Exotika mezi cyklony a sopkam

28.2.2017

Letíme směr jižní polokoule. Na ostrov vulkanického původu o rozloze 2510 km2, který svými nejvyššími vrcholky atakuje hranici tří tisíc metrů, má druhou nejčinnější sopku na světě, spoustu vodopádů a leží cca 700 km na východ od Madagaskaru v souostroví Maskarény. Podle získaných informací je tam na přelomu ledna a února nejteplejší období. Ovšem také období nejčetnějších srážek a cyklonů. Alespoň není zrovna turistická sezona a bude tam klid.

Podle dalších informací je na ostrově i spousta kilometrů cyklistických stezek a mimo potápění, canyoningu, paragladingu, trekkingu a potápění je MTB jedna z nejčastějších aktivit. Přemýšlíme tedy, jestli si s sebou vezmeme i kola. Posílám mailem šéfredaktorovi slušnou otázku, že chystám cestu na jeden takový ostrov a jestli by nechtěl napsat nějakou reportáž. Tedy, že mu to jako nenutím, ale když tam budu, že by to mohlo být zajímavý čtení a pokoukání. Kamil reaguje nezvykle rychle a vysvětluje mi, že by byl hloupej, kdyby to nebral všemi deseti, a vysvětluje mi, že ostrov zná a že se tam koncem roku jel i jeden závod se série Megavalanche 2001. I další známí mě usvědčují, že jsem měl do školy chodit častěji. Anebo na nějakou jinou. Nejenže vědí, kde Réunion leží, ale tuší i něco o jeho zajímavostech.

Už se začínáme moc těšit. Přípravy jsou jednoduché. Réunion je bývalá francouzská kolonie a nyní francouzský department – tedy Francie se vším všudy. Vízum nepotřebujete, do peněženky si připravíte euro a nutná nejsou ani žádná očkování. Z oblečení stačí plavky, kraťasy, nějaké tričko, kvalitní bunda a boty, případně věci na kolo. Ta nakonec ale necháváme doma s tím, že chceme zkusit víc atrakcí a na ty dva dny ježdění si nějaká kola půjčíme.

Hurá. Už jsme se naposledy vyspali a už sedíme na palubě linky do Paříže, kde máme skoro šest hodin času před letem z letiště Charlese de Gaulla na letiště Roland Garros. Bohužel je naše linka zpožděná, pak přesunutá a nakonec zrušená. Kvůli špatnému počasí v místě přistání. Musíme se tedy ubytovat v Paříži a doufat, že další den něco poletí…

I následující den jsou některé linky zrušeny a jiné zpožděny. Nakonec se na nás štěstí usmívá a odlétáme. Až na palubě letadla z francouzských zpráv zjišťujeme, že právě nad ostrovem bylo epicentrum cyklonu, který byl pojmenován Dina a který poslední dva dny řádil rychlostí až 270 km/h a byl nejhorší za posledních deset let. Hmm. Uvidíme za 10 hodin.

Na plochu letiště sedáme brzy ráno a vítá nás krásné, slunečné počasí a příjemných 26 stupňů Celsia. Tedy ráno v osm. Půjčujeme si po internetu objednané auto, jedinou naši domluvenou jistotu, a vyrážíme vstříc osmi dnům poznávání. Cestou vidíme následky cyklonu. Všude spoustu palmových větví a nepořádku.

Zastavujeme se ve městě Saint Gilles a hned na začátku potkáváme sportovní obchod s půjčovnou kol a výstroje na canyoning. Bohužel zaslechneme zprávu, která nám dost značně mění plány. Přijďte za 14 dní. To opadne voda a vyklidí se popadané stromy. Teď se nikam nedostanete. V druhém obchůdku a půjčovně za rohem slyšíme to samé. Naštěstí jeden prodavač mluví docela slušně anglicky, a tak se vyptávám na trasu Megavalanche. Vysvětluje mi, kde to je, ale zároveň tvrdí, že se to nedá jet. Ve spodní části je hodně spadaných stromů a ty se hned tak odklízet nebudou. Byla by to asi zbytečná práce. Brzy má přijít další cyklon…

Slovo cyklon nás potká znovu zítra. To když chceme dojet do jednoho ze tří “cirques” – kráterů, které vznikly po dávné erupci dnes nejvyšší hory a “spící” sopky, 3069 metrů vysoké Piton de Neige. Silnice do asi nejkrásnějšího kráteru Cilaos se zřítila podemletá přívaly dešťové vody a jiná cesta tam nevede, a tak i zásobování probíhá pouze letecky. V dalších dnech se ale dostaneme do zbylých dvou kráterů Mafate a Salazie, kde podnikáme nádherné pěší túry úžasně rozmanitou přírodou. Homolovité, stále zelené pahorky, spousty vodopádů, exotická flóra. Během chvilky se ze skoro šumavského lesíku ocitnete v pralese a za okamžik se můžete koupat pod některým z vodopádů.

