Amatérský guláš

28.2.2017

Není to tak dávno, kdy svět znal dělení na amatéry a profesionály podle jiného klíče. Blok socialistických zemí ostentativně odmítal přijmout profesionalizmus ve sportu, a tak i lépe zabezpečení, často pod armádním pláštíkem schovaní a státem plně podporovaní sportovci museli být i na mezinárodní scéně uznáni za amatéry. Kdo přiznával sport za své povolání, byl profík. Dnes najdete i mezi takzvanými amatéry sponzorované a takřka poloprofesionálně zabezpečené borce. Je to trochu postavené na hlavu.

Česká, respektive československá cyklistika byla ještě před jedenácti lety jedna jediná – svazová. Každý, kdo závodil, byl držitelem výkonnostní třídy, třetí, druhé, první nebo mistrovské. Závody byly začleněny do těchto kategorií a v průběhu celého roku mohli jezdci získávat body pro zařazení do vyšší výkonnostní třídy pro příští rok. Menší závody byly spojené, mistrovské a pohárové soutěže byly vypsány jen pro jedničku a mistry. Všichni cyklisté žili i závodili pospolu, trénovali pohromadě, přepravovali se ve stejných oddílových vozech. Dospělí se potkávali s juniory i s úplnými začátečníky na závodech i na oddílových srazech a o růstu mladé generace bylo celkem jasno. Vzory na dosah, neustálá přítomnost přirozených učitelů, jistota v husté síti závodů. Idylka, která se už asi nikdy nevrátí.

Koncem osmdesátých let vzniká první spolek cyklistů, kteří nejsou sdruženi pod svazem cyklistiky, organizují vlastní závody, nemají žádné vyšší ambice, než se bavit. Většina z nich je již ve věku vrcholovému sportu zapovězeném. Parta podobných lidí vyráží na cestu z Karlových Varů do Unhoště a určitě i jinde po republice samovolně vznikají “hurá akce” měnící se postupně v regulérní soutěže. To všechno byla a je silnice. Listopadová revoluce a pád veškerých umělých jistot rozbouraly strukturu závodů, odvaha k projevům nevole vůči všemu svazovému, kde se ostatně nedělo vůbec nic konstruktivního, pramenila v únik do vlastního světa amatérské, tehdy přísně nesvazové cyklistiky.

Do bolavého období svazového bezvládí uhodila agresivní horská cyklistika jako fakan do suché muchomůrky. Nikoho nezajímala oddílová příslušnost, nějaké licence nebo výkonnostní úrovně. “Jsme svobodná země, svobodní lidé, děláme si co chceme, zodpovídáme každý sami za sebe.” Dokonce i ve Světovém poháru či na mistrovství světa mohl startovat každý, kdo se přihlásil a pokud postoupil z kvalifikace, jel hlavní závod. Nejen mezinárodní závody horských kol měly ve startovní listině přes tisícovku jezdců. Závody si pořádal kdo chtěl a pro koho se mu zachtělo. Bylo to období největšího boomu cyklistiky veškeré, nikoliv jen horské. Snahy svazu o znovunabytí vůdčí pozice, mimochodem velmi záslužné, vždyť pouze ČSC je (bohužel) jediným přijímaným partnerem na mezinárodní scéně, přinesly zpřísnění kritérií pořádání závodů horských kol. Mezi živelnou cyklistikou a tou svazovou se objevila obrovská trhlina a Svaz zůstal na nevelkém rozpadajícím se ostrůvku s hrstkou staroosadníků. Dnes již jsou postaveny mosty a komunikace probíhá, není však náhodou, že se v Českém poháru MTB má letos opět objevit kategorie příchozích.

