KRÁL EDDY

28.2.2017
Při nedávném vyhlašování nejlepších sportovců století agentury ISA byl jediným zástupcem cyklistiky mezi nominovanými osobnostmi, který měl šanci na konečný úspěch. Přesto se na něj v konkurenci olympijských vítězů při odměňování nedostalo. To však nic nemění na tom, že EDOUARD LUIS JOSEPH MERCKX, po celém světě známý jako Eddy, je nejslavnějším a také nejuznávanějším cyklistou všech dob.

Kvůli čemu je vlastně rodák z belgického městečka Meensel-Kiezegem (17. 6. 1945) tak uctíván a jeho jméno zná každé malé dítě i kmet? Vždyť pětinásobných vítězů Tour de France je více a byli třeba Coppi nebo Anquetil horšími závodníky? Původ Merckxova věhlasu je nutné hledat nejen v jeho fenomenální kariéře, ale především v mýtu, který dokázal kolem své osoby vytvořit. Stal se modlou i legendou zároveň již během své kariéry. Byla to jeho hrdá vlámská povaha, která jej vedla k vítězstvím. Byl maximalista, nikdy se nespokojil jen s dílčím triumfem, chtěl mít všechno a hned. Ne náhodou si vysloužil přezdívku Kanibal a svědčí o tom také jeho neskutečná bilance. Vypočítávat všechny Eddyho vítězství by zabralo půlku časopisu, ale jeden vševypovídající statistický údaj. Během své třináctileté profesionální kariéry nastoupil Belgičan k 1582 závodům, z nichž ve 445 zvítězil. Jinými slovy, během těch 13 let byl každý čtvrtý den v sedle na startu a bezmála v každém třetím závodě se radoval z prvenství! Neopakovatelná byla zvláště sezona 1971 – 120 závodů, 54 vítězství, tedy téměř každý druhý závod na stupni nejvyšším…

UDOLAT, POKOŘIT, PONÍŽIT
Ale dosti čísel, podívejme se na Merckxe jako na osobnost, nikoliv automat na vyhrávání. Právě “kanibalská” povaha mu přinesla i mnoho těžkých chvil. Jeho konkurenti, šéfové ostatních týmů, promotéři závodů, ti všichni se v jistý čas spojili proti Merckxovi a vyhlásili mu válku. Šlo bezmála o spiknutí s jediným cílem – sesadit krále Eddyho z trůnu. Merckx si za to mohl tak trochu sám. Chtěl prostě vyhrát všechno a ostatním nenechat ani drobty. Jeho suverenity se dnes dá jen těžko dosáhnout. Současná cyklistika postavená na zcela jiných principech s pokračující specializací, zvyšující se konkurencí spojenou s jednotným pelotonem a také stále delší závodní sezonou. Se svou náturou by dnes Merckx s největší pravděpodobností neuspěl, nebo by to měl bezpochyby mnohem těžší. Kdo by chtěl závodit v jednom týmu a pracovat na někoho, kdo mu to nikdy nevrátí a nenechá mu byť jen špetku slávy? A bez podpory domestiků by se dnes již neobešel.

Merckxova převaha byla očividná, i ty nejtěžší závody vyhrával rozdílem třídy s mnohaminutovými náskoky po sólových jízdách. Kritici mu však zazlívali, že si přes svou suverenitu nedokázal udržet královskou velkorysost, jež je výsadou šampionů. Všechny pokořit a mnohdy i ponížit, teprve poté se Eddy cítil jako skutečný vítěz. Soupeři ho proto nenáviděli, aniž by se s tím nějak skrývali.

Jeden z jeho věčných rivalů, který se cyklisticky narodil ve špatné době – Nizozemec Joop Zoetemelk – si musel počkat až na Merckxův odchod ze scény v roce 1978, aby mohl o dva roky později konečně získat Tour de France. “Pro nás všechny byl Eddy prokletím,” prohlásil ve svých vzpomínkách. “Pamatuji se na jednu etapu v Alpách, kdy jsme vydrželi v závěsu při jeho pekelném tempu sotva půl hodiny. Teprve poté nás požádal o vystřídání, ale nikdo z nás už na to neměl síly. Zasmál se a lehce nám ujel.” Také současný sportovní ředitel týmu Cofidis a exprofesionál Cyrille Guimard belgického šampiona nijak nešetří: “Na nikoho se při závodech neohlížel, ani když to byli jeho přátelé. Ti, kteří se mu vzepřeli, na to vždy doplatili. Já jsem tak přišel o zelený trikot na Tour 1971, protože jsem v etapě do Marseille spolupracoval s jeho konkurentem OcaEou.” Skutečnou válku vyhlásil Merckxovi jeho krajan Roger De Vlaeminck, jeden z mála, který se v určitém ohledu může pochlubit lepší bilancí než Eddy (jako jeho vrstevník zvítězil čtyřikrát v královně klasik Paříž-Roubaix, zatímce Merckx ‘pouze’ třikrát). “Když porazíš Merckxe, cítíš se hned jako jiný člověk,” vyjevil onehdá své závodnické krédo.

