Ned Overend píše, že problém tkví v tom, že cyklisté plaší koně a ty pak mohou zranit je, sebe i svého jezdce. Aby to bylo správně pochopeno, v Americe se jezdí výhradně v uzavřených parcích, po speciálně označených stezkách, koně pro ty, které jsou určeny koňům, a kola, které jsou určeny cyklistům. To se zkrátka přijede autem až na parkoviště parku, kolo se sundá ze zahrádky, kůň vyvede z přívěsu a každý vyrazí svým směrem. V čem že tedy je onen problém? Jak píše Ned v tom, že tyto dvě stezky jsou někdy nevhodně postaveny a v určitých úsecích vedou i třicet a méně metrů od sebe paralelně a jinde se dokonce křižují! (jaká hrůza…) A to jsou právě ta místa, kde se kůň může leknout bikera. Zní to jako pohádka? To je prostá realita Spojených států minulosti, dnes už jsou stezky možná od sebe dále než těch šampiónem doporučených třicet metrů…
Kdo jezdí na kole po našich lesích, ví jaká utopie to je a jaká je naše česká skutečnost. Nechceme se dostat do pozice, kdy jen proto, že píšeme pro cyklisty, o cyklistech do cyklistického časopisu, napadneme jezdce na koních. Celá věc je mnohem složitější, proto použijeme úvodem několik příkladů z praxe. K posledním příhodám z nejbližšího okolí patří ta, kdy spolupracovník redakce Tomáš Lébr vyjel na projížďku se svou jedenáctiletou dcerou na biku po turistické značce, vlastně v těsném sousedství obydlené rekreační oblasti. Z postranní cesty se vyřítili tři jezdci na koních, zkušený biker kolo strhl do strany, dcera již nikoliv, hrudník koně ji naštěstí odhodil stranou, ale kopyta se na kole Gary Fisher Tassajara podepsala definitivně – naštěstí jen tak. Jezdci svou vinu uznali, dohodli finanční kompenzaci a Nanda už má nového Garyho, příběh se šťastným koncem je ale mementem.
Kolem celého Kladna byla zbudována desítky kilometrů dlouhá cyklostezka, jejíž cena se šplhá do milionů. Povrch je zpevněn, porost prořezán, při ústí do lesa stezku chrání závory, při přejezdu silnic informační dopravní značky. Stezku začali používat i jezdci na koních, ostatně, tudy jezdili už dávno, což se na ní hodně podepsalo. Přibyla další tabule s velmi slušným textem: “Jezdci na koních, prosíme, nepoužívejte zpevněné cyklostezky, jejich zbudování bylo velmi nákladné” (velmi volně parafrázováno). V tisku se objevila fotografie, kde se za cedulí a závorou rýsuje silueta pořádné zelenohnědé kopy koňského trusu – snad aby bylo jasno…
Západně od Prahy, ve výseči severo-severozápad – jihozápad do vzdálenosti dobrých dvaceti kilometrů prakticky nelze vjet na kole ani vejít pěšky do přírody, cesty jsou od koňských kopyt rozdupány, krátery hluboké deset i více centimetrů se při každé přepršce plní vodou, snad v každé vísce nebo okrajové městské čtvrti je minimálně jeden ranč, stáje, statek, kde se chovají koně a provozují jízdy krajinou. Návrat člověka k přírodě a k venkovním aktivitám je potěšitelný a má hodně společného s jízdou na kole. Ale pokud jedna skupina, v tomto případě ta výrazně minoritní skupina, omezuje drtivou většinu ostatní populace a omezuje ji v tak chvályhodné činnosti jako je pohyb v přírodě, je třeba se na to dívat jako na problém a iniciovat jeho řešení.
Cyklisté jsou v tomto případě jezdcům na koních jakýmsi partnerem, v přírodě se s nimi setkávají asi nejčastěji, zažívají také nejvíce vyhraněných situací a jsou nejvíce ohroženi, nejvíce omezováni a je jich nejvíc, mnohem více, než pěších návštěvníků přírody. Cyklista je v podobné situaci jako jezdec na koni, je také v přírodě cizím elementem a může jej tedy lépe pochopit. Argument, že zvíře přece patří do přírody, neobstojí, koně zde nikdy volně nežili a jejich prapůvodní použití je principiálně shodné jako použití kola – ku práci, dopravě, zábavě. Z toho všeho vyplývá, že právě cyklisté jsou těmi, kdo musí být v řešení tohoto problému aktivní, pár milovníků koní to nikdy samo od sebe nebude a celospolečenské přijetí těchto v přírodě cizích elementů je hodně zavádějící. Biker je i na zpevněné cestě obecně vnímán jako ten, komu z řetězu kape olej, chrastí železem a plaší zvěř, kdežto jezdec na koni vzbuzuje obdiv, jde bezesporu o estetický zážitek a málo kdy se dočká odsouzení. Přitom stačí pohledět na zem. Po jezdci na biku se i v blátě projetá kolej zavře, nebo zůstane stopa široká dva centimetry, je li měkká zem, stačí dva koně, aby širokou cestu učinili neprůchodnou pěším turistům a neprůjezdnou cykloturistům. Pouhé dva koně! Stopy, které zatvrdnou, vydrží po celý rok.
