Impuls navštívit tento bikový ráj se zrodil při schůzce s Jiřím Heiníkem, mediálním zástupcem a jezdcem značky RB. Plánovali jsme podrobný praktický test nového modelu (viz. test sjezďáků v č. 9/99) a vybírali trať. Pro downhillový speciál jak jinak než sjezdovou. Jiří Heiník se právě vrátil z Geisskopfu a tak bylo rozhodnuto: spojíme testování erbéčka s reportáží z ojedinělého poutního místa německých bikerů. Tak se stalo. Vzali jsme do party Warpa od Hot Chili a vyrazili do místa vzdáleného pouhých třicet kilometrů od Železné Rudy.
Informace o tom, co to je bikepark, byly kusé a Jiří Heiník buď nenacházel slova nebo se těšil, až váha celé myšlenky sjezdařského parku na nás dolehne plnou tíhou své autentické přesvědčivosti. Nutno říci, že první dojem je silným zážitkem. Dolní stanice sedačkové lanovky, parkoviště jak před olypijským stadionem v Mnichově, srub s půjčovnou kol, integrálních přileb a chráničů, infocentrem a servisem, vše bylo vyzdobené jako při hodně velkých závodech. Dole se sbíhalo několik vytyčených tratí a všude vlály transparenty sponzorů v čele s časopisem Bike Sport News, BMW a Dynamic. Všechno však bylo přichystáno jen pro nás a pro každého, kdo se do nenápadného a jinak nezajímavého lyžařského střediska mezi Bischofsmais a Habeschriedem (odbočuje se asi v půli cesty z Regenu do Deggendorfu “po staré” doprava) právě dostavil s kolem.
* * *
“Pokud si nechcete nic půjčit, ani nepotřebujete servisní pomoc, kupte si jízdenky na lanovku a jeďte,” zněla zásadní informace personálu infocentra. Materiál jsme měli vlastní, rozlehlé parkoviště (o víkendech prý nabité k prasknutí) v páteční ráno zívalo prázdnotou a prázdné sedačky lanovky se těšily na první polstrované zadky.
Systém cen je složitý, ale z letáku, který je volně k mání v infocentru, se dá pochopit i těmi, co znají jediná dvě německá slova: Stunden a Punkte. Dopředu však nikdo nemůže odhadnout, co je výhodnější, zda koupě časově ohraničeného lístku nebo bodování absolvovaných jízd. Vystupujete-li na mezistanici (tady vás čeká jen umělá trať biker-crossu nebo slalomové branky), odečítají se čtyři body, na horní stanici sedm. Vzhledem k tomu, že o frontě na lanovku nemohla být řeč, zvolili jsme čtyřhodinovou jízdenku za 26 marek. Lanovka je líná a nahoru se sápe přes čtvrt hodiny, což se za den nastřádá do pořádné prodlevy, ale tratě brzo dají pocítit, že i ta trocha čekání za požitek z jízdy stojí.
Po cestě nahoru je čas rozhlížet se po okolí, kopce nejsou nijak extrémní a každá druhá sjezdovka u nás je hezčí a vybavena výkonnější a levnější lanovkou. Bohužel naši lanovkáři si dávají půl roku padla, aby dalšího půl roku mohli do objektivů televizních kamer plakat, že není sníh.
Z výšky osmi metrů je vpravo vidět cosi unikátního. Mezi stromy se vine trať takzvaného biker-crossu, což není nic jiného než hodně nakloněný a poměrně extrémní bikros. Klopení zatáček vysypané štěrkopískem a udusané dohladka se tyčí dva až tři metry vysoko, umělé skoky, dvoj i trojhrby, lavice, vše je dokonalé ze sportovního hlediska a zároveň do přírodní scenérie neuvěřitelně vhodně zakomponované. Pokud proudy tekoucí vody vyrývají hluboká koryta kolem stožárů lanovky, pak takto upraveného povrchu se vůbec netkly. Vlevo se klikatí plechová bobová dráha, opět horší než je ta populární špindlerovská, pomalejší, méně prudká a s lehčími zatáčkami.
Čtvrthodina na lanovce má přece jen jedno pozitivum. Alespoň napoprvé je čas nastudovat plánek (je třeba si o něj říci v infocentru). Podle něj vybíráme z poměrně pestré nabídky freeridovou trať. V menu je dále sjezd, biker-cross, dual-slalom, “bajkoviště” (lehký bikros dole) a cross-country. To s našimi sjezdovými speciály se zdvihy až 210 mm nepřichází v úvahu. Všechny tratě jsou vyznačeny a upraveny. Zblblí módní vlnou freeridu se pouštíme na trať určenou freeridistům, ta je však snad jediným zklamáním bikeparkové mise redakce Vela. Nabízí se filozofická otázka, co to vlastně je ten “freeride”? Rozhodně ne typ tratě, něco jako lehčí sjezd, ale spíše názor, způsob jízdy na horském kole, pohodový, bez spěchu a zdolávání těžkých úkolů, souznění kola s přírodou, radost, odvaha, špičková technika a někde trocha rychlosti. Tu skýtala strmá kamenitá štěrbina na Lago di Garda označená jako freeride. Tam by si sjezdaři usilující o čas nabili stejně jistě jako biker s pevným rámem.
