Misionáři na kole

28.2.2017
"Ty seš určitě doktor, že jo ?"<br /> "No, to jsem, ale jak to víte ?"<br /> "Že jezdíš po Africe na kole.<br /> To musí být člověk hodně praštěnej..."

Ten stařík se mi chechtal a mí spolujezdci, Jana, Zuzka, Adolf a Ondřej ještě víc. Trefil se dokonale. Chlap nás naložil na dálnici mezi Durbanem a mosambickou hranicí do nejotřískanějšího a nejšpinavějšího pick-upu ze všech, co nám na jihu Afriky zastavily. Naše bicykly sebou mrskaly na korbě jen jen vyskočit, zatímco kabina se třásla smíchem.

Asi měl pravdu. Z Kapského Města k Viktoriiným vodopádům na Zambezi jsou to 4000 kilometrů a do Harare další tisíc. Máme na to celkem šest týdnů. Zatím jsme zvládli prezentaci výrobků Lachemy, Zbrojovky Brno, Cheironu, Dentalu, Velamosu a Junka v Kapském Městě. Z mysu Dobré naděje jsme pak odjeli 2000 km do Durbanu a poprvé se tam osobně setkali s přáteli z Armády Spásy, se kterými jsme tohle celé víc než rok připravovali. Ještěže nám s tím pomáhal generální konzulát ČR v Kapském Městě. Záštitu nám naštěstí držela Rada města Brna a brněnský Červený kříž, ale člověk aby byl někdy splachovací…

KAPSKO
Humanitární dar (totiž proužky k rozboru moče, desinficiencia a odsávačky) odešel za zbrojovácké peníze přímo na místo určení, do misijní stanice Armády Spásy v provincii KwaZulu/Natal, vysoko v horách, v zemi Zulů. Nás pět Brňáků to tedy bere “zkratkou” a ještě na bicyklech. Jsme tu “za svoje” a ve své dovolené, tak proč ne?

Jestli jsme ovšem nechtěli šest neděl ustavičně jenom čučet do asfaltu a šlapat, museli jsme stejně dopravu kombinovat. Ty nejhezčí úseky jistě na kolech, autobusem přes málo bezpečný někdejší bantustan Transkei a mockrát stopem. Ale po pořádku:

Kapsko jsme velice ošidili. Vyškrábat se 1000 metrů nad Cape Town na Stolovku je morální povinností i hezkým zážitkem. Na kole to ale fakt nejde. Nahoře potkáte Němce a Japonce, černí tu byli akorát špačci. A o moc černější to není nikde v okolí. Místní Afričané jsou převážně zrzaví nebo blonďáci. Moji naivní představu o černém kontinentu zachránili rybáři zčásti v čepicích typu kulich a zčásti s trčavými copánky, kteří tahali z moře síť docela třeboňskou metodou. Natrefili jsme na ně během asi stokilometrového okruhu Kapské Město – pobřeží Indického oceánu – mys Dobré naděje – břeh Atlantiku – Kapské Město. Prvotřídní asfalt, jiný ani v JAR není. U oceánu Indického pobíhali tučňáci, naproti v Atlantském stříkaly velryby; za plotem pštrosi a třeba buvolci bělořitní – mohu vřele doporučit.

Koupat se většinou nedá, v Atlantiku je ledovka a v Indickém vlnobití. Ale kdo miluje pobřeží a nevadí mu, že se Kapsko podobá Středomoří, může to vzít po N-dvojce a pak kopírovat oceán. Moc hezký kus pobřeží je za Knysnou. Původní prales je tam hlavní atrakcí národního parku Tsitsikamma. Tam ale pozor: kdo se dá zlákat traverzující dálnicí a kouzelné rokle přejede po odvážně klenutých betonových mostech, připraví se o požitek. Z pralesa a z říček na dně těch roklí a o vzácný požitek z jízdy s kopce a do kopce .

Afrika je totiž dost placatá. Jen tam, kde náhorní plošina jihoafrického vnitrozemí přechází skokem do nizozemí podél Indického oceánu, tam je schodek. Říkají mu Dračí hory, je asi 3000 kilometrů dlouhý a vysoký místy kolem dvou. Zkrátka výzva.

