Když jsme hledali inspiraci nebo zdroj konkrétních tipů na cyklistické cesty, pochopili jsme, že přesně takové ve Velu mít nechceme: “Jedeme po modré, pak zahneme na červenou a vystoupáme k roubenému stavení, abychom se vydali podél lesa a za třetím pařezem vlevo k rozcestníku se žlutou. A pak již jen hupky dupky pár šlápnutí k rozhledně…” Tak takhle rozhodně ne. NejTrejl nepopisuje “kudy”, ale proč a hlavně “jak”. Strohý popis mapy by měly nahradit emoce a sugestivní prožitek. Začneme ze svých zásob, přivítáme však vaše tratě. Popiště nám třeba jen pár metrů, pro které vám stojí za to sedět v sedle hodiny, nebo úsek, který při žádném návratu z vyjížďky nemůžete minout. Stejně tak to může být trejl, který ve vás zanechal hluboký zážitek, byť jste jej jeli jen jedinkrát v životě. Po čase bychom rádi uspořádali soutěž o NEJ TREJL ROKU a možná se na některý z nich sami vypravíme. Dejte přednost území České a Slovenské republiky a doplňte jej autentickou fotografií a přiloženou mapou. Už se těšíme. Zde je jeden vzorový Nej Trejl č. 1
“Můj trejl jsem čirou náhodou jel hned první den, kdy jsem si půjčil prvního bika, někdy na jaře roku 1990 a hned jsem šel pořádně na hlavu. Jedná se o část červené turistické značky mezi Karlštejnem a Svatým Janem pod Skalou. Už samotná krajina je úžasná, část blíže ke Karlštejnu je však pro kola neprůjezdná. Stezka začíná na silnici mezi Hostímí a Bubovicemi. Výchozích bodů lze zvolit víc, nejlepší je asi Beroun, Srbsko nebo Loděnice, Karlštejn je moc přelidněný turisty. Vystoupit z vlaku Praha-Plzeň lze prakticky kdekoliv a zaparkovat auto jakbysmet. Z metra Zličín je to na kole asi jen půl hodiny jízdy.
Trejl začíná asi dvacetimetrovým prudkým sjezdem ze silnice mezi stromy, který lze sjet napoprvé, když jej ještě neznáte a pak po podrobném studiu a tréninku. Někdo jej nesjede nikdy. Možností kudy, je víc, ale někde jsou kořenité schody dost hluboké. Největší kouzlo ale vidím v tom projet to napoprvé a jakoby nic pokračovat po ostrém zlomu do stoupání. Odřadit je třeba hned nahoře, protože zlom je fakt krátký a kopec bezpochyby na nejlehčí placku. Stoupání se táhne táhlými zatáčkami a spravedlivě prověří kondici i schopnost jet technicky do kopce. Vyjet to jde, ale když má člověk dost po pár hodinách nebo je vlhko, je to boj. Často jsou přes cestu slabé kmeny, které na lehký převod nejdou přejíždět či přeskakovat úplně lehce. Kolo se protočí raz dva. Stoupák končí rovnou prudkou pasáží po necelém kilometru, na hřebenu, který je v mapě nazván jako Vysoká stráň. Odpočinková část není dlouhá a odměna se dostavuje brzo. Je to odměna komplexním bikerům. Nabušený silničář na biku se ve sjezdu do Svatého Jana umlátí a sjezdař zase nevydýchá dlouhý pochoďák.
Sjezd začíná nevinně a jede-li se pomalu, ani ničím nehrozí. Jeho kouzlo je v tom, že je pokaždé jiný. Popadané stromy nejsou nikdy na stejném místě a je prostě zábavné je objíždět. Tenhle sjezd si nenajedete tak, abyste mohli jet na jisto a rychle. Není to o rychlosti ani o prudkém klesání, je to hra na správnou volbu trati, hra s kolem, hra s přírodou, prověrka vlastních schopností číst krajinu. Dolní část je plná velkých kamenů a kamenných ploten, díky nimž nelze jet kopec obráceně (kromě toho je to dole zakázáno). Nejdrsnější úsek udrží řídítka jen excelentní bikeři a za mokra je to úplná loterie. Pád na skále se špičatými hrboly jsem ještě nezažil, ale ta představa je děsivá. Ve Sv. Jánu je léčivý pramen, příjemná hospoda a ještě k tomu klášter a jeskyně. Zpátky na začátek mého trejlu je to kousek po silnici i terénem a to několika způsoby, lze jej proto jet i několikrát za den, což je jeho obrovská výhoda. Naopak v některých obdobích roku je třeba ve sjezdu dát pozor na pěšáky a respektovat je. Můj NejTrejl měří jen necelé 4 km, ale stojí za to, je na něm totiž úplně všechno.”
Martin RauferFoto: Velo