Jeden z příštích výletů směřoval samozřejmě na vulkán Piton de la Fournaise, a tedy na již zmiňovanou druhou nejaktivnější sopku na světě. Bohužel až v průběhu našeho pobytu jsme pochopili, že do hor musíme vyrážet opravdu hodně brzy, protože už kolem deváté hodiny se začínají přibližovat mraky, které během krátké doby zahalí ještě ráno azurovou oblohu a začnou ji pomalu odhalovat zase až s přicházejícím soumrakem.

Cesta autem do sedla Bellecombe je opět víc než rozmanitá. Během několika málo minut lze vystřídat pohled na oceán, palmové háje, zelené louky s pasoucím se skotem a valící se mlhou, na jehličnaté lesy, až se ocitnete na místě, které připomíná záběry z přistání Apolla na Měsíci. Neskutečný pohled. Ke kráteru sopky ve výšce 2690 m je to zhruba tři hodiny chůze. Chůze po ztvrdlé lávě roztodivných tvarů a nebo po “škváře”, která hraje všemi barvami. Pohled do samotného kráteru aktivní sopky je dost dobře nepopsatelný. Cítíte se opravdu jako někde jinde a máte pocit, že jste strašně malí.

Z místních novin jsme se dozvěděli, že před dvěma týdny vulkán soptil, ale asi z nějakého menšího kráteru, který jsme neviděli. Až při cestách po ostrově jsme narazili na její aktivitu. Na hlavní silnici kolem ostrova nás překvapila cedule Eruption Vulcanique a pozor – objížďka. Pokračovali jsme dál až do místa, kde si to sopka dojela pěkně až do oceánu. V šířce asi 100 metrů a výšce asi do čtyř metrů nad bývalou vozovku. I přes předchozí obrovské množství srážek při cyklonu byla dole láva ještě hodně horká a při procházce po jejím vršku nám bylo docela teplo.

Nějak jsem ale utekl od kol. Opravdu jsem se snažil získat co nejvíc informací a hlavně jsem se na kole chtěl projet. Sehnat půjčovnu bylo ale celkem nemožné. Ve městech dole u oceánu nebyly, a když jsem po dlouhé době našel cyklistický obchod, tak jsem zjistil, že půjčovny jsou snad jen ty, které jsem potkal první den, ale že si můžu koupit kolo u nich v krámku a že ho ode mne odkoupí zpět…

Třeba v kráteru Salazie byla značena půjčovna, ale žádnou jsou tam nenašel. Objevil jsem tam ale poprvé cyklistickou tabuli s plánem tratí od Francouzské cyklistické federace. No, ale tak 70 % z nich vedlo po silnicích a i zbytek, si myslím, byl spíš po zpevněných cestách. Ostatní terén byl těžký i bez kola. Osobně se mi zdálo, že lepší je to opravdu pro pěší turistiku, a byl jsem rád, že jsme nechali kola doma. Ve francouzských cyklistických časopisech jsem viděl upoutávky na cesty s kolem na Réunion i s fotkami ze sjíždění vulkánu. Sjet po těch lávových polích aktivní sopky až k oceánu byl i můj sen. Prohlížel jsem průvodce a knížky snad v každé trafice a knihkupectví a Klára mě už nesnášela. Když jsem se ale někde zeptal, jestli to jde, tak na mě koukali, že jsem blázen.

Vrátili jsme se tedy do “našeho” cyklistického krámku, kde jsem snad hodinu probíral možnosti bikování na ostrově se zřejmě jediným prodavačem, se kterým jsem se domluvil anglicky (na ostrově jsou opravdu z 95 % jen francouzští turisti). Ten mi vysvětlil, že ten vulkán se nedá sjet ani náhodou až k moři a že ty fotky z časopisů jsou nafocený jen na těch dobře přístupných místech, kde se dá na kole jet.

Dohodli jsme se ale, že si druhý den půjčím kolo a zkusím si udělat výlet z Piton de Maido, který vyrůstá od oceánu pozvolně vzhůru a na jehož stráních je celá řada cyklistických stezek. Toho času bohužel většinou nesjízdných kvůli cyklonem zkoseným stromům.

Brzy ráno jsme s Klárou vyrazili autem na vyhlídku Miado ve výšce dvou tisíc metrů. Pokochali se pohledem na kráter Mafate a nafotili pár foteček pro Velo s kolem. Bohužel při této akci se mi podařilo ztratit mapu, několik málo sil a času. Vyrážel jsem tedy už s mraky za zády a Klára jela zpátky na koupačku k moři. Přemýšlela, že se mnou pojede, ale myslel jsem si, že by mě brzdila. Postupem času jsem zjišťoval, že by spíš umřela, anebo mě zabila.

