Příklady ze zahraničí ukazují, že na tom vlastně není nic neobvyklého. Američtí sjezdaři i sjezdařky doplňují motokrosem úspěšně svou přípravu a leckdy dosahují výborných výsledků i v oboru ještě tlustších gum než jsou ty sjezdové. Shaun Palmer se probojoval do finále amerického superkrosového mistrovství, a to je výsledek, který umí ocenit jen motorkáři. Na krosce umí i Tomac, Vouilloz a Gonzalesová.
Nestát opodál motocykl a speciální boty, člověk by si při oblékání ani nevšiml, že se na start připravuje sjezdař. Spodní vrstvy, chrániče, helma – vše je identické. Ale tím podobnost nekončí.
“Je oboustranně prospěšné,” tvrdí Jiří Heiník, otec našich juniorských sjezdařů, bývalý soutěžní jezdec a manažer reprezentačního týmu na Šestidenní. “Kdo závodil na motorce, přijde na to, že kolo je jako příprava ideální, protože kromě zatížení oběhového aparátu fungují shodně všechna nervosvalová spojení. A jestli má mít sjezdař v létě na kole odhad vzdálenosti, koordinaci použití přední a zadní brzdy, rovnováhu, umět ovládat kolo ve smyku, pak nevidím důvod, proč by měl v zimě sedat na silniční kolo a jezdit stovky kilometrů. Má to dvě kola i řídítka a klouže to úplně stejně, jako když se na sjezdovém kole přiletí do zatáčky.”
Kdo se drápkem chytil, nepovolí. Což úplně přesně neplatí v případě Petra Kramuleho, který skáče a jezdí tak, že ostatní myslí, že se mu zasekl plyn. V juniorském věku jezdil republikové soutěže, pak se po úrazu nedostal do Dukly a skončil. K motorce se vrátil po deseti letech, z pěti závodů Jihočeského poháru tři vyhrál, jednou byl třetí a jednou se dost rozbil. “V těchto letech je to už legrace, hobby záležitost. Přesto se závodů účastní dost lidí, někteří i z cyklistické branže, například bratři Vlasatí. Kros může sjezdařům pomoci – technika je skoro stejná, člověk daleko víc posiluje ruce i tělo. Když přijdou závody jako Boží Dar a Špindlerův Mlýn, tak ti, kteří přes zimu jezdí na motorkách, na jaře nemají problém s rukama, protože sjezd je proti motokrosu legrace.”
Na trati ve Slaném se sešla ten den veselá parta: Antonín Hrubant střídá enduro s krosem (jeho Honda XR 400 na to má), Petr Zúbek zápasí s hmotností i výkonem KTM 600 LC4 a připravuje se na republikový přebor v soutěžích, Tomáš Nejedlý protahuje svou Hondu 250 po Kuchařovi motokrosy, Petr a Pavel Heiníkové pošilhávají po krajském poháru třídy 125 (“Pohárových sjezdů je letos nějak málo.”).
“Dnes by bylo možné jet 70 kilometrů na silnici, ale chuť a nasazení by měli kluci daleko menší než tady. Na motorce se zmáčknou, po třech kolech na blátivé trati umřou takovým způsobem, že je k tomu v tělocvičně nikdo nedonutí,” vysvětluje svůj přístup J. Heiník. U terénních jezdců tomu bylo kdysi naopak, místo běhání, kdy si ničili již dost zničené kotníky a kolena, začali jezdit na kole. Reprezentační tým byl jeden z prvních, kdo měl horská kola od Velamosu a jedním ze sponzorů reprezentačního celku na Šestidenní v roce 1991 byla Merida, která celý Trophy team a družstvo bojující o Stříbrnou vázu vybavila horskými koly.
“Kdo umí motokros, umí i sjezd. Vzpomínám, jakým způsobem uměli letět z kopce Katriňák i Kotrba. Málokdo ví, že Katriňákův start na Šestidenní 1991 byl nejvíce ohrožen tím, že ve sjezdu na Zbraslav od kapličky se tak rozbil, že málem nejel. Kdyby dnes sedl na kvalitní sjezdové kolo, tak by se asi všichni divili.”
I při motokrosu se vyplatí dodržovat bezpečnostní zásady: na trať vždy nejméně ve dvou a s kompletním vybavením, tedy být oblečen jako na motorku: vhodné boty, helma, chrániče.
Dalším příjemným zpestřením je novinka posledních let – snowbike. Jako jedna z mála “ulítlostí” nevznikla v USA, ale ve Francii. Jediným evropským výrobcem je firma Sunn a vlastního produktu hojně využívají členového závodního sjezdového týmu této značky. Letos se jede již druhý ročník mistrovství Evropy, zatím bez naší účasti, ale bratři Heiníkové mají v plánu se “sklouznout” (na snowboardu je zachycen Petr H.). Souvislost s kolem tu lze opět nalézt – řídítka v ruce, dlouhé táhlé smyky, fyzická náročnost, zejména na ruce.