhoda! Odyssey Cycles se jmenuje a stydět by se za něj nemusel ani nejúspěšnější z tuzemských maloobchodníků, tady je ale jen jeden z., prostě Marin County, Sausalito.

Po krátké autoresuscitaci sprchou se jde do manažerovy kanceláře v loděnicích, hned vedle je sídlo týmu US Postal Service, na neplánovaný rozhovor nebo pozdravení Pepana (Padrnose) to nevypadá, jsou v Evropě. “Mac” zapíná MacIntoše a upravuje inzeráty Ritchey na vyžádané rozměry, doplňuje jakási loga a celé odesílá mailem. Teprve tady se dozvídám, že hlavní Dejvovou prací je marketing u Toma Ritcheyho, staré dobré vazby! Kupříkladu všechny inzeráty (vyjímaje ty ve Velu, pozn.) a většina motivů z katalogu Ritchey pocházejí z této hlavičky a z této komůrky. Z tiskárny leze design řídítek a sedlovek pro příští rok ve třech barevných provedeních log, vybrána k realizaci je prostřední varianta, veřejně prezentována bude až na veletrhu v Las Vegas. Kdo by před sedmnácti lety řekl, že cyklista, k němuž si při přejezdu hranic do kapitalistické ciziny schová do peněženky na černém trhu vyměněné marky celý autobus cyklokrosové reprezentace Československé socialistické republiky, bude tvořit design tak masově používaných součástek, bude mít tak zásadní vliv na podobu mnoha dnešních kol. Tým Luna, za který jezdí Katka Hanušová a mistryně světa Alison Dunlapová, je v hitparádě Dejvových výdělků až na druhém místě.

Chceme jet lodí přes záliv do města a večer s Paolou na večeři, zavoláme jí. Posledních pět minut běžíme, další loď jede až za hodinu a půl. Průběh tohoto typicky turistického odpoledne se tu nehodí popisovat, snad jen – San Francisco je jedním slovem překrásné! Oblíbená pizzerie je zavřená, telefonem navigujeme Paolu jinam, Dave má asi tři telefonní hovory rychle za sebou, celkem asi pět nebo šest za odpoledne. Strašně se omlouvá, je mu to trapné, má pořád tolik práce. “Tyhle dny jsou mistrovství světa Dave McLaughlina a Sea Otter vrcholem sezony,” říká… Neví, co je zle! Na jeho obranu musím říci, že řešil takové věci, jako je sedlovka pro Marlu (sjezdařka týmu), chybějící kontura u loga Clif Bar na kamionu, odřená modrá barva v logu Ritchey na kamionu, moje ubytování v Monterey, kde se jedou závody, plán na pár příštích dnů Rege, mechanika, který často přespává tam, co teď já a nad hlavou mi visí jeho kolo, mojí schůzku s Tomem Ritcheyem apod.

Paola nás po jídle svezla domů, přes Golden Gate Bridge a zůstala na noc. Ráno jí to moc slušelo. Zašli na kávu do Café DiVino (ta Dejvova orientace na Evropu je až patologická) a jeli se projet na kolech. Potěžkávám maličký celoodpružený bike Santa Cruz Superlight s XTR a ptám se, jestli holky z týmu jezdí na stejných kolech. Obava se potvrzuje – je to problém, tenhle model stále nebyl moc vyhovující, a kromě jiného ta hmotnost! Všechny holky, kromě Katky, už mají nová kola Blur, řešená úplně jinak a váhově konkurenceschopná. Také mají pevná kola i silničky a tlumiče jsou beztak zavíratelné. Dave vyráží na svém Schwinnu Homegrown, Paola na nelehkém Superlightu. Všude po domě se povalují cyklistické součástky a doplňky, v krbu jsou přilby, vedle visí celá kola, na terase se povalují torza dvou cesťáků, dříve výtečných silniček, v mém pokoji mám nad hlavou silničku Ritchey na Recordu a Basso na Dura-Ace a o zeď jsou opřeny dva vynikající silniční rámy. Dům se nezamyká, někdy ani nezavírá, aby mohl Fuzzy, jedenáctiletý kocour, volně korzovat. Když Dave není doma, nechá rozsvíceno a sousedka odnaproti ráno přikvačí přichystat kočičí hody. Fuzzy je něco jako nadávka policajtovi, asi fízl, hezké jméno pro kocourka.