Přijali jsme ji s radostí a to v místě, kde nad něj trčí řádné “dračí zuby”, např. Thabana- Ntlenyana (3482 m n. m.). Na hranici provincie KwaZulu-Natal a nezávislého království Lesotho vede na gigantickou stěnu Great Escarpmentu jediná cesta. Balvanité a neskutečně strmé koryto se šplhá sutí, křovím, právě kvetoucími oranžovými kosatci a tropickou horskou buší. Připuštěny jsou jen vehikly s náhonem na čtyři kola. Třináctset výškových metrů bylo třeba vypachtit do sedla Sani (2873 m n.m.), abychom Afriku bílých mercedesů v JAR vyměnili za Afriku černých jezdců na koních.

Náhorní plošinu země Jižních Sothů ten den střídavě bičoval vichr a studený déšť, hned zase oslepující bílé slunce, vzápětí ovce i pasáčci zmizeli v mlze. Ta se na jiném místě rozhrnula, aby vykoukla skupina kamenných kulatých chýší a stařík v kožichu u ohně. Vedle něj nazí mrňousové pili dešťovku z kaluže.

Z černého mraku u našich nohou se vyřítili jezdci a s povykem zahrozili ručnicemi. Flintám říkali bruno, protože originální nápis na nich – “Zbrojovka Brno” – je tady ztěží vyslovitelný. “Bruno, to je best gun, pane. Ustřelí hlavu špatnému černochovi jako nic! Ale Sotho je dobrý černoch. A very gud jezdec. Můžete si nás vyfotit, pane!” Když jsem namířil a zaostřil, roztrhla se nebesa a do Minolty hrkly dvě deci dešťovky. Přesto jela dál, je to taky “best gun”!

I my jsme jeli dál. O zlom krk zas 1300 m dolů po mokrých balvanech, technická lahůdka. Jsme přece taky dobří jezdci a na best gun! Koncem listopadu, tedy na pokraji léta, se i pod horama černoši choulili u ohýnků, přeprchalo, a tak jsme pokračovali stopem. Na korbě náklaďáku jsme my i naše bágly nekompromisně nabývali domorodého odstínu. Nejšpinavější v Africe, a to nás večer čekali v centrále Armády Spásy v Durbanu! Ale zas to dopadlo dobře.

Stopování je prý v Africe nesmírně riskantní. Taky že je! Únos za únosem. Bílí farmáři nás sbírali ze silnice do svých pick-upů a zpravidla nás propouštěli až po několikerém znásilnění ke sprše, k večeři, k drinku, k snídani. Zastavovali, aby nám rozmluvili naši touhu vniknout do černé vesnice, kriminalita tu prý po Mandelově nástupu narostla několikanásobně. Zastavovali, abychom takhle špinaví nedělali ostudu bílé rase. Zastavovali, aby si popovídali s těmi blázny, co chtějí jezdit po Africe na kole. “You must be a doctor!”

Ten stařík-posměváček nám nakonec dal adresu svých přátel, farmářů kousek od rezervace pobřežního pralesa ve False Bay. V tom jsme doslova po čichu pěšky stopovali antilopy a teleobjektivem ukájeli svou loveckou vášeň. Následující nedělní ráno jsem v metodistické kapli nechtě zasedl jakémusi Stevovi jeho místo. Ten to vzal jako znamení boží a po kázání nás unesl na své ananasové plantáže. Měl šest rhodéských ričbeků, dvě služky a staromládenecký binec v domě. U hemeneksu (vmíchal do něj taky ananas) pravil, že přece u všech čertů nepojedeme 150 kiláků k Armádě na kole. Ani by to nešlo: silnice jde skrz národní park Hluhluwe (čti Šlušluví se slintavým “š”) a zadávených misionářů už prý bylo dost. A že nás vezme autem. Tak jo.

Seděl jsem na střeše pick-upu a minoltou lovil antilopy, prasata, pakoně, buvoly, žirafy; co se hnulo, na to jsem pálil. Steve znal místa výskytu zvěře a před místy výskytu rangerů mě včas odvolával do kabiny. Lvové mě, jak vidíte, nezvětřili. “Ty kráