Úvod » Články k časopisu » QUO VADIS, BIKEMARATONY?

QUO VADIS, BIKEMARATONY?

Když jsme před třemi lety začali uvažovat o vyhlášení Velo série bikových maratonů, cítili jsme jednoduše, že by čtenáře-bikery mohlo zajímat a také motivovat komplexně zaznamenané umístění ve více závodech sezony. Ani v nejmenším jsme netušili, do jakých rozměrů maratonská mánie naroste, co všechno tato vlna obliby a masovosti s sebou přinese a že se někdy budeme zamýšlet nad tím, kamže tato těluprospěšná aktivita směřuje. Ta chvíle nastala už nyní.

Bikemaratony jsou ohromným sportovním i společenským fenoménem, znamením doby podobně jako vytrvalecké podniky běžecké či lyžařské. Kromě všech pozitiv, která tu nemá smysl vypočítávat, to však s sebou nese i řadu “druhoplánových” průvodních jevů. Kdejaký regionální politik, radní či velký peněžní dům v takovém bikemaratonu vidí možnost zviditelnit se či vylepšit si image. Každý marketingový manažer dnes už dobře ví, že účastníci bikemaratonů jsou právě ta cílová skupina, kterou potřebuje jejich firma oslovit. Společnosti se předhánějí v tom, aby své jméno spojily s některým z podniků, a která značka nemá vlastní maraton, málem tone v pocitech, že totálně vypadla ze hry.

Rodí se pak pochopitelně i maratony pro maratony. Nezajištěné, živelné padesátikilometrové vyjížďky někde na sídlišti, jen aby mecenáš nereptal a někdo si mohl udělat čárku. Ale ani ty skutečně renomované a profesionálně organizované maratony s vysokou sportovní hodnotou nejsou hluché k lákadlům vyšších sfér. Zcela běžné je dnes začlenění těchto podniků do kulturně-sportovních aktivit celého regionu, výjimkou nejsou ani finanční podpory z různých grantů nebo dokonce z mezinárodních zdrojů projektu Phare.

Proč ne, chtělo by se dodat. Pravda, to samo o sobě nemusí ve vývoji bikemaratonu ještě znamenat nic sebezničujícího. Zkáza by hrozila tehdy, pokud by třeba Merida Bike Tour nevyslyšela hlas obce bikerské, a dál, aby se zavděčila jednomu ze sponzorů, setrvávala prostorem startu a cíle u autosalonu a podstatnou část trati vedla po asfaltu. Nebo kdyby třeba Cannondale Rallye Sudety podlehly tlaku rakouského šilinku a zaprodaly to, co mají nejcennějšího – tradici. Ani jedno ani druhé se bohudík nestalo.

Podněty k úvahám nad budoucností masových MTB závodů však vanou odjinud a souvisí s celkovým vývojem horské cyklistiky, která se snaží odpovědět na otázku jak dál, respektive kterým směrem. Jako vyhlašovatelé Velo série jsme se už nejednou setkali až s nemístným tlakem a lobbováním za ten “svůj” závod. V pozici relativně nezávislého časopisu jsme si mohli dovolit podobný nátlak ustát. Ovšem pořadatelům hrozí tlaky jiného druhu. Existuje již oficiální mistrovství republiky v bikemaratonu, Evropský pohár, na příštím světovém šampionátu v rakouském Kaprunu se má jet na dlouhé distanci dokonce i o tituly nejcennější. Na první pohled je to příjemné zrovnoprávnění této svébytné MTB disciplíny třeba s cross-country či dualem, ale přináší s sebou důsledky, které široké bikerské obci nakonec nic dobrého nepřinesou.

Kdo pojede na mistrovství světa? Zvolíme si samostatného reprezentačního trenéra pro bikemaratony, spustíme nominační kolotoč? A které z velkých týmů vyšlou svého borce do boje o první duhový trikot mistra republiky v MTB maratonu? Je to skutečně to, o co ve vytrvaleckých závodech v terénu jde? Nejeden profesionál už vyhlásil, že se soustředí na maratony. Nevynechávají je ani ti nejlepší a při některých maratonských závodech se dokonce taktizuje mezi velkými týmy jako na silnici nebo při pohárovém XC klání. Jenomže tohle stovky ostatních účastníků nemají zapotřebí. Bohužel, zavládnutí pohárových manýrů (něco podobného prožily už silniční maratony s najížděním doprovodných aut do závodníků a pěstními souboji) je pro bikemaraton reálnou hrozbou. Celkem logicky: ve sponzorsky zchudlém světě širokých plášťů je prostředí masových závodů nadějí na utržení movitějšího chlebodárce. Jsou tu i zájmy výrobců, nasazení technických novinek, jejichž prodej je třeba podpořit účastí známého borce. Prostě také maraton je byznys.