Využívám “znalosti” San Franciska ze včerejška a vyrážím do ulic, nejdřív do parku s japonskou a botanickou zahradou a pak.. no samozřejmě, jsem tu přece služebně – do hippie čtvrti Height Ashbury. Cyklistika v severní Kalifornii a hippies přece patří neodmyslitelně k sobě. Z této komunity vzešli první horští bikeři, tady, na rozhraní parku, je jeden bikový obchod vedle druhého. Každý je jiný, každý má svůj styl, ty se silničními koly, většinou italskými, mají vyleštěné vitríny a chromované stojany, fríčkové bikové kšefty většinou připomínají skladiště. Každopádně vždy je znát rozdíl oproti obchodům u nás – hodně volného prostoru. Výlohou je zevnitř vidět až do parku na skupiny povalujících se houmíků, každý pořádný strom na okraji má důsledně vyválený plácek kolem a zřejmě svou skupinu bezdomovců, hipíků, či co jsou vlastně zač. Tady se svět sportu, obchodu a techniky potkává s potřebou absolutní svobody, revolty, lásky a volnosti velice jemně a přirozeně. Jako průsečík těchto světů slouží ulice s konečnou stanicí autobusu, odkud startují věhlasné sanfranciské cyklojízdy městem, tradičně s několika tisícovkami účastníků. V ten den ale už budeme v Monterey mezi cyklisty profesionálními, škoda.

Dave sice tvrdí, že to hlavní se na Sea Otter Classic odehrává až v sobotu, ale jsem tu také kvůli atmosféře, hobíkům, stánkům vystavovatelů, nemůže mi nic uniknout! A program je už od čtvrtka, tedy v pátek je nejvyšší čas! Nechávám si poradit alespoň v tom, že jedu po silnici Pacific 1 těsně kolem moře. Vyrážím hodně brzo ráno, cesta je delší, než jsem čekal, ale výhledy na Tichý oceán fantastické, vesnice a samoty jsou totální “country”. Ač například Countryrádio doma nemůžu ani pět minut, z autorádia nechávám s blaženým pocitem kvílet Johnyho Cashe a Hanka Williamse. Do vln Pacifiku to mám doslova na dohození kamenem, jsem na totálním západě Ameriky. Tam jsem si slíbil, že si doma nějaké “pure country” určitě koupím, na památku (nestalo se).

Cyklistické závody Sea Otter Classic se jedou v areálu automotodromu Laguna Seca v kopcích nad Monterey. Stoupám kolem plotů ohraničujících celé uzavřené pohoří, v levém jízdním pruhu, za kužely, se již odehrávají souboje na silnici v některé z na první pohled hobíckých kategorií. Ženy jsou promíchány s muži, veterány a snad i nějakými žáčky. Je zvláštní předjíždět závodící cyklisty zprava, ale tak je to tady prostě zařízené. V proluce mezi skupinami přišlápnu plyn a je tu okamžitě policejní hlídka, jel jsem čtyřicet mil k hodině a v celém areálu je povoleno jen třicet. Než chytnu policistovu angličtinu, je půlka našeho rozhovoru fuč. Později jsem pochopil, že se mi představoval a hlásil svoje služební identifikátory, to Tommy Lee Jones, když tahá grázla ven z auta bočním okýnkem a ústím své hlavně mu vytlačí kolečko na spánku, většinou nestíhá. Asi můj přestupek nebyl tak vážný. Na policistovo zdvořilé přání, zda bych pro příště byl tak laskav a pohyboval se pouze třicetimílovou rychlostí, odpovídám zmatené yeáááh. To tu říkají místo britského yes.

Poprchává, poprvé a naposled. Pořadatelka s obřím deštníkem Sram, který je opakovaně hlavním sponzorem této akce, mě posílá do míst, kde bývá tiskové středisko při automobilových podnicích a sveřepě odmítá pustit do míst, kde by tiskáč měl být podle plánku. Novinář rozmazlený službami při Světových pohárech nebo jinde v Evropě spláče i ve stanu s výrazným označením “press”. Kromě toho, že do něj teče a děsně fučí, chybí online připojení na internet, telefony, polopatické informace pro novice, kompetentní osoba i občerstvení. Tedy necinknu domů, nemrknu se na maily, co píšou kluci za bližší instrukce, nepřečtu si, co je nového na ivelo.cz, budu mít hlad a ještě nevím, kam se dřív vydat, nebo kde hledat české závodníky. Právě se jede biková časovka, nic moc zajímavého pro objektiv, přece jen jsem sám a něco je třeba obětovat.

