Deset let českého MTB

28.2.2017

Vždy, když se člověk začte do vzpomínek významných osob, zůstává ohromen jakousi faktografickou dokonalostí. Na první mléčný zub, vůni tatínkova tabáku, první polibek od děvčete (případně chlapce) a délku sukně třídní učitelky si pamatuje každý politik či herec a zpěvák. A to i po dlouhých desetiletích! Při přípravě materiálu o jubileu českého i československého mountainbikingu jsme s údivem zjistili, že snad všichni se shodnou na jménech, ale roky létaly sem a tam. Snad je to i tím, že důležitější je vždy budoucnost.

Přesto se nebraňme pohledu zpět, a to nejen v případě tuzemského MTB. Teprve když se “ti mladí” válí smíchy při pohledu na fotografie někdejších borců s jejich tehdy nejnovějšími přilbami a tehdy nejmodernějšími dresy i koly, si uvědomíme, že to není “jen deset let”, ale že to je už pěkně dávno.

Čas pionýrských představ
Těžko si dnes někdo troufne přesně určit, kdy to u nás všechno začalo. Někteří chlapíci v Marin County to už v té době dokonce zabalili, v tenkrát západní Evropě se vesele prodávalo a závodilo, ale doma vlastnila horské kolo hrstka bláznů, kteří se dali počítat na desítky. My ovšem nějaký začátek nalézt chceme, a on to také začátek byl. V Kolíně vlastnil tehdy úžasný francouzský bike MBK Petr Marek a pomocí inzerátu v Mladém světe na podzim roku 1989 hledal další zájemce o tehdy zcela neznámý druh cyklistiky. Měřeno čísly, úspěch to zrovna kolosální nebyl. Na schůzku v pražské Višňovce při jednom z cyklokrosů (poznávacím znamením bylo právě horské kolo) přijel pouze jeden ze dvou zájemců, jímž byl Vít Kepka. Měřeno kvalitou se však sešli ti správní lidé ve správnou dobu. Vyhledali další nadšence a začala doba nekonečných diskusí, plánů, jednání – to vše s cílem představit a popularizovat horská kola, pokud možno všude a všem.

Doba prvních měsíců těchto snah podivnou náhodou spadá do listopadu 1989, který zvedl stavidla snad všem oborům lidské činnosti. Na pražském Třebešíně, sídle tehdejšího ČSC, se konala oblíbená, tzv. občanská fóra, tedy praní špinavého prádla a festival osobních sporů a vyřizování účtů. Na jednom z nich vystoupili zástupci nové disciplíny a seznámili přítomné se svou existencí a cíli. Jednalo se o nejméně konfliktní část fóra, neboť nás, odpusťte osobní formu, i já (ls) jsem byl členem oněch “podivných” nováčků, nejenže nikdo neznal, ale většina odborníků slyšela o MTB vůbec poprvé. Větší pozornost si snad vysloužil pouze náš kuloárový názor, že i když nás svaz nevezme na vědomí, pokusíme se MTB prosadit bez něj a po svém.

Mnoho z našich cílů a záměrů bylo ovlivněno zkušenostmi čerpanými ze zahraničních časopisů, na mnohých se však podílela i jedna z vedoucích osobností polistopadového cyklistického hnutí – dr. Jaroslav Cihlář. Velký vizionář, člověk se schopností formulovat úkoly a problémy oborů, které ostatní ještě ani nevzali na vědomí. A tak směsice nezájmu, přezírání, nepochopení, podceňování a pohrdání vytvářela leckdy neproniknutelnou houštinu. S obzvláště velkým uspokojením jsme donekonečna slýchali tvrzení o módní disciplíně, přechodné vlně, jíž netřeba věnovat pozornost. Leckdy přetrvávala i do dob, kdy horská kola byla suverénně nejprodávanějším typem kola na evropském trhu. Vazba mezi reklamou, prodejem, reklamou a opět prodejem byla generaci zvyklé na státní dotace bytostně cizí. A když už se musela smířit s úspěchem komerčním, byl po ruce argument, že za sportovními výsledky stojí přece “staří známí” – cyklokrosaři, silničáři, lyžaři, jen ne “ti bajkři”.

V kuchyni vinohradského a kolínského bytu vznikaly i další plány, které se tehdy zdály smělé, ale smělými by byly bohužel i dnes. Vědomi si možných budoucích potíží spojených s pohybem horských cyklistů v místech, kam bike patří, oslovili jsme všechny správy chráněných krajinných oblastí s žádostí o spolupráci při vytýčení tras a pravidel, jež by nezadaly příčinu k budoucím konfliktům. Nesplněna zůstala i představa o licencích, které by sloužily jako pojištění i sleva v síti ubytovacích zařízení. Byly to představy nejen nesplněné, ale i nesplnitelné. Chyběla masová základna, chyběl tlak obchodu.

