Za premiérovým ročníkem TransRockies stojí agilní mnichovská agentura Upsolut MV (donedávna známá pod jménem MV Marketing), která mimo jiné pořádá evropské sešlosti TransAlp Challenge, Bike festival na Lago di Garda a má na svém organizátorském kontě i letošní mistrovství světa horských kol na Kaprunu. Právě po vzoru TransAlp Challenge, týmové soutěže dvojic, se odehrával i etapový podnik ve Skalistých horách. Před časem byl v témže regionu, avšak na americké straně, pořádán závod Tour of the Rockies, ale to se jednalo o klasický etapový podnik za účasti profesionálních týmů se vším, co k tomu patří. TransRockies je mnohem uvolněnější, skutečný mountainbiking v té nejryzejší podobě, kdy je cyklista odkázán sám na sebe, respektive svého spolujezdce. Na své jezdecké schopnosti, fyzickou sílu i duševní odolnost, umění přežít v drsných podmínkách.
Trať závodu místy kopírovala nejdelší kontinuálně značenou mountainbikovou trasu na světě – Great Divide Mountain Bike Road, která se táhne od Kanady až do Mexika, vede ve výšce 2000 až 4000 metrů nad mořem a měří čtyři tisíce kilometrů. Startovalo se v provincii Britská Kolumbie, v městečku Fernie, aby se po sedmi denních etapách a 600 km s převýšením 12 000 m končilo v Canmore (provincie Alberta), v dějišti několika závodů Světového poháru MTB.
Kanada je, jak známo, zemí horskému kolu zaslíbenou, a tak když se Mirek s Pavlem dozvěděli o tom, že se tam letos chystá první ročník bikového etapáku, neváhali ani chvilku. “Mirek mi volal z festivalu na Gardě, že tam prezentují závod TransRockies a já mu řekl, ať to hned přihlásí,” vzpomíná Pavel Suk. Jenomže tak jednoduché to nebylo, protože jen startovné pro dvojici činilo tři tisíce kanadských dolarů, k tomu letenky, nezbytné vybavení. Pomohli kamarádi a hlavně mateřský klub Ford Beni Bike Team z pražského Motola, který čítá kolem sedmi desítek členů.
Mirek s Pavlem jsou už zkušení bikoví vytrvalci, kteří mají za sebou řadu maratonů doma i na Lago di Garda, ale třeba také vůbec první ročník TransAlp Challenge, kde ve své kategorii obsadili tehdy nedoceněné 9. místo. Když se však chystali do Kanady, netušili vůbec, do čeho jdou. Byl to vstup do neznáma, obzvlášť pro Evropany, přičemž většinu účastníků tvořili místní. Obavy ještě vzrostly, když se Mirek s Pavlem v obsáhlém informačním bulletinu, který obdrželi už v Kanadě, dočetli, že závod absolvují na vlastní nebezpečí, bez cizí pomoci a ve volné přírodě. Součástí brožury byla také instrukce, jak se zachovat v případě setkání s různými šelmami. Mezi nimi vévodili medvědi, do jejichž výsostného teritoria hodlali bikeři vstoupit, a také pumy, které mají v Kananaskis Country, kde se odehrávala předposlední etapa, nejvyšší výskyt v celé Severní Americe.
“Radili nám, že když potkáme grizlyho, tak si máme lehnout a dělat mrtvé, že je to vyzkoušené a zvíře si nás jen očuchá a když tak tlapou trošku poválí po zemi,” vyprávějí dnes už s úsměvem na rtech, ale lehko jim při pomyšlení takového střetu nebylo, obzvlášť, když na trati projížděli obřími medvědími stopami. “Na černého medvěda zase platí zvednout kolo nad hlavu a vytvořit tak dojem většího, on pak dostane strach a nezaútočí. A nejhorší je prý puma, proti ní se toho moc vymyslet nedá a nedávno tam roztrhala trénující lyžařku. Medvěda ani pumu jsme nepotkali, ale když nám promítali po skončení závodu film, byl tam takový hezký záběr na grizlyho, jak ohlodává strom a za ním v dáli jedou bikeři… Chvílemi jsme si připadali jako v zoo. Kolem spousta jelenů, srnek, losů, jezevců, orlů. Je to vlastně závod divočinou, ale přitom značení je výborné a přehledné. Krásy přírody jsou tu omračující.”
Naštěstí nově nabité vědomosti z psychologie šelem čeští jezdci použít nemuseli, jak ale sami potvrzují, závod byl náročný nejen fyzicky, ale především psychicky a často na ně padla deprese a pocit, že závod nemohou dokončit. “Je to jako sedm závodů v jednom. Etapy měřily kolem stovky kilometrů. Kromě jedné, kdy jsme vystoupali až do výšky nad dva a půl tisíce metrů, nebylo převýšení nějak extrémní, ale nejtěžší byl terén. Na TransAlpu je to přesně opačně – náročný na kopce, povrch převážně šotolinový, dlouhé, rychlé sjezdy. V Kanadě nás zaskočil bahnitý, měkký terén a také spousta brodů. Ale to není jako u nás, kde třeba na Králi Šumavy projedete po náboje ve vodě pár metrů a voda vás, když jste šikovní, jen ošplouchne. Tady to bylo překonávání širokých řek místy až po prsa v ledové vodě a boj o to, aby nás proud nestrhl s sebou. A louže jsou tam klidně půl metru hluboké, takže než jsme to zjistili, párkrát jsme do nich zahučeli. TransRockies je rozhodně náročnější technicky než TransAlp. Spousta balvanů, kmenů, trialových pasáží. A právě tam nám Kanaďané ujížděli.”
