Úvod » Články k časopisu » Dva na jedno téma: Předstartovní stavy

Dva na jedno téma: Předstartovní stavy

Rubrika "Dva na jedno téma" se v časopise Velo objevuje poprvé, i když její předzvěstí mohl být kdysi zveřejněný duel dvou tuzemských výrobců rámů, používajících rozdílné materiály - hliník a titan. Dva rozdílné názory na totéž téma měly obrovský ohlas a stejně tak by měla být postavena tato rubrika. Jednou ji možná najdete v technické části a přít se budou mechanici o údržbu některé součástky, jindy mohou dva závodníci komentovat průběh téhož závodu nebo se dietologové poperou o enzymatickou složku sportovní stravy. Témat je určitě nepřeberně. Pro tentokrát jsme zvolili dlouho odkládaný problém předstartovních stavů a jejich pozitivní regulace. Vybrali jsme zástupce dvou odlišných disciplín, jejichž poznatky lze zevšeobecnit na tu kterou skupinu cyklistů a jejichž zkušenosti i současná praxe ve "své" kategorii těžko hledají obdobu.

Jako předstartovní stav je nutné chápat nervozitu, která svazuje ruce a nohy, i pozitivní nabuzení a motivaci, řeč je o psychickém stavu organismu, nikoliv o zahřátí a rozcvičení svalů. Klasického “starťáka” nepociťují jen závodníci, ale například úplně každý, kdo nastupuje dovolenou nebo právě má zažít něco mimořádného či neznámého. Ze zkušeností Pepy Dresslera a Honzy Vaška si možná odnesete něco nejen pro chvíle těsně předcházející startovnímu výstřelu.

Jan Vašek je dnes majitelem prodejny Kola Vašek-Severýn v Hlinsku, vede tým Vokolek Import, jezdí maratony a je v nich úspěšný. Ve Velo Marathon Sérii ’99 skončil druhý, jeho největším úspěchem je titul mistra Československa v silničním závodě mužů v roce 1990 (viz. snímek). Dlouhá léta projezdil jako člen ZVVZ Milevsko, zúčastnil se dlouhých silničních závodů a etapových závodů doma i v zahraničí.

“Závody jsem nikdy moc neprožíval, byl jsem spíše klidnější a dnes jezdím maratony naprosto pro zábavu. O nějaké nervozitě nemůže být vůbec řeč. Je pravda, že když člověk třeba píchne a dojíždí špici, nebo se pohybuje hodně vpředu, pociťuje větší napětí i v průběhu maratonského závodu, motivace je větší, větší je i soustředění. Dlouhé závody na silnici se nikdy nerozhodují na startu, proto není potřeba se nějak speciálně připravovat nebo soustředit a neznám snad nikoho, kdo by na startu takového závodu pociťoval nervozitu. Pravda je, že třeba v open závodě, kdy jsme startovali spolu se známými profesionály, určité rozechvění fungovalo, o to větší pocity zase člověk cítil, když vyjel na kopec jen s pár hvězdami. To pořádně zahýbe sebevědomím. Myslím, že míra nervozity před startem se odvíjí od ambicí. Když jdu do závodu s tím, že mám na to jej vyhrát a chci se o to pokusit, napětí je samozřejmě větší. Na druhou stranu je to všechno otázka rutiny. Když jsme za rok absolvovali 80 až 100 závodních startů, už jsme si s pocity před startem uměli poradit, byla to vlastně taky rutina.

Něco jiného je časovka, na kterou člověk myslí, podle důležitosti, dny i týdny, projíždí si trať v mysli i ve skutečnosti, analyzuje vítr a soustřeďuje se na první vteřinu stratu, kdy je potřeba hned začít pracovat na maximum. Podobného druhu bývaly také první jarní závody, kdy hodně foukal vítr a rozhodovalo se za první zatáčkou o tom, v které skupině člověk zůstane. Tam se předstartovní stavy násobí ještě obavou z možného pádu. Přece jen na začátku roku ještě většina lidí nebývá vyježděná.