Zdejší mírná klikatící se a široká cesta by byla s trochou pozornosti “jetelná” snad i na silničním kole. Přesně takhle se před osmi lety u nás (ale samozřejmě i jinde ve světě) jezdily závody ve sjezdu. Rozhodovala rychlost a odvaha, trať by už po třetí jízdě měl každý přečtenou a přiblížil by se hranici vlastních možností. Tato cesta je však ještě mnohem mírnější a méně náročná než ‘vodovod’ v Krkonoších. Je to skvělá možnost pro výletníky, partnerky a “bikery z překvapení” jak se dostat dolů, nic pro freeridisty, kteří se jen díky přemíře ostychu nepovažují za sjezdaře. Za jednou z mála nevinných zatáček se objevuje budova dolní stanice lanovky. Už?! Kopec není nijak dlouhý a namotat na něj více než 2 km je prakticky nemožné. Druhá jízda však dokazuje, že to naprosto stačí. To si už troufáme na sjezd.
Sjezd a freeride na Geisskopfu jsou jako nebe a dudy. Už první zatáčky downhillu naznačí, že duchovní otci Bikeparku věci rozumí, objevuje se bláto, kamení, skoky, odkloněné zatáčky a pak partie, které lze označit za extrémní. Obtížnost se zvyšuje směrem dolů, přibývají fantastické průrvy mezi velkými kamennými bloky, schody i skoky. Vše se odehrává v poměrně malé rychlosti, ale každé jiné kolo než sjezdové by se nosilo na zádech, nebo po slušném hlavanu na zádech přistálo. Poznáváme nejen co je to opravdový sjezd, ale také co je to skvělý sjezdový bike. Díky této kombinaci se člověk dostane za hranice svých možností a dalšími jízdami se dostává ještě mnohem dál. Je nad slunce jasné, že Geisskopf opustíme až turniket odmítne přijmout prošlou jízdenku.
Opravdu povedená sjezdová trať se asi po dvou třetinách své délky napojuje na umělou dráhu biker-crossu nebo do branek dual slalomu, sjezd pokračuje dolů již volným tempem bez technických lahůdek. Slalom se ukazuje být na ústupu, tratě evidentně nejsou stejně náročné, jedna je poničená vodou, branky jsou blízko, klopení malé. Přesto se zde před pár týdny odehrálo mistrovství světa hobíků v dual slalomu.
Druhé řešení: biker-cross je na první pohled nejatraktivnější částí celého parku, u nás však z důvodu velkých finančních nákladů na strojní práci nejméně realizovatelnou. Pro ty, co se chtějí věnovat dualu nebo se zdokonalit v ovládání kola, naučit se skákat a podobně, je to ráj na zemi. Malí němečtí kluci se na této trati pětkrát otočí, než nafotíme pár záběrů. Naše typicky sjezdové stroje velké skákání nedovolují, a tak se jízda kolem hrbů a propadlišť (každá překážka má řešení i pro neumětely) brzo ojezdí a těšíme se zase hlavně do bláta a kamení sjezdu.
* * *
Poznatky z testování kol by po absolvování tak náročných tratí asi vydaly na samostatný článek stejného rozsahu, a tak ze symbiózy kolo-park vychází vítězně geisskopfský Bikepark. Zajímavé je porovnání vlastností obou strojů, které jsou naprosto odlišné. Warp, přestože je v původní katalogové úpravě skoro o tři kila lehčí než ten, který jsme již testovali na Klínovci, se chová jako těžké kolo. Posadí se do zatáčky a jede, nebere v potaz žádné příčné strouhy a díky dost položené vidlici pobere hodně vysoké skoky a jámy, vzbuzuje starý známý pocit, že toto je správný sjezďák, je ale trochu neobratný. Nové RB vnáší do sjezdařských poznatků něco nového. Střed je celkem nízko, což přispívá ovládání, vidlice je více položená než u Bandita, ale pořád méně než u Warpa. RB se skvěle ovládá, prakticky se nestalo, že by se ocitlo v neřešitelné situaci, někdy reaguje snad i na myšlenky, chová se lehce a živě. Rozhodně se nedá říci, že by jezdec přepadával přes řídítka, ale po okamžitém přesednutí z extradlouhého kola je třeba si dát pozor. RB přesvědčilo vypracovaným designem, ale opravdové nadšení se dostavuje až po svezení. Dvojnásobné nadšení po svezení v Bikeparku.
Geisskopf je unikátním místem. Na své si přijdou snad všichni, včetně vyznavačů XC. Manželky s dětmi se mohou podívat na rozhlednu, svézt na bobech a dobře poobědvat ve spodní či horní restauraci a jejich bikeři se sjezdovým naturelem se naplno vyřádí. Všichni musí mít pocit, že je tu o ně postaráno. Víkendový provoz, kdy na lanovku stojí dlouhá fronta težkooděnců a prakticky není kde zaparkovat, napovídá, že Bikepark není žádná charita, ale dobře vydělávající podnik. Tak to Němci ostatně umí nejlépe a tak to také nejlépe funguje. Škoda jen těch pár minut na hranicích a zbytečných šedesáti kilometrů, u nás jsou terény i stávající tratě “Bikeparku Made in Czech” mnohem vhodnější.
(mr)Foto: Tomáš Lébr ml.