NENÁVIDĚNÝ
Eddy opravdu neměl v pelotonu mnoho přátel a těmi mohli být zase jen ti, kteří ho podporovali a drželi se jeho pokynů. Bez této nesmlouvavosti by se však nikdy nemohl stát tím, kým se stal. Musel však přinést i oběti. Byly to především dva kruté momenty, které poznamenaly Merckxovu kariéru a oba představovaly vyústění nepřátelských nálad vůči němu, respektive jeho způsobu závodění. V roce 1969 měl na dosah obhajobu v Giro d’Italia, ale o růžový trikot přišel po pozitivním dopingovém nálezu, jehož okolnosti nebyly dodnes zcela objasněny a hovořilo se dokonce o sabotáži italských pořadatelů, kteří chtěli vidět na nejvyšším stupni Gimondiho. V pětasedmdesátém pak dostoupila antimerckxovská hysterie vrcholu. Eddy byl připraven pošesté vyhrát Tour de France a překonat tak rekord Anquetila, jenomže francouzští fanoušci byli proti. Rozvášnění diváci ho v etapě na Puy de Dôme strhli z kola a i tento incident se podepsal na Belgičanově těsné prohře s domácícm Thevenetem. Šampion se pak už nikdy nedostal do vrcholné formy a pomalu směřoval ke konci kariéry.

OD KAŽDÉHO NĚCO
Při úvahách nad tím, co přivedlo Merckxe k cyklisticky nadpozemským výšinám, řada odboríků došla k paradoxnímu závěru: “Jeho největším fenoménem byla skutečnost, že od přírody fenoménem nebyl!” O tom by mohli vyprávět jeho osobní lékaři. Jestliže v něčem spočívalo tajemství Eddyho úspěšnosti, pak je to především ohromná pracovitost, morálka, vůle a neukojitelná touha vyhrávat. A pak samozřejmě jisté fyziognomické dispozice, ačkoli se svými tělesnými parametry (183 cm, 75 kg) rozhodně nedisponoval ideální cyklistickou postavou. Jeho výjimečnost je třeba hledat v úžasné schopnosti regenerace dokumentované na hodnotách tepové frekvence. Ačkoli se za jeho časů tyto zákonitosti spíše jen tušily, pro současné biochemiky i řadu závodníků jsou Merckxovy osobní údaje strhující: maximální puls pouhých 162 tepů za minutu, v klidu 38 a po maximální zátěži za 30 vteřin 68 tepů. Při úspěšném pokusu o světový rekord v hodinovce v roce 1972 mu pouhých pět minut po dokončení jízdy naměřili jen 44 tepů za minutu…

V každém případě prezentoval Eddy prototyp kompletního cyklisty. Anquetil byl určitě lepší časovkář, Bahamontes obratnější v kopcích, Bartali možná větší bojovník, Indurain chytřejší a Coppi elegantnější, ovšem v osobě Mercxke se všechny tyto vlastnosti snoubily v geniální celek, který byl sice o něco méně efektní, ale o to víc efektivnější.

ČEKÁNÍ NA NÁSLEDOVNÍKA
Začátkem 80. let se Merckx vrhl do podnikání a, jak jinak, vybral si kolařinu. S jeho jménem se kola prodávají téměř sama, ovšem i na něj dolehla krize prodeje silničních kol, přičemž jeho firma se specializuje na ty závodní, vrcholné a patřičně drahé kousky. Vytratil se ze sponzoringu předních týmů (ještě nedávno Telekom, Motorola či Gan), jeho rámy se sice prodávají stále dobře, ale například v zámoří se příliš neprosadil a pedály vlastní konstrukce Podio se prakticky vůbec neujaly.

I na poli obchodním chce Eddy vyhrávat, ovšem na rozdíl od tratí nejtěžších závodů to ne vždy závisí jen na něm. Radost mu určitě dělá počínání jeho syna Axela (27), který přestože úspěšně působil v dorostu fotbalového Anderlechtu (jak si to přál papá), rozhodl se jít složitější cestou – dal se na dráhu profesionálního cyklisty. Ačkoli se nemůže nikdy svému otci vyrovnat, protlouká se celkem solidně a přestože jej mnozí podceňují, může se současný jezdec stáje Mapei pochlubit například 4. místem z mistrovství světa 1996.

Všude, kde se dnes objeví, je středem pozornosti. Objíždí veletrhy, najde si čas na cyklistické cesty do dalekých krajů, nechybí na závodech. Každý si rád vyslechne Eddyho názor, patří mezi nejžádanější komentátory všech vrcholných silničářských podniků. I on však, aniž by postrádal skromnost, zatím svého nástupce nevidí.

Kamil Hofman
Foto: Markéta Navrátilová a archiv

Menu