1111 kilometrů non-stop – noc s ultramaratonci v závodě celou českou republikou

28.2.2017
Je kolem druhé po půlnoci a osvětlené komíny papíren nad Štětím se míhají před unavenýma očima. Z křaplavého amplionu upevněného na autě se lynou tóny známé písničky Lidi, kolo to je famózní věc. Osamocený jezdec, jehož má hudba udržet při vědomí, si asi o tom myslí svoje. Ostré světlo červené blikačky, kmitající nohy, dlouhý stín cyklistovy siluety v záři dálkových světlometů a pak už jen černé nekonečno.

Náš přítel je už více než deset hodin v sedle kola, je však sotva ve čtvrtině své pouti. Zdá se být čilejší než my usazení v teple auta. A rád by si s námi povídal. Alespoň prohodit pár slov a vzpružit mozek otupělý hypnotizováním předního kola. Tenhle závod je o morálce a psychické odolnosti. V polospánku stahuji okénko auta a naslouchám. “Podívej na ten kouř z komínů, jak fouká proti. Sakra, už aby se to otočilo.” Otočí se to až za Karlovými Vary, ale to už bude labutí píseň našeho odvážlivce, jednoho z tuctu startujících jednotlivců v extrémním cyklistickém závodě Celou Českou republikou, který měří magických 1 111 kilometrů a který se letos konal již počtvrté.

Tolik kilometrů, tolik hodin bez pořádného odpočinku. Sjezdy do tmy, nekonečné větrné roviny v Polabí, kopce na Vysočině. Jen ta představa být dva dny a dvě noci vzhůru, prosedět hodiny v sedle měnícím se po pár stech kilometrů v ostnaté bidlo. Vydržet. Balancovat na hraně mezi bděním a spánkem s otevřenýma očima a monotónně se otáčejícíma nohama. To pak pomůže cokoliv, energetický dryák dobrý stejně tak na techno party jako pro tenhle závod, nebo ampliony na doprovodných autech. Bylo legrační projíždět o půlnoci vesnicemi s vyhrávajícím vozem a kužely světel tlačit kupředu cyklistu. Tohle prostě není jen tak ledajaký závod. Vytrvalci strávili na kole celkem dvě noci. Ovšem letos poprvé startující dvojice (vždy jeden z páru na trati, druhý odpočíval) spěchaly tak, že ty nejlepší dorazily do místa startu a cíle v Ostravě sice za tmy, ale ještě v pátek před půlnocí. Vítězná dvojice Celta – Klinec, oba premianti individuálních závodů z předchozích ročníků, dosáhla neuvěřitelného průměru 34,4 km/h. “Individuálové” byli očekávani v severomoravské metropoli až v sobotu v poledne. Mnozí z nich se však téhle šťastné chvíle nedočkali.

Více než pětačtyřicet hodin v sedle prakticky non-stop jízdy. Většinou bez spánku a jen s minimem odpočinku. Boj sám se sebou, s vlastní morálkou a únavou.

kolena, kolena, kolena
Nepsané pravidlo říká, že nikdo tu napoprvé příliš neuspěje. Ani Roman, kterého sledujeme od Hradce Králové, nebude výjimkou. Když se s ním v Chomutově loučíme, je ještě plný sil a průběžně na druhém místě, ovšem o nějakých 200 km dál, sotva v polovině závodu, už uvažuje úplně jinak a kousek za Plzní svůj pokus vzdává. Zradilo ho koleno, slabé místo ultramaratonců, na něž doplatil nejeden účastník Celou Českou republikou. “Pokud někdo vzdal, bylo to většinou kvůli bolesti kolen,” připomíná prokletí vytrvalců ředitel závodu Tomáš Poláček. Přestože Roman běžně jezdí v tréninku třístovky, non-stop závod je téměř třikrát tak dlouhý a chybějící zkušenost nelze obelhat. Roman možná přepálil začátek, kdy se nechal strhnout tempem nasazeným dvojicemi. Málo pil a jedl (se zvláštním přístupem k ‘energetické’ stravě – preferoval ledový čaj a ledovou kávu, šunkofleky, banány, broskve…), na noc snad až příliš nalehko, neměnil oblečení, odpočíval možná příliš krátce, nespal. “Čekal jsem, že mě spíš zradí záda, ale když začne bolet koleno, nedá se s tím nic dělat,” přemítal dva dny po skončení toho-hle očistce. “Jestli to příště zkusím znovu? Teď říkám ne, ale znáte to…”