V nánosech bahna se pneumatiky hluboko bořily a někdy nešlo bike ani tlačit. Zanesly se brzdy, obrzděné špalky se měnily po každé etapě, stejně jako bovdeny, lanka, občas i ráfek, střed. Oba naši zástupci neměli takovou možnost volby různých vzorků plášťů jako místní, lépe vybavení a lépe informovaní závodníci. O materiálním zázemí ve spojení s českou dvojicí v průběhu závodu vůbec vznikly úplné legendy. Na oficiálních webových stránkách závodu se o nich psalo jako o špatně vybavených závodnících, přezdívali je “low-tech Czechs”. Renomovaný americký časopis Velonews ve svém zářijovém čísle pak v kratičké zprávě o TransRockies neopomenul poznamenat, že “české duo jelo na kolech Scott z poloviny 80. let a bylo viděno každou noc v kempu, jak popíjí a kouří”. Nebylo to až tak horké, přestože Pavel skutečně konkurenty šokoval, jak bravurně zvládl nástrahy tratě na svém Scottu Boulder s pevnou vidlicí (“na startu první etapy se mě ptali, co tam s tímhle bikem pohledávám…), ovšem Mirek sedlal titanové Morati s komponenty XTR.
“Do poslední etapy jsem si nechal namontovat místo odpružené vidlice pevnou od Morati, protože jsme útočili na první místo, trať byla taková, že vlastnosti titanové vidlice stačily pochytat rázy a váhová úspora přinášela výhodu,” přibližuje Mirek. “Když jsem se tak objevil na startu, to už spíkr vůbec nechápal.” Možná i kvůli svému ve srovnání se soupeři skromnějšímu vybavení se klukům dostávalo zvýšené péče od mechaniků. Zatímco ostatní dlouho do večera připravovali své stroje na další etapu, Pavel a Mirek měli druhý den ráno vše vyčištěné, opravené, vyměněné a připravené k akci.
O metodách přípravy našich si můžou Severoameričané myslet svoje a jistě jim to vrtá hlavou, ale výsledky hovoří za vše. Stejně jako na TransAlpu v případě Kopky, Myšíka a spol. se i teď v Kanadě prokázalo, že Češi si v kontrastu s ostatními příliš “prestižícími” účastníky chtějí tak výjimečné bikové dobrodružství především užít. A že při tom padne nějaké to pivo? Hlavně, že jim to jezdí. Však se také mohli opřít o fyzické kondici získanou během jejich patnáctileté veslařské kariéry. Jezdili dvojskif za Blesk Vyšehrad a mají doma spoustu společně vybojovaných medailí. Krátce před odjezdem do Kanady dokonce v rámci přípravy vyhráli veteránské mistrovství republiky. Horské kolo objevili vlastně nedávno, zhruba před sedmi lety.
“Vzhledem k tomu, že oba chodíme normálně do práce, jsme toho moc nenatrénovali, ale tenhle závod je hlavně o psychice. Když jsme se ráno před předposlední etapou probudili, na zemi leželo 15 cm sněhu a teploměr se usadil na nule, to člověka hodně nahlodá,” připomíná Pavel. “Větve obalené ledovými krupkami nás švihaly přes nohy, zima a cíl v nedohlednu. Bylo to hodně o morálce.” O náročnosti závodu svědčí i fakt, že z 33 mužských týmů dokončilo jen 24, a přestože pořadatelé měli připravena místa pro 350 dvojic (muži, ženy, veteráni, mix týmy), odvahu přihlásit se našlo jen 130 bikerů, mezi nimi mimo jiné i celebrita světa tlustých plášťů Keith Bontrager (3. ve smíšených týmech), který TransRockies označil za suverénně nejtěžší bikový závod planety.
Zpočátku se s našimi příliš nepočítalo, ovšem když vyhráli nejdelší pátou (118 km, převýšení 2000 m, více než 6 hodin v sedle) a poté i mrazivou šestou etapu, která musela být kvůli záplavě sněhu zkrácena, přiblížili se vedoucí dvojici lokálních matadorů z Canmore Niklasu Christoffersonovi a Robinu McKeeverovi na pouhých 13 minut. Schylovalo se k velkému dramatu.
Zhruba v polovině závěrečné 7. etapy měl Mirek s Pavlem k dobru na své největší soupeře pět minut a vypadalo to nadějně. Stačila však chvilka nepozornosti a Mirek si při pádu dost vážně poranil ruku. Kanaďané je dojeli a pak zbytek etapy pokračovali již společně. Až v cíli, jímž projeli obě dvojice ruku v ruce, Mirek zjistil, že posledních 30 km závodu absolvoval se zlomenou rukou! V Canmore, kde žije početná krajanská komunita, na ně čekala spousta nadšených Čechů, sledujících průběh závodu v místních médiích. Díky nim si Mirek a Pavel pobyt v Kanadě ještě prodloužili.
“Za rok se na TransRockies vrátíme a pokusíme se vyhrát,” tvrdí unisono. Při jejich zanícení se to nezdají být prázdná slova.
Kamil Hofman
Foto: Upsolut MV, Velo a archiv M.B.