Myslím, že nějaká speciální předstartovní příprava nemůže výrazně ovlivnit výkon v dlouhém závodě, pokud tedy člověk dlouhodobě ví, za čím jde a má ve svých motivacích jasno. Osobně jsem nezažil stav, kdy by mi nervozita a “starťák” svazovaly nohy a ruce a potřeboval bych speciální ovlivnění své psychiky.”

JOSEF DRESSLER je mistrem světa v biketrialu, populární glosátor a učitel ovládání kola, showman, cyklista, biker. Vyzkoušel si i sjezd a slalom, ve Velu vede svou “Školu”.

“Psychologickou přípravu považuji za velmi důležitou. Sám jsem prošel rukama psychologa i psychotronika a pozoroval na svém výkonu výrazné změny. Jestli jsem před tím v tréninku skočil překážku osmkrát z deseti pokusů a při závodě se mi mohlo stát, že jsem ji nezvládl, pak potom jsem si byl vždycky naprosto jist, že v soutěži zdolám i překážku, kterou bych při tréninku překonal stěží třikrát z deseti. Je to otázka psychiky a soustředění a myslím, že podobně je na tom slalomář nebo sjezdař, který musí být po celou dobu výkonu maximálně soustředěný. Tento stav mysli lze docela dobře dokumentovat i v běžném životě, třeba v hospodě a často se tato schopnost může i běžně v životě hodit. Tento proces snad lze nazvat jako autosugesce, snažím se vnutit si myšlenku, že teď právě je to stejně tak důležité, jako by šlo o poslední překážku mistrovství světa a o vítězství nebo prohru. Se stejným nasazením i trénuji. Většina kluků si jen tak poskakuje, hrají si a když se jim něco nepovede, nic se neděje, je to přece “jen” trénink. Pak ani nedokáží přijít na to, proč se jim to teď nepovedlo a jindy ano. Snažím se naučit se vyrovnávat s pocitem stresu i při tréninku a pokud za den 40x zvládnu takovovu situaci, už mě nepřekvapí při závodě.

Můžu to dokázat kdykoliv, třeba s pivními tácky. Chvíli se soustředím a napoprvé jich přehodím přes hranu stolu do dlaně mnohem více než někdo, kdo si s nimi celý večer pohrává “jen tak”. V takovém stavu soustředění se oprostím od okolí a nic jiného nevnímám, než překážku, neslyším diváky, nevidím okolí. Důležitá je chuť to dokázat.

Předstartovní stav neprožívám dlouho dopředu, je to otázka minut. Jen na hlavní soutěže myslím několik dní předem, je však potřeba být také dost uvolněný, proto někdy můžu působit dojmem, že mi na vlastním výkonu moc nezáleží. Čím víc se dokážeš uvolnit, tím víc se pak dokážeš soustředit, což platí i mezi sekcemi jednoho závodu, kdy je třeba maximálně zapnout až dvacetkrát během čtyř hodin, slalomář má opakování méně, ale v podstatě je to totéž. Nervozita a napětí svazují, důležité je mít jasno v hlavě: CHCI! Ve schopnosti uvolnit se byl fenomenální například Alberto Tomba.

Každý člověk je jiný, někdo potřebuje být pod tlakem, skoro existencionálním, jiný tlak nesnáší. Já mám radši klid, chci si sám dokázat, že na to mám, chci se sám bavit svým výkonem. Samozřejmě, že celá věc není tak jednoduchá, jak může vypadat, nejsme automaty. Přestože vím, jak na to, ne vždy se mi vše povede na sto procent. Někdy motivaci přebije nějaký problém, třeba osobní a nelze jej z hlavy vytěsnit. Pro tyto situace však platí totéž, co pro jakýkoliv jiný trénink. Například smyk se cyklista naučí ovládat jen když jej stále, opakovaně zkouší, čím víckrát, tím lépe se s ním vyrovná. Čím častěji člověk projde danou situací, tím lépe se s ní vypořádá.”

(mr)