Silniční časovka, v níž oba vítězové, tedy profesionální muž i žena, stanovili nové traťové rekordy, už byla na pořadu včera. Odjeto je také městské silniční kritérium a takzvané Fat Boy MTB kritérium na téže trati, v němž všechny poráží úřadující veteránský mistr světa Steve Tilford. Starý dobrý Steve je druhým z cyklokrosařů, kteří dostali tvrdou českou školu před již zmíněným MS v Mnichově v roce ’85. Tehdy se rok předtím připravoval na silniční závod při olympijských hrách v Los Angeles, ale nebyl nominován, zahořkl a vrhl se na cyklokros. No, sebevědomí si tam zlepšit nemohl, každopádně nestrádal dlouho. Při mistrovstvích světa horských kol nebyl pětkrát za sebou horší než sedmnáctý, což je unikátní bilance muže druhého sledu světové špičky! Dlouho jezdil za Specialized, teď má vlastní sponzory, modrý dres mistra planety a 42 roků na hřbetě. Zas a znovu vzpomíná na to, jak na hranicích mezi ČSSR a SRN běhal kolem celníků s fotoaparátem a smál se tomu, že nám lezou do tašek a kontrolují i tuby od zubní pasty. Určitě má na to doma nějakou vzpomínku v podobě tajně pořízené fotografie.

V samotném areálu závodů Sea Otter Classic chytá známé za rukáv, aby jim mohl říci, že jsem z Česka, a vyprávět náš společný příběh. Ambiciózní veteráni jsou všude stejní! Doposud jsem nikdy neviděl rozdíl mezi jedinými dvěma Američany, které jsem osobně dobře znal, pohodářem Dejvem a zamrzlíkem Stývem. Dokonce mi Steve připadal úspěšnější a známější, ale je to přesně naopak. Je evidentní, kdo chytá lidi za rukáv v nápadném dresu šampiona a kdo jako pilná nenápadná včelička skládá stavebnici kolosálně fungujícího profesionálního týmu bez osobních ambicí a poplácávání po zádech.

Ve žlutých dresech lídrů etapového hodnocení jsou po dvou dějstvích Alison Dunlapová a Bart Brentjens. Ještě se jedou tréninky sjezdařů, speedtrial, trénink dual slalomu, trénink a kvalifikace mountain crossu a silniční závod. Hledám Marošiho, Polce, Prokopa, měli by tu být, ale v tiskovém středisku se nelze dopídit přesného časového snímku, kdy startuje která z mnoha desítek kategorií a kdy který závodník. Naši jezdci se později také usmívají, je řada akcí, které jsou zorganizované mnohem mnohem líp a také divácká kulisa není nic moc, je to ale přece Sea Otter Classic!

Zatím mi to připadá jako pěkný hnoják. Všechno se zdá, že funguje jakousi šťastnou shodou náhod, ale je to jen asi mou nepřipraveností na americkou ležérnost a nedůslednost. Když svojí pochybnost vyjevím za dva dny u tratě cross-country, hlouček Američanů s Davem v čele nechápavě zašumí “vždyť ještě nestartovala ani hlavní kategorie a už jelo cross-country přes osm tisíc bikerů! ” Začínám tušit, o co tu jde, a stojím zaražený jako pilot. “Kdo to proboha je?” ptá se Dejva někdo v hloučku, z něhož znám ještě vytáhlého Simona Burneyho, šéfa britského nároďáku, který s Davem dělal tým BMW ProFlex, na mou adresu. “Ale, jeden novinář, teď u mě bydlí, krmí mi kocoura,” svačí si mě po očku Dave. Zbytek dne mi párkrát řekne “žurnalisto”, není třeba dodávat, že s patřičným nádechem ironie. Hm, krmím mu kocoura…

Sem tam přemýšlím, co z těchhle závodů vlastně napíšu a sbírám informace nejrůznějšího druhu: “Hele Dejve, to Sea Otter, ta mořská vydra, to je zvíře, který fakt existuje? Víš, ať nenapíšu nějakou kravinu. Třeba kdyby to byl nějakej váš vtípek, místopisnej název nebo tak, my máme vydry žijící v řece, sladkovodní,” ptám se. “No jasně, uvidíš v Monterey, je jich tam plno.” Hloupá otázka, v pondělí skutečně vidím – v akváriu, které náleží místnímu výzkumnému akvacentru, zabývajícímu se především vědeckými pracemi na téma života v extrémně hlubokých mořích, k čemuž je právě poloha v ústí montereyského podmořského kaňonu jako stvořená. Dvě mořské vydry jsou jednou z hlavních atrakcí akvária, jsou asi trojnásobně velké než ty naše a mají nápadně světle zbarvenou hlavu. Jsou stejně hravé a obratné jako vydry u nás, což při jejich velikosti působí ještě dětinštěji a roztomileji. Denně spotřebují potravu o objemu 25 % vlastní hmotnosti – no, ještě že je nemají na starost provianťáci tiskového střediska při závodech, jemuž jsou vydry jakýmisi patrony.