Je na tom něco až tak odsouzeníhodného nebo zvláštního? Nikoliv, jen s tím dovětkem, že každý biker by měl uplatnit právo volby. Musí mít možnost odejít jinam, až dojde na to, že se v cíli bikemaratonů nebude mluvit o atmosféře, krásách a náročnosti trati, případně o značení a zajištění občerstvovaček, ale o tom, kde čekal nebo nečekal doprovod, jestli by nestálo za to zvýšit prémie, a když mistrák nebo pohár, tak to by tu taky mohli být svazoví rozhodčí. A když rozhodčí, tak proč ne třeba i mechanická depa?

Všechny tyto snahy vedou k jasnému cíli – získat oproti ostatním, běžným bikerům, závodnickému “plebsu”, nějakou výhodu, eliminovat soupeře. Povolíme mechanická depa, protože na to máme, dohodneme se na nominačních pravidlech, protože držíme moc, zavedeme věkové kategorie nejlépe po pěti letech, protože chceme vyhrávat. Toho na start pustíme a toho ne (nic nového pod sluncem: to všechno už tady bylo v amatérských či veteránských soutěžích na silnici).

Ale o to snad v nekonečném stoupání na “Drásalovi” nebo na brodu “Krále” přece nejde. Osobně hluboce lituji ty, kteří startují v maratonu jenom proto, aby si přijeli pro nějakou z cen, a kalkulují s tím, jestli jsou věkové kategorie rozděleny tak, aby jim případní soupeři ubyli. Bohužel i tací se najdou. S náznaky výše zmíněných řešení, více či méně jednoznačně formulovaných, jsme se už ve svém okolí setkali. Tím spíš, že ve snaze dodat našemu seriálu větší glanc (my naivkové) jsme neváhali usilovat o statut Českého poháru. Z pohledu věhlasu a obliby je to však označení zcela nepodstatné. Velosérie je prestižní proto, že má publicitu a jsou v ní zařazeny ty nejlepší závody, jež jsou pod veřejnou kontrolou časopisu a jeho čtenářů, nikoliv proto, zda-li jsou Pohárem nebo ne.

Tedy jak dál? Je evidentní, že klasické cross-country se dřív či později nevyhne zavedení mechanických dep. Je jen otázkou kdy (možná už příští sezonu), kolik jich bude (dvě, tři, pak možná pět…?) a co bude povoleno (podat nářadí, vyměnit kolo nebo snad celý bike?). V té chvíli lze očekávat jistý rozkol, neboť ortodoxní křídlo ve světovém mountainbikingu může povolení cizí technické pomoci bojkotovat. Závody typu point-to-point (z místa do místa) v tradičním hávu – aneb pomož si, jak umíš – mohou ještě získat na významu, tedy i bikemaratony. Pokud je už do té doby nezasáhne mor boje o medaile a nominační místa.

Možná už nyní se rozhoduje o příštím osudu vytrvaleckých podniků. Mnohým bikerům však ani teď příliš prestižní atmosféra nevyhovuje. I zde si však národ bikerský již našel východisko. Festivaly, bike campy, světové hry hobby-bikerů, pro ty náročnější a dobrodružněji zaměřené etapová putování divočinou, expediční akce. Pohoda, vzrušení, výzva, setkání se stejně naladěnými lidmi. Žádné prestižení a žádné křeče z toho, jestli někdo neotočil ceduli na stromě nebo si náhodou nezkrátil trať, případně že měl mít v cíli o tři vteřiny lepší čas než kolega, co dojel pár metrů za ním.

Je to přirozený vývoj. Jestliže byly maratony částečným vyústěním toho, že řadoví bikeři už nemohli stanout na jedné startovní čáře ve Světovém poháru v kvalifikaci třeba s Frischim nebo Tinkerem, pak bikefestivaly budou stále více nahrazovat maratony. A je to jeden z dalších dokladů neutuchajícího potenciálu MTB, který je stále atraktivní pro širokou sportovní veřejnost.

A tak nezbývá než zvolat: bikeři, uchovejme naše maratony v původní podobě, buďme ostražití, ale také připraveni na všechno, a hlavně – zvolte si sami!

Kamil Hofman
Foto: Tomáš Lébr ml., MV Marketing