Na volné vlně

28.2.2017

Vězte, že zatímco ve snowboardingu jde o běžný termín, ve světě tlustých gum se kolem něho strhla pěkná mela. To když v roce 1997 Cannondale představil verzi svého Super V s delším zdvihem a dvojkorunkovou vidlicí Moto s názvem Freeride. Američané se totiž rozhodli, že si pojem patentově posichrují pro bikový business. Když pak sousední Rocky Mountain hodlal o rok později založit propagační freeridový tým, dostal se s Cannondalem do sporu. Na truc pak pojmenoval svou bandu Froriders podle účesu afro, ve kterém jezdci pózovali. Sunn zase prezentoval kola řady Carving.

Tehdejší tiskové zprávy Cannondale přitom při představení nového kola přímo odkazovaly k snowboardingovému významu termínu. Tedy volné jízdě terénem mimo sjezdovky. Největší odlišností prvních freeridů od běžných XC kol však byla především dvojkorunková vidlice. Konstrukce rámu nevykazovala prakticky žádné anomálie vzhledem ke standardu. Teprve vytvoření kanadského kultu na North Shore, v současnosti spíše průmyslu na zábavu a výdělek, posunulo freeride blíže k naplnění původního smyslu slova. Proč?

Ortodoxní vyznavači celoodpružených kol se totiž dnes v době lehkých vzduchových tlumičů shodnou, že optimální zdvih pro nezávodní cross-country se pohybuje okolo deseti centimetrů nad oběma koly. Specifické systémy mohou jít i výše – I-drive 12, Klein Mantra dokonce 18 cm. Zdvih tedy není jednoznačným kritériem. Jde spíše o robustnost konstrukce a komponentové menu. Pseudofreeridové barbíny prvních let záhy narazily na problém životnosti – kola praskala jako na běžícím páse. Svou roli hraje také položenější geometrie s vyšším středem. Vracíme se tak k tomu, co již bylo napsáno mnohokráte: freeridové kolo je v podstatě sjezdový oř doby nedávno minulé s nějakými 15 cm zdvihu a převody ke zdolání kopců vlastní silou.

Extrémní pól představují stroje akrobatů z kanadských pralesů. Ti, na rozdíl od sjezdových závodníků dbajících o každou vteřinu, používají regulérně to nejmasivnější, co je v oblasti komponentů a rámů k mání, a zdvihy, které se nepoužívají ani v DH závodech. Důvodem je nepředstavitelná zátěž při skocích z pro běžného bikera astronomických výšek.

To, co je potom často vydáváno za freeride, je značkami Scott, Specialized, RockShox a mnohými dalšími akceptováno jako kategorie Enduro. Když už to musí být, prosím. Výstižný termín z motorkového světa netřeba překládat – jde prostě o kros s využitím vyššího zdvihu.

A aby těch škatulek nebylo málo, poměrně běžnou záležitostí se stávají také pevná freeridová kola. Značky jako Rocky Mountain, Cove, Kona či třeba domácí Rock Machine osadily obrněné rámy vidlicemi s až 130 mm zdvihu. Že by i mezi freeridisty zuřil boj odpruženářů a konzervativců? Možná, že z těch všech hesel jde až hlava kolem. Pochopitelně. Pro finální argument však nechoďme daleko a zůstaňme ve světě bílých svahů. Se standardními lyžemi také zvládnete rychlou jízdu či točení mezi brankami. Obřačky, slalomová či sjezdová prkýnka však jsou přeci jen ve svém oboru lepší. A nejinak je tomu i s biky.

Tomáš Taich
Foto: David Walter a Rocky Mountain

Menu