Chtěl bych vidět také velryby, co sem připlouvají na své dvacet tisíc kilometrů dlouhé pouti, ale to bude až tak za tři týdny. Tak aspoň snad dojde na tuleně, ti sem připlouvají se svými mláďaty, pláže jsou oplocené a je vydán přísný zákaz přibližovat se k nim jak kajakem, tak po souši. Bílá mláďata s velkýma černýma očima vypadají opravdu úchvatně, ale jinak to zvíře připomíná spíš pytel s pískem, jen leží a když se chce pohnout, je to pořádná šichta.

Zpátky ale na závody. Manažerka Clif Baru mi na Dejvovu intervenci shání nejlevnější ubytování ve městě, večer přichází šok, stodeset babek za noc – ufff, nedivím se, že v propagačním materiálu tohoto regionu, který je umístěn na pokoji, jsou Clint Eastwood, Michael Douglas, George Bush apod., všichni s golfovou holí v ruce. Kousek odtud je Seven Oaks, když projíždím kolem, na pobřeží volně rozházených obřích haciend, za prosklenými terasami tuším tváře známé z hollywoodské produkce. Proč zrovna kousek odtud museli uspořádat závody pro masy amerických cyklistů, svátek, slavnost vítající úvod cyklistické sezóny v Kalifornii!?

Postupem času se zorientuju v programu a na startu sjezdu najdu Michala Prokopa, který si den před tím ublížil tak, že nemůže závodit, a dohadujeme schůzku s Marošim a Polcem, který zde po operaci zápěstí stále jen trénuje. Mám smělý plán vyfotit je pohromadě. Až dva dny po závodech se dostávám na internet ve veřejné knihovně v Sausalitu a Kamil píše: “Vyfoť je tak, aby za nima byl třeba Golden Gate Bridge nebo silueta San Francisca…” Dobrej fór, všichni ve ztichlé knihovně se otáčí, čemu se tak nahlas směju. Už proto je tu dobré být, Monterey je přece jen pár hodin cesty a optikou středoevropana to vypadá jako všechno jedno.

Po pár hodinách se začínám orientovat v prostoru, programu i čase, začínám chápat, že kategorie jako expert, sport, beginner, senior, master, olympic apod. mě nebudou zajímat a z důležitých bojů profesionálů stíhám všechny.

Svojí základnu jsem rozbil, jak jinak, ve stánku týmu Luna. Clifbáry jsou zadarmo, neustálá dámská společnost – Dave si umí vybrat. Už při procházce San Fraciscem jsem si všimnul nebývalého zájmu žen projíždějících ulicí, kterou přecházíme, i žen, které míjíme pěšmo. To je daň širokému americkému úsměvu mého průvodce. Stanové městečko se skládá z prezentace sponzorů, základen týmů a z klasických vystavovatelů. Hned při vstupu mě kopne nápis Tufo, pod nímž se mezi změtí dalších věcí krčí rám Morati – to bude distributor pro USA. Prezentace titanové konkurence, například značky Moots, je mnohem působivější, ale na druhou stranu dobře, že tu vůbec české stopy jsou.

Potkávám Toma Ritchyeho a domlouvám schůzku u něj doma na úterý, chtěl jsem se sice jet podívat ke Katce domů na sever na Lake Tahoe, ale budu to muset ještě o dva dny odložit. Tom by vyprávěl už tady, ale zrovna startují ženy cross-country, musím běžet. Teplo není a on má jen kraťasy, sandály bez ponožek a černé chlupy na nohou zježené jako ostnatý drát – brrr. Druhý den je oblečen stejně…

S Gary Kleinem dohaduju termín schůzky, ale brzo vyměňuje svůj kožený širák za přilbu s maličkým zpětným zrcátkem a odjíždí na kole bez nápisů na vyjížďku s přáteli. Člověk nemusí být odborník přes techniku, aby poznal, že je to systém Maverick Paula Turnera. “To je prototyp modelu Klein pro příští rok?” stihnu prohodit. “No, nějaká spolupráce je ve vzduchu,” procedí Gary a změří si mě pohledem ve zpětném zrcátku.