zvláštní parta
Taktika v tak extrémním závodě se vůbec liší vytrvalec od vytrvalce. Někteří se mohli spolehnout na dokonalé zázemí se dvěma doprovodnými vozy, masážním pultem, vysílačkou. Nakonec nerozhoduje ani tak zvolené tempo jako spíše schopnost překonávat únavu, umění rychlé regenerace, skladba zastávek a odpočinku, strava a pitný režim. Vítězný Robert Šamonil dojel loni při své premiéře na Celou ČR pátý a společně s letos druhým Patrikem Bártíkem z Otrokovic, který debutoval, tvoří výjimku potvrzující pravidlo o prvním neúspěšném vystoupení. Tentokrát šel na start s tím, že se nesmí nechat v úvodu strhnout a že bude míň odpočívat. Spoléhal se přitom čistě na vlastní pocity, nepoužil ani měřič tepu. Poprvé usnul, či spíše bděl, až druhou noc v Jihlavě, a to pouhé tři čtvrtě hodiny. Ovšem to už jasně vedl. “Věděl jsem, že mám dostatečný náskok a že si tedy můžu dovolit odpočívat déle. Také mě bolela kolena, i když jsem byl dobře oblečený. To je ale bolest, která se dostaví vždycky a musí se prostě překonat.” Ultramaratonci, to je zvláštní parta cyklistů. Kdo by třeba dobrovolně v přípravě najížděl 400 a více kilometrů na jeden zátah a tyhle štreky opakoval třeba dvakrát za víkend? Jenomže samotné najíždění kilometrů nestačí, je třeba tělo připravit na extrémní zátěž, kumulující se únavu. To se nedá nasimulovat, to se musí prožít. Robert Šamonil měl před startem letos najeto 13 500 km, v červnu vyhrál čtyřiadvacetihodinovku Tři studně, kde vytvořil rekord 546 km. A jak se připravoval na ,republiku’? “V neděli jsem vyjel třeba v půl páté ráno a vrátil se domů až večer se 450 kilometry v nohách.” Vždyť říkám, zvláštní parta.

Zkušení tvrdí, že jen na energetickou stravu, různé tyčinky, gely a nápoje, se tahle non-stop jízda objet nedá. Vítěz se na ni spolehl, ale jeho žaludek si zaprotestoval. “Trošku jsem to překombinoval,” přiznává Robert, který je doma v Ostrově u Macochy nedaleko Blanska. “Pil jsem Gutar, do toho karnitin, Erektus, energetické tyčinky, gel Carbosnack…” Vražedná kombinace. Přitom jiní dávají přednost klasice, kuřecímu vývaru, rohlíku, ovoci, dokonce jsem zahlédl i jednoho z borců, jak si na čerpací stanici, kde byla kontrolní stanoviště, rozbalil plněnou bagetu a pustil se do ní. Nakonec Šamonil v cíli zkolaboval. Lékař však konstatoval, že všechny tělesné funkce jsou v pořádku, jenom je silně dehydrovaný. Chybějící tekutiny rychle doplnil a při slavnostním vyhlášení byl už zase v pořádku.

spát či nespat?
“Nechali jsme ho moc spát,” hodnotil muž doprovodu jednoho ze zahraničních účastníků závodu, Němce Udo Feldmanna, zřejmě nejsvéráznější postavy maratonu. Pětatřicetiletý vytrvalec jezdí na kole necelé tři roky, žije v Písku, odkud má manželku, a celý závod absolvoval v aerodynamické přilbě – ,kapce’, kterou používají dráhaři či časovkáři. Příliš pohodlná není.

