úryvek z knihy o historii Paříž-Roubaix, čtvrtého dílu limitované sběratelské edice 53×11

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2016-03-30T15:12:38 --><p>Až se v neděli 10. dubna z francouzského Compiegne dvě stovky cyklistů vydají vstříc nejtěžší a nejslavnější klasice, bude to přesně 120 let od prvního ročníku fenoménu s názvem Paříž-Roubaix. Vydavatelství V-Press pro příznivce cyklistické historie připravilo další, již čtvrtý díl knižní edice 53x11 věnující se minulosti i současnosti neopakovatelného závodu. Uvádíme v plném rozsahu jednu z kapitol knihy, která je již od poloviny března v nabídce naší knihovničky na www.iVelo.cz a k dodání zájemcům.</p>

HROZBA PAVÉS

aneb defekty jako nedílná součást dobrodružství jménem PEKLO SEVERU

Kdo neseznal na Paříž-Robaix prázdné kolo, nebo nebyl stižen jiným technickým problémem, jakoby snad ani nestartoval. Závodníci postávající u krajnice a třímající v ruce ráfek s píchnutou galuskou patří k tomuto závodu stejně neodmyslitelně jako kočičí hlavy, které jim tyhle nejčastější poruchy způsobují. Ale jak praví skuteční šampioni, defekt v tomhle závodě nezávisí jen na přízni osudu. A když už přijde, a přesto chcete uspět, nemůže vás zastavit.

„Jestli píchnete, nebo ne, není otázka štěstí či náhody, je to věc pilotáže,” je přesvědčený Marc Madiot, který svůj stroj dovezl vítězně do cíle v letech 1985 a 1991. „Kolo se musí stát vaším přítelem, jemuž věříte, a ovládat ho tak, abyste se potížím vyhnuli.” „Vždycky když jsem vyhrál Roubaix, ani jednou jsem nepíchnul,” potvrzuje čtyřnásobný premiant Roger De Vlaeminck. „Když máte formu a věříte si, nepotká vás prázdná galuska, to je pravidlo. Dokážete lépe ovládat svoje tělo, bránit se únavě, udržovat koncentraci a lépe vést ideální stopu.” Belgičanova slova však nabývají jiného významu, když si uvědomíme, že při 14 účastech zaznamenal jeden jediný defekt!

U Raymonda Poulidora, s osmnácti starty rekordmana závodu, to fungovalo přesně opačně: „Když jsem byl špatný, nikdy mě defekt nepotkal, za to ve formě mě přímo pronásledovaly,” stěžuje si Pou-Pou. „Třeba v roce 1976 jsem se cítil opravdu hodně silný, přestože mi bylo už čtyřicet. Ale co naděláte, když během jednoho závodu pětkrát píchnete?”

O opravdové smůle mohl hovořit i Ital Olimpio Bizzi. V roce 1947 šlapal 210 km v úniku. Část náskoku prohospodařil u Wattignies, kde špatně odbočil. V Lesquinu, 17 km před cílem, rozpletl zadní kolo. Když konečně pokračoval dál, dva kilometry před cílem ho pohltila skupina pronásledovatelů. Do cíle dorazil na šestém místě pouhých 56 vteřin za vítězným Belgičanem Georgesem Claesem.

Najdou se i jiné příklady. Eddy Merckxovi při jeho nejslavnějším vítězství v Peklu Severu v roce 1970 praskl rám. Nezastavily ho však ani následné tři defekty a vyhrál s náskokem více než pěti minut před De Vlaeminckem.

Rozhodit opakovanými defekty se nenechal při svých triumfech ani Johan Museeuw, ačkoli při poslední účasti kvůli tomu přišel o rekordní čtvrté vítězství. Stresující, ovšem v důsledku úsměvnou situaci zažil v roce 2011 Johan Van Summeren. Když už se sólově blížil na velodrom a měl za sebou zdárně všechny pavés, pět kilometrů před cílem zjistil pomalý defekt. S vědomím, že ve skupině těsně za ním buší do pedálů Cancellara, mu bylo jasné, že nemá čas na výměnu kola. „Dalo se na tom jet, ale v zatáčkách jsem měl problém se udržet na kole,” vzpomíná Belgičan. „Vjel jsem na velodrom, jako bych neuměl sedět na kole, ale zvládl jsem to.” Projel vítězně cílem s největším triumfem kariéry v kapse a v duchu se s úsměvem pochválil za svou nedbalost v přípravě na tréninkové jízdy. „Občas se mi totiž stane, že na poloprázdné pneumatice dojíždím ze švihu. Zapomínám si vzít náhradní. Teď se mi ta zkušenost hodila…”

Doprovodné auto či neutrální vůz nebo motorka nejsou vzhledem k náročnosti přesunu konvoje po kostkách vždy hned po ruce. Někdy nedorazí vůbec, jak se v roce 1969 přihodilo Jiřímu Dalerovi, nebo příliš pozdě, což byl o sedmnáct let později případ dalšího Čechoslováka Jána Koby, emigranta, který prožil dvouleté angažmá ve francouzských profi týmech Peugeot a „Z”.