To jsou fakta a zkušenosti, přidejme ještě zkušenost z Krkonoš. Drapáky bikových pneumatik vzbuzují hrůzu a fantastické představy, váha jezdce je však většinou poměrně nízká a agresivní záběr vzorku pneumatiky přijde na řadu jen párkrát za celou vyjížďku. Ve Špindlerově Mlýně se v roce 1995 konalo mistrovství Evropy MTB, které provázely velké obavy ochranářů. Každým jedním úzkým místem tratě během týdne projelo v tréninkových i závodních jízdách několik stovek jezdců v mnoha okruzích, celkem to tedy bylo několik desítek tisíc pneumatik. Kompetentní orgány musely po týdnu od konání tohoto závodu uznat (a také to udělaly oficiálním poděkováním a vyjádřením pořadateli), že do dvou dnů po projetí posledního závodníka v nejexponovanějších místech vyrašila tráva a za týden nebylo na louce pouhým okem zřejmé, kudy vedla trať. Největší škody na borůvčí napáchali pěší diváci. To je ale trochu od věci, snad jen pro srovnání toho, že i minimální množství u nás chovaných koní a poměrně řídký provoz po lesních a polních cestách ve srovnání se stovkami tisíc kol a cyklistů je obrovským problémem pro celou společnost a pro přírodu.
My bychom se měli alespoň okrajově zmínit o setkání cyklisty a koně v přírodě, tam právě může nastat nejvážnější konflikt. Jediným možným lékem je vzájemná tolerance. Koňáci si mohou poprávu stěžovat, že když kolem nich tiše projede cyklista, kůň se může splašit. Je třeba na sebe upozornit, zvonky jsou již povinnou výbavou, ale chřestit v lese asi taky nebude to pravé. Je třeba dbát toho, že kůň se hůře ovládá, než kolo, vyhnout se na biku i mimo cestu přece není problém, horší je to se skupinou hipoturistů a s již zmíněnou rozbitou cestou. V zásadě je možné použít nepsané zákony pohybu sportovců v přírodě, které mají k dokonalosti vypracované a vžité lyžaři. Přednost má ten, kdo jede z kopce, přednost má skupina před jednotlivcem a větší skupina před menší. Chci-li někoho předjet oznámím mu to křiknutím “stopa” a následně poděkuji. Nedá se nic dělat, kůň je sám o sobě “větší skupina” než cyklista a vlastně “jede z kopce”, respektive se hůře ovládá, také pořád. Je to na nás, na cyklistech. Nikdy by ale neměla chybět komunikace, slušnost a poděkování. Jsme na jedné lodi.
Největším problémem renomé jezdců na kolech je agresivita, hulvátství a bezohlednost některých z nás. Pokud společnost, odpovědní úřednící i ti, s nimiž se tváří v tvář setkáme na lesní cestě budou na bikery stále pohlížet takto, je každý další vývoj a pochopení potřeb cyklistů těžké. A může to být třeba oprávněný požadavek vymezit koňům speciální prostor. Jezdec na koni má stále symboliku rytíře i s jeho ctnostmi, i když praxe může být jiná. Ať ničí cokoliv, ledy se stále příliš nehýbají.
Posledních deset let přineslo obrovský nárůst cyklistů i boom hipoturistiky, zákony na to ale nejsou připraveny, dochází ke střetům a v nejvíce frekventovaných lokalitách jednoduše k ničení přírody. Lesní zákon je vágní a na široké cesty určené pro lesní kolové traktory může vjet cyklista, lyžař i kůň bez omezení. Lesáci jsou obecně vzato asi více zaměřeni proti koňákům, dopad vidí na vlastní oči. Veřejnost, ochranáři, organizovaní turisté mají na mušce spíše cykloturisty. Klub českých turistů připouští, že většina jím značených cest je určená především pro pěší, avšak využívají je i vyznavači jiných forem turistiky. Ing. Chvátal z KČT říká, že na budování cyklostezek je v poslední době vyvíjen značný tlak, ale v budoucnu je třeba vyhovět i legitimním potřebám hipoturistů. Stížnosti na jezdce na koních se hromadí.