“To moc rychly,” prohodil svojí lámanou češtinou po prvních 250 km. Jeho zastávky připomínaly menší siestu: masáž, převlékání, jídlo a spousta řečí, občas i šlofíček. Celkem spal Udo šest a půl hodiny, což bylo mezi účastníky unikátní, a ještě další tři hodiny strávil převlékáním a odpočinkem. Suma sumárum bezmála deset hodin z celkových 51 neseděl na kole. Když však zalehl na triatlonovou hrazdu, letěl pětatřicítkou a tak se vešel celkově na třetí místo. Jen tolik nespat, za rok už prý bude vědět jak na to.

Po probdělé noci nasedám v Chomutově na kolo a jsem rád, že to mám do Prahy jen tu stovku kilometrů po větru, stejně jako den předtím do Hradce. To je dvoustovka jen s minimem spánku, ale ti, které opouštím, budou mít za pár hodin v nohách více než pětkrát tolik. Brrr. Kdepak, tenhle závod nebude mít stovky účastníků. Tolik bláznů se nikdy nenajde.

Na trase ostrava-ostrava
– Jedinou ženou mezi účastníky Celou ČR byla známá vytrvalkyně Hana Ebertová z Prahy, která závod dokončila na 5. místě za 58:12 h., tedy v čase o 10 hodin lepším než v loňském roce. u Obdiv zaslouží také vozíčkář Oldřich Němec z Ostravy, který za 48 hodin non-stop jízdy ujel 375 km. Tento startující se v minulosti věnoval cyklistice, avšak pád z kola zapříčinil, že nohy vypověděly službu. Při vyhlášení mu ředitel závodu Tomáš Poláček blahopřál: “Po třech letech jsi opět cyklistou.”

– V Hradci Králové, tedy po necelých 300 km, vzdal se slovy “prostě to nejede” jeden z kandidátů na prvenství Jaroslav Dudek z Doudleb nad Orlicí. Na startu Celou ČR stál již potřetí a v předešlých ročnících obsadil vždy třetí místo.

– Závod dvojic byl velkým soubojem párů Celta-Klinec a Anděl-Bohatý. Dost možná to jsou dvě půlky sestavy, která by se mohla ucházet o účast v týmovém Závodě napříč Amerikou (RAAM). Po celou dobu byly odstupy mezi oběma páry minimální, ovšem asi 300 km před cílem vletěla Tomáši Bohatému do oka kovová špona. To si vyžádalo lékařské ošetření a mistr republiky veteránů v cross-country již v závodě nepokračoval. Do cíle tak dojel pouze Pavel Anděl, který uhájil druhé místo se ztrátou dvou hodin.

– Jako úplně poslední dorazil do Ostravy pan Cabejšek (ročník 1945), ovšem už mimo závod, neboť nestihl časový limit. Na trati strávil 75:04 h, ale nevzdal!

– Sadu tuctu dresů a cyklistických kalhot využil během závodu Udo Feldmann, jinak náruživý sběratel fotoaparátů. Zřejmě se taky nedokáže nikdy kola nasytit, protože hned druhý den po dokončení Celou ČR absolvoval závod Českého poháru v cross-country v Olomouci.

– V úvodu vedoucí Patrik Bártík poznal, co znamená mikrospánek na kole. Nepotkal ho v noci, ale v pravé poledne! Nezvládl zatáčku a přelétl přes svodidla. Naštěstí se nijak nezranil a dojel druhý čtyři hodiny za vítězem.

– Další cíl Roberta Šamonila, který si dal krásný dárek k 26. narozeninám (oslavil je dva dny po skončení závodu), je nasnadě. Jako vítěz by měl získat právo účasti na RAAM, což je však především otázka dostatku financí. “Musím dát dohromady takových 300 000 korun. Pokud se mi to nepodaří na příští rok, zkusím to v tom dalším.”

– Traťový rekord Roberta Klince z loňského roku (43:26 h) nepadl, ačkoli maratoncům přálo nejlepší počasí za uplynulé ročníky. I tak dosáhl Robert Šamonil velmi dobrého času 45:07 h (průměr 24,6 km/h). Některé smělé plány na čas pod 40 hodin se ukázaly jako nepřiměřené.

Kamil Hofman
Foto: Velo a archiv T. P.

Menu