V této situaci musela vést další cesta k propagaci prostřednictvím sportu. Historicky první závod se konal v sobotu 30. 6. 1990 ve Špindlerově Mlýně, a to díky nadšení místních pořadatelů v čele s Jaroslavem Šípkem. Na pár namotaných zatáček v areálu Sv. Petra a směsici velmi dobrých závodníků spolu s absolutními amatéry na absolutně nevhodných kolech a s nevyhovujícím vybavením se přišlo podívat překvapivě hodně diváků a novinářů. Na podzim téhož roku proběhlo první neoficiální mistrovství Československa na stejném místě, ale již na náročné trati, jejíž charakter se z 90% dochoval i za pět let při mistrovství Evropy.

Došlo k ustavení komise MTB při ČSC a zapojení nového sportu do oficiálních struktur se všemi klady i zápory z toho vyplývajícími. První léta byla ve znamení mírného napětí mezi nadšením na jedné straně a standardizovanými byrokratickými postupy na straně druhé. Nebyla to jen záležitost domácí, s myšlenkou osamostatnění si pohrávaly snad všechny západoevropské mountainbikové sekce.

Závody v první linii
Vyústěním zvýšeného zájmu o závodní formu MTB byl vznik Československého poháru. Obětaví pořadatelé, velmi skromné podmínky, neuvěřitelně přátelská atmosféra všech podniků, kde se znal doslova každý s každým – to jsou vzpomínky, které zúčastněným asi navždy utkví v paměti, stejně jako vděk jezdců za to, že si mohli zazávodit. Jak s přibývajícími léty přibývalo kritiků a nároků, rostla profesionalizace týmu zajišťujícího pohárové podniky. To, čemu se průkopníci zpočátku bránili, tedy organizovanost, se stalo nutnou podmínkou.

Neocenitelnou zkušeností pro závodníky a organizátory byly výjezdy do zahraničí. Táborští cyklokrosaři s Čestmírem Kalašem byli někde, Miloslav Kvasnička se svou škodou 130 skoro všude. Stal se postrachem rakouských a německých borců a jako medailista z cyklokrosového MS ozdobou každého podniku a chloubou pořadatelů. Pepe Kvasnička dostal horského Vituse od André Bertina, francouzského zástupce Shimana a sponzora týmu Slušovic za stříbrnou medalili z cyklokrosového šampionátu v Getxo, táborští krosaři si zase přes léto přivydělávali v dílnách za hranicemi a součástí jejich gáže byly biky Wheeler.

Poznatky jak závodní, tak pořadatelské skončily na správných místech, z neustálé konfrontace získávali všichni. Prvním sportovním vrcholem československého MTB byla účast reprezentace na mistrovství světa v italském Il Cioccu. Ke cti ČSC slouží, že výpravu obsadil maximálním možným počtem jezdců, kterým tehdy nevadilo, že na dresech mají na prsou nápis Colnago. Vrcholem bylo i pro M. Kvasničku, z dnešního pohledu je jeho 14. místo maximálním výsledkem, ale zejména pro Evu Orvošovou. Stříbrná medaile byla šokem pro celý bikový svět, doma však neznamenala příliš. Nebyl nikdo, kdo by uměl – nebo spíše chtěl – tohoto výsledku využít. Instituce nebraly biking vážně a obchod byl opojen úspěchy, neboť se po desetiletích půstu dobře prodávaly i rezavé dráty.

Vzestup i pád
A tak paradoxně pro rozvoj MTB udělal tehdy nejvíce právě obchod. Mezi tuzemskými prodejci, výrobci i dovozci to vřelo. Nezůstal kámen na kameni. Prodávaly se desetitisíce kol a než se zákazník rozkoukal, trh stabilizoval a nabídka zahustila a zkvalitnila, dalo se prodat úplně všechno, co horské kolo jen připomínalo. Z prodejen Jízdní kola – šicí stroje se rodily první honosné servisy soukromých živnostníků. Nové značky vznikaly a tradiční tuzemské přešlapovaly tak dlouho, až se po nich prakticky slehla zem. Objevil se Olpran a Reta a hned v závěsu Author. Pražská prodejna Cyklocentrum otevírala desítky nových poboček po celé republice a spolu s dovozcem značky Scott, která tehdy byla prakticky synonymem pro horské kolo, založila první tuzemský profesionální, vyloženě bikový tým. Rok poté začaly vznikat další.