Chceme-li hovořit o cyklistice amatérské, zůstaňme na pevnině, kde se to hemží akcemi, kluby, seriály soutěží, tisícovkami cyklistů. Po SACu (dnes UAC), středočeské unii amateurských cyklistů, vznikají další v jiných regionech, které těží ze zkušeností Středočechů, nebo se jejich modelu snaží ve jménu společného mistrovství a migrace jezdců přiblížit. Některé silniční ligy zakládají bikové obdoby, obyčejné závody však přestávají být v kurzu. Jako specifický derivát dřívější pohárové kategorie příchozích a prakticky umrlé organizované cykloturistiky se vzdouvá vlna bikových maratonů. Závody amatérských lig nebo maratonů nenajdete ve svazovém, kalendáři, kde je ostatně akcí jen zlomeček z množství skutečně na našem území uskutečněného. Amateuři Svaz pro nic nepotřebují. To zní logicky a asi není třeba nějak výrazně vyzdvihovat sílu všeho, co se za pojmem amatérská cyklistika skrývá. Bohužel je však také hodně toho, co za ním nikdy nebylo a nezdá se, že by někdy být mělo.

Předně je to mládežnická cyklistika. Na děti se jaksi zapomíná a odůvodnění, že děti nemají o kolo zájem, že je rodiče nepustí na silnici nebo že všechny mají těžká, levná horská kola, na kterých se nedá jezdit, jsou pouhé výmluvy. Amatérská cyklistika vytvořila specifickou komunitu, do níž se uzavřela jak statutárně, tak fakticky. Nejenže na většině akcí smí startovat jen “členové” (svazáctví na druhou), ale jezdci jsou uzavřeni ve své soutěži jako v kleci nevědomí. Nedá se jim to ani přinejmenším vytýkat, je to prostě jen tak. V drtivé většině nemají kontakt se světem velké cyklistiky, nemají od koho sbírat zkušenosti, tak jako tomu bylo dříve v oddílech, nemají žádné vyhlídky, kam by se mohli vyvíjet, nejsou konfrontováni s novými zkušenostmi, konkurenty, tratěmi atp. a tak ti nejlepší brzo dosahují svého vrcholu, aniž by se na kole naučili skutečně závodit, pohybovat se ve skupině, správně se stravovat nebo dokonce oblékat. Zůstávají skutečnými amatéry, bohužel.

Kde se ale mají rodit opravdoví velcí cyklisté? Z amatérských silničních soutěží se za deset let zatím nikdo neuchytil, něco je tedy na tomto systému nepochybně nedobré. Je to JEN zábava! Zábava pro veterány, neambiciozní všesportovce, hobbycyklisty. Je jen symbolické, že ti, co amatérizmus jako ctnost založili a hlásají jako symbol i v názvu a jsou jeho současné podobě nejvíc vzdáleni, jsou těmi, co nejintenzivněji navazují vztahy se svazem cyklistiky.

Ještě nedávno docházelo i k tomu, že na některé závody pro “amatéry” byl zabráněn přístup “závodníkům” z amatérských soutěží, prostě Kocourkov. Amatérské ligy tedy jaksi mimoděk převzaly roli třetích a druhých výkonnostních tříd svazové cyklistiky, ovšem bez návaznosti na vyšší úroveň. A amatérismus v křišťálově čisté podobě se odehrává při maratonech, jednorázových akcích cykloprodejen jako je kupříkladu Bálkova Berounská liga nebo Pojizerská liga BC Sportu. Podmínky pro startování v amatérských soutěžích se různí region od regionu a pořadatel od pořadatele. Jediná jistota jsou maratony, zaplatíte startovné a jedete. Amatérských závodů, v čele s těmi maratonskými, jsou desítky a v řadě z nich můžete startovat jen tak, s tím, že přijdete s technicky vyhovujícícm kolem, přilbou a penězi na startovné.

Cyklistická sezona je sice dlouhá, ale začíná už za pár dní! Dobře se bavte a od amatérských akcí nic víc než zábavu nečekejte. Jestli se budete bavit nebo ne, záleží jen na vás.

Martin Raufer
Foto: Tomáš Lébr ml. a Vladimír Abraham

Menu