Vydal jsem se po značkách, které jsou snad po půl metru namalované na zemi na kamenech a stromech bílou barvou (tak četně kvůli proradným mrakům, které vám hodně stěžují orientaci). Můj cíl byl vrchol Grand Bernard ve výšce 2896 m vzdálený necelých devět kilometrů. Ze začátku to byla krásná vyjížďka. Kolo z půjčovny bylo skoro nové, ale velmi nevalné kvality. S véčkama a odpruženou vidlicí nevelkého zdvihu, zato solidního zpětného rázu. Pěkně jsem kličkoval mezi velkými kameny a užíval si trialových pasáží. Ty se po dvou kilometrech začaly bohužel velmi rychle měnit na větší a častější, a tak jsem kolo občas i vedl. V tu chvíli jsem potkal i první a poslední dvě malé skupinky pěších turistů, které mě sledovaly s lehkým údivem, který mi měl dojít až později. Postupem času se cesta změnila v kamenná pole, kde se špatně šlo i pěšky. Natož s patnáctikilovým kolem v ruce. Únava a bezmoc začínaly působit a já přemýšlel o správnosti mnou zvolené trasy. Těšil jsem se ale nahoru, na ten sjezd a pocit, že bych snad mohl najít trať Megavalanche.

Vrchol jsem dobyl za cca tři a půl hodiny. Bohužel při vrcholové fotografii mi došly baterie, které jsem nějak špatně přes noc nabil. Taky mi nějak docházela i zásoba pití a jídla. Peněz jsem měl dost, ale občerstvení tady rozhodně nepotkáte. Je tady poměrně čistá příroda. Jenom ty bílé puntíky na zemi. Cesta plná kamení byla i směrem dolů. Chvílemi jsem jel pěkný trialový sjezd, ale často zase vedl kolo. Tedy spíš nesl. Dlaně mě bolely od řídítek a začínal jsem být malátný hlady a párkrát přeletěl přes řídítka. Přilbu jsem měl půjčenou, ale nářadí ani lepení nebo duši žádnou. No stejně je jedno, jestli nesete kolo píchlý nebo nafouknutý…

A když mi cestou začala cinkat o kliku uvolněná matice ze středového složení, tak stačilo vzít první kámen a doklepnout ji. Nebudu to prodlužovat. Někde kolem 2200 metrů nad mořem jsem potkal start trati Megavalanche, kam mi těch devět kilometrů z vrcholu trvalo 3 (slovy tři) hodiny. Kousek jsem se tedy svezl, ale kolem dvou tisíc metrů začínal les, a když jsem viděl to množství spadaných stromů, tak jsem musel dát za pravdu prodavači z obchodu, že to lze překonat snad jen s motorovou pilou, a poslušně jsem uhnul na první asfaltku, kterou jsem potkal. Zbytek cesty jsem tedy jel jako srab po silnici. Konečně jsem se aspoň svezl rychle na kole. Mohl jsem si koupit něco k jídlu a pití a ještě jsem stihnul koupání v oceánu při západu slunce. Nevím, jestli to byla moje představa ideální vyjížďky na kole, ale bylo to dobrodružství. Rychlé střídání počasí od sluníčka přes vítr, mraky a déšť a stejně rychlé střídaní vegetací několika pásem.

Kamil se mě po návratu ptal, jestli bych doporučil Réunion jako region vhodný pro mountainbiking. Nedokážu přesně odpovědět. Byli jsme tam v době poznamenané cyklonem a jen na pár dní, během nichž jsme chtěli využít co nejvíc z možností ostrova. Je pravda, že jsme potkávali silniční cyklisty na hlavní silnici kolem ostrova, která měří zhruba 250 km, ale i v kopcích od oceánu. Na kole jezdí hodně místních obyvatel. Hlavně mladí kluci. Ale ti mají překvapivě nejvíc různá BMX kola. Snad jenom jednou jsem potkal opravdového bikera v terénu, ale viděl jsem trialistu začátečníka.

Ale taky jsme bydleli v penzionu, který vlastní jeden přistěhovaný Němec. Nedávno u něj byli na návštěvě reportéři z německého časopisu Bike a mají tam na jaře přijet na 14 dní. To budou jenom jezdit a hledat tratě. Určitě poznají ostrov po cyklistické stránce líp.

Nám se ale na Réunionu moc líbilo. Bylo krásné počasí. Připadáte si jako ve Francii a ne v nějakém turistickém centru. Můžete dělat spoustu aktivit v pohádkové přírodě, která je na malé ploše strašně různorodá. V období cyklonu se ale musíte dobře trefit s termínem. Druhý den po našem odletu navštívil Réunion další cyklon. Ale mnohem slabší, než byla Dina.

Text a foto: Pepa Dressler

Menu