Týmy proto angažují i pomocné mechaniky pro jeden jediný den v roce a obsazují jimi náročné úseky pavé, aby mohli podat náhradní zapletené kolo pro případ potřeby. K vidění jsou často i dobrovolníci, kteří by se pak kamarádům rádi pochlubili, že dali své kolo některé z hvězd. Stáje využívají každého člena personálu, aby co nejúčinněji pokryly kritická místa. V roce 1994 tak dostala pár rezervních kol a úkol být k dispozici závodníkům týmu Gan jeho tisková mluvčí Agnes Gougeatová. Lídrem týmu byl obhájce titulu Duclos-Lassalle a jeho velkým protivníkem Franco Ballerini z Mapei.

„Přiřítili se závodníci, všichni od hlavy k patě od bláta, jeden od druhého k nerozeznání. A jeden z nich křičí: roue, roue! Kolo, kolo! Tak jsem mu podala to připravené, zadní,” vzpomínala Gougeatová. „Když se rozjel, všimla jsem si, že má na zádech startovní číslo 11. Nevěděla jsem, o koho jde, ale měla jsem neodbytný pocit, že jsem provedla něco, co nebude přijato mými nadřízenými s povděkem.”

Když se jí, už jen s jedním kolem v ruce, sportovní ředitel Ganu Michel Laurent vyptával, komu ho podala, odpověděla bezelstně. „Někomu, kdo si o něj řekl. Měl číslo jedenáct.” „Holka nešťastná, dyť tys pomohla Ballerinimu!” zděsil se Laurent. Naštěstí pro ni Ital nevyhrál, skončil třetí a Duclos-Lassalle sedmý, nicméně madam Gougeatová se mu až po skončení jeho kariéry přiznala, co nevědomky provedla… V dřevních dobách si účastníci museli pomoci sami. Vozili náhradní galusky omotané kolem ramen, ale maximálně dvě. Po dvou defektech se už tak pohybovali na pekelníkově lopatě. To bylo také příčinou toho, proč první trojnásobný vítěz Paříž-Roubaix Octave Lapize v roce 1914 vzdal těsně před cílem, protože už neměl čím nahradit prázdnou pneumatiku. Do podobné situace se dostal o čtyři roky dříve Charles Crupelandt, ale jako lokální matador a hrdina občanů Roubaix se musel dostat za každou cenu do cíle, kde byl klasifi kován na pátém místě.

Defekt ale může paradoxně přinést i výhodu, alespoň tak to platilo v dobách, kdy byly měniče převodů ještě zakázány. A tak když musel v roce 1928 kvůli prázdnému kolu zastavit domácí André Leducq, pneumatiku vyměnil a nahustil za pouhou minutu, navíc otočil zadní kolo na stranu s menším pastorek a díky těžšímu převodu získal ve spurtu proti soupeřům výhodu, kterou zužitkoval ve vítězství. Ale osud mu to vrátil o sedm let později, kdy ho pomalý defekt pět kilometrů před cílem připravil o druhý triumf.

V roce 1934 si chtěl také sám poradit Roger Lapébie. Když zničil kolo, popadl jedno dámské, co leželo v příkopu podél trati, a o chvíli později přesedl na závodní, které zahlédl. Do cíle přijel první, ale byl okamžitě diskvalifi kován, protože závodníci tehdy museli dokončit na bicyklech, s nimiž se postavili na start. Díky této příhodě získal Francouz velkou publicitu a stal se pro fanoušky morálním vítězem. Podstatnou změnu přineslo povolení cizí mechanické pomoci na konci třicátých let a také v roce 1965 umožnění výměny materiálu mezi kolegy z týmu. Ještě v roce 1939 si ale stejně musel poradit sám Belgičan Émile Masson ml. Jeho mechaničák totiž uvízl v koloně aut, a tak Masson vytáhl svoji náhradní galusku, kterou si pro jistotu vzal, a opravil 25 km před cílem defekt sám. Mezitím ho však předjela skupina 14 závodníků. Díky své dokonalé technice jízdy po hřbetu kostek je ale dostihl a nakonec je nechal za sebou. Heroickým vítězstvím tak dokonal dílo načaté jeho otcem, který tady v roce 1922 skončil třetí.

Závodníci jsou ochotni podstoupit cokoli, jen aby si zajistili přízeň paní štěstěny. Francouz Jean-Claude Annaert hledal spásu v matematické posloupnosti. V roce 1959 ho přibrzdily tři defekty, o rok později dva a další sezonu jeden. Logicky tak předpokládal, že v ročníku 1962 se mu vyhne. Nemýlil se. Protentokrát zlomil rám…

O sedm let později překonal všechna příkoří Walter Godefroot. Píchnul před Arenbergem, vrátil se do čelní skupiny. Pak měl další defekt v Coutiches, opět ztrátu smazal a posledních 30 kilometrů uháněl sólově do cíle na lehounkých, hedvábných galuskách, protože jiné už nebyly k dispozici.

Paříž-Roubaix nemá logiku.

 

 

Menu