Pro CHKO je větším problémem cyklista
Na několik otázek časopisu Velo, týkajících se rozvíjející se obliby jízdy na koních, odpověděl pan Petr Moucha ze Správy CHKO České republiky.
Jak pociťuje Správa CHKO rozvoj cykloturistiky a rekreační jízdy na koních v posledních deseti letech?
“Rozvoj cykloturistiky, zejména po masovém rozšíření horských kol, je velmi dynamický. Současné vybavení cyklistů umožňuje jízdu téměř kdekoliv a ve spojení s velkou neukázněnosti značné části cyklistů dochází k porušování ochranných podmínek chráněných území a značnému znepříjemňování pohybu po turistických cestách pěším návštěvníkům, a to nejen přímým fyzickým ohrožováním, ale i poškozováním povrchu pěšin. Většina správ chráněných krajinných oblastí se proto zapojila do výběru, budování a značení cyklotras ve snaze usměrnit aktivity cykloturistů a omezit tak riziko poškozování zvláště chráněných částí přírody. Velmi dobré zkušenosti v tomto směru mají například Správy CHKO Český ráj, Kokořínsko, Pálava, Litovelské Pomoraví i další. Pokud jde o jízdu na koních i zde platí, že narůstající kvantita má postupně lokálně velmi nepříznivý dopad na kvalitu povrchu pěšin. Jezdci často jezdí volně terénem i v nejpřísněji chráněných částech přírody (CHKO Český kras v národní přírodní rezervaci Karlštejn), často pořádají vyjížďky pozdě večer a ruší volně žijící živočichy. Problém není ani tak v tomto druhu aktivity, ale opět ve značné neukázněnosti jezdců i provozovatelů stájí, kteří poskytují koně k vyjížďkám.”
Snažíte se nějak jejich pohyb v chráněných oblastech omezovat?
“Odpověď je již částečně obsažena v předešlé otázce. Správy chráněných krajinných oblastí se podílejí na budování, značení a údržbě cyklotras, vymezují trasy po kterých je pohyb cyklistů omezen nebo zakázán. Tato opatření bude nutné v některých lokalitách provádět i pro regulaci jízd na koních.”
V čem se obě zájmové skupiny z vašeho pohledu liší?
“Jednoznačně plošně má větší frekvenci jízda na kole. V některých oblastech se zdá, že je víc cyklistů než pěších turistů (na některých trasách v Národním parku Šumava). Cyklisté jsou podle názorů některých pracovníků správ CHKO daleko agresivnější a bezohlednější než jezdci na koních. I když určitá “nadřazenost” z výšky koňského hřbetu dává některým jezdcům také určitý pocit nepostižitelnosti a zvyšuje aroganci. Pokud jde o roční období nebo klimatické situace, je jednoznačně u obou skupin větší riziko poškozování cest i přírody v předjaří a v časném jaru. Během léta v deštivých obdobích a později na podzim. Limitující je rozměknutí povrchu cest po deštích. Zejména v jarních měsících pak při pohybu mimo cesty (ale i po nich) dochází k rušení živočichů a někdy i k ničení vegetace.”
Máte ke “koňařům” jiný přístup než k cyklistům?
“V současné době ano z důvodů již uvedených. Jízdy na koních mají daleko menší frekvenci, začínají být problémem jen v některých lokalitách. Cyklisté se pohybují dnes prakticky ve všech chráněných krajinných oblastech a jejich počet stále narůstá.”
Jak se snažíte s těmito skupinami komunikovat, informovat je o problematice ochrany přírody (speciální značení, kam mohou a nemohou)?
“V chráněných krajinných oblastech, ve kterých se obě aktivity stávají určitým problémem, využívají správy těchto oblastí lokální sdělovací prostředky, instalují informační tabule, vyznačují a nebo se podílejí na vyznačování a údržbě tras (zatím jen cyklotras), individuálně komunikují s provozovateli stájí, na trasách umísťují značení (piktogramy), vydávají informační letáky a v krajním případě postihují jednotlivce, kteří hrubě porušují ochranné podmínky chráněných území a nerespektují vydaná omezení.”
Martin Raufer
Foto: Velo, archiv a autor