Po překotném vývoji mountainbikingu ve všech sférách musel příjít útlum a kdo se na něj nepřipravil a nepřibrzdil sám, dojel na přehnané nadšení. Týká se to jak závodníků, zhýčkaných vysokými odměnami, tak firem a značek. Nejhůře dopadli takzvaní esembleři, firmy, které kola montují na území České republiky. Zásoby zůstaly na skladech, což byla pro některé smrtící rána, pro jiné rána hodně bolestivá. V polovině dekády došlo k převrstvení pozice jednotlivých značek, firem a velkoobchodů na našem trhu, které buď trvá nebo se mění jen jako dlouhotrvající důsledek minulé krize.

Rozkvět pořadatelské a sportovní stránky českého MTB dosáhl svého horizontu v roce 1995, kdy se ve Špindlerově Mlýně uskutečnilo mistrovství Evropy ve všech bikových disciplínách. Kandidatura nám měla být přiznána již o rok dříve, ale Francouzi si vyžádali výjimku z důvodu jakéhosi výročí (chytře), a tak se Česká republika dočkala až v roce, kdy se poměrně blízko, v německém Kirchzartenu, konal světový šampionát. “Evropa” tak byla naprosto stranou zájmu potenciálních sponzorů z branže a Komise MTB zasekla sekeru u Evropské cyklistické unie i ve svém vlastním rozpočtu.

Přesto bylo špindlerovské mistrovství nebývale medializováno, Česká televize dokonce vysílala páteční ranní studio přímo ze Svatého Petra (a dodnes jej považuje za jedno z nejúspěšnějších) a o víkendu se zde sešly desetitisíce návštěvníků. Kolem tratí vládla neuvěřitelná a doposud neopakovatelná atmosféra. Poprvé v historii byl sjezdový závod vysílán jako přímý přenos na stanici Eurosport. Diskutabilní rok 1995 lze přes finanční ztráty na všech frontách považovat za vrchol českého MTB, a to i přesto, že Komersia trochu “na sílu” prosadila pořadatelství Světového poháru cross-country a mistrovství Evropy ve sjezdu v letech 1997-8. Teprve rok letošní je důstojným pokračovatelem první české bikové pětiletky. Finanční ztráty jsou smazány a sklady dovozců vymeteny již od poloviny léta. Poptávka po horských kolech rapidně stoupla. Příští desetiletí je tedy celkem dobře rozjeto. Začíná v říjnu tohoto roku.

VELO osobně
Výročí deseti let české horské cyklistiky jsme si nevymysleli ani nevybrali proto, aby si členové redakce “honili triko”. Obecně se spíše snažíme neprezentovat ve Velu své vlastní názory a neztotožňovat se s danou problematikou, obcházíme “ich-formu” jak se dá, někdy i za cenu toho, že to vypadá trochu krkolomně. Osobní zpovědi z Krále Šumavy se však setkaly se značným ohlasem a někteří čtenáři nás vybízeli k vizitkám redaktorů a podobně. Tomu bychom se rádi ubránili, psát však o historii českého MTB, aniž bychom se vyhnuli osobnímu pohledu na věc, je skoro nemožné. Považujeme se za její součást a všichni tři z kmenového jádra redakce jsme “u toho” prakticky od samého začátku. Kdo to dnes může tvrdit? Tak tedy na vysvětlenou.

Lubora Severina zatáhl do “problému” horské cyklistiky Víťa Kepka hned na začátku a vytvořili tak s Petrem Markem trojici, která se podílela na samém zrodu celé bikové organizace, závodů i plánování mimozávodních aktivit. Začal pracovat na svazu cyklistiky v pozici technického ředitele, jezdil s Milanem Kvasničkou jako překladatel a “zařizovač” na závody po Evropě v době, kdy u nás ještě závody neexistovaly. Poté se věnoval cyklistické novinařině a vydavatelské činnosti, což s malou změnou trvá až dodnes. Martin Raufer startoval již na nultém mistrovství republiky ve Špindlu, od jara ’91 byl členem prvního profesionálního týmu MTB u nás – Cyklocentrum Scott a dalších pět let závodil v barvách českých bikových týmů (nejlépe 3. v ČP ’91 a 3. na MČR ve sjezdu ’93). V roce 1995 vedl reprezentaci sjezdu i cross-country na ME a MS a průběžně pracoval jako externí cyklistický dopisovatel. Kamil Hofman je vystudovaným novinářem a už při svém angažmá ve Sport Plus se od roku 1991 zaměřil vedle ostatních cyklistických disciplín na závody horských kol, začal je studovat a sledovat.

Všichni tři jsme se sešli na prvním mistrovství světa v italském Il Cioccu v pozicích: vedoucí výpravy, závodník, novinář. Tenkrát jsme se skoro vůbec neznali a netušili jsme, že se naše cesty začnou přibližovat a jednou se protnou až tak, že založíme vlastní cyklistický časopis. Z dnešního pohledu se to však zdá být celkem logické…

(redakce)
Foto: archiv

Menu