Ve stánku Klein rozdávají úsměvy šampion ultravytrvalostních bikových závodů Rishi Grewal, jeho manželka Tammy Jacques (také bývalá profizávodnice – dokonce z Dejvova týmu Schwinn) a malý potomek. Většinu celebrit, které tu volně korzují, znám spíše podle jmen, než podle obličejů. Ještěže mám průvodce, ten teď ale nemá příliš času, běhá po stráních s bidony a traťovkami nebo telefonuje. Jeho bývalý svěřenec Dave Cullinan, sjezdový mistr světa, se potuluje v ženském (a mém) stánku, ruku nemá ani po sérii operací po pádu před dvěma lety ve Španělsku stále zdravou (umělá srdeční chlopeň funguje zjevně bez potíží). Nosí ortézu, hodně přibral a na návrat to vůbec nevypadá, i když o něm neustále mluví. Něco chvíli dělal pro Oakley, teď má na starosti podporu prodeje oblečení Néma. Ptá se, kdo jej u nás distribuuje, a trochu mě zdržuje – šílený, jindy bych za pár minut hovoru s takovou hvězdou obětoval den či dva!

Slibujeme si, že se tu ještě potkáme a pokecáme. Nepotkali. Dirk Belling, jehož fotografie se ve Velu hojně objevují, mě láká do stánku RockShox, pro nějž pracuje, na nové modely 2003, ty nám budou detailně představeny osobně na Lago di Garda. Na téma spojení Sram a RockShox se odmítá bavit a vidlice už nejsou tajné, ostatně jezdí na nich už teď někteří profíci. Michal Prokop má na svém B1 také novinky, up-side-down sjezdovou karbonovou vidlici Manitou Dorrado a zadní tlumič QR stejné značky. Na otázku, jak je s nimi spokojen, má klasicky závodnickou odpověď: “Hele, mě je to jedno, co tam mám, já jen mechanikům řeknu, jestli to chci měkčí nebo tvrdší, a oni mi to udělají. Tady mi už dvakrát přetěsňovali tlumič a třikrát vidlici jen při trénincích, ale není to nic výjimečnýho…”

Ve stánku Luna ještě zaslechnu, že na Katku se zatím nedostal nový model celoodpruženého kola Santa Cruz a také silnička teprve bude. Závodnice se dohadují, kdo má dneska službu, samozřejmě se ptám, jakou? “No, ještě nemáme dost dresů, tak každý den jede jedna do města prát…” Začátky jsou všude stejné. Včera prala mistryně světa, dneska novicka z Čech. Zážitek ze závodů je nakonec velice silný a hlavní pocit – že jsem vůbec nic nestihl. Hlavně zmizet z hotelu co nejdřív, už ani den navíc, říkám si. Cestou se stavím v parku Big Sur (opět model GF), ale není čas. Na nic. U Dejva pochopím, že mi detailně plánuje program na další dny. Chtěli jet s Paolou do Squaw Valley lyžovat a vzít mě s sebou, ale je tak hezky, že radši zůstanou a budou víc jezdit na kolech. Mě ta myšlenka ale nadchla, dějiště zimní olympiády z roku 1960 je jen půl hodiny cesty z Truckee, kde bydlí Katka a kde má dům i Paola. Majitelé kafetérie, kam chodíme na snídaně, jsou také odtamtud. Dave ale má v ruce nabídku: “Vyber si, kousek odtud sídlí Clif Bar, Giro, Santa Cruz, Fox Forks, Marin, Specialized, Ritchey a další, a bydlí plno zajímavých lidí. Můžu ti dohodnout návštěvy prakticky kdekoliv.” Na úterý už mám Ritcheyho a musím na “Horu”, na Mt. Tam! Bez toho, i když jsem k zážitku z výjezdu na horu Mount Tamalpais velmi skeptický, se nemůžu vrátit domů! Zajímají mě místa, kde můžu něco vidět, což sídla sebevěhlasnějších firem, sklady a kanceláře, při vší úctě, nejsou.

S Katkou se nakonec míjíme skoro ve dveřích, zbyl jediný den do odletu a to je kolem Yosemitský národní park, Seqoia, Muir Woods… plno zajímavých míst a plno zajímavých lidí. Snad příště. V časopise příště některé další postřehy, trocha techniky, dojmy ze zajímavých míst a záznam z nezapomenutelného půldenního setkání s Tomem Ritcheyem u něj doma.

Text a foto: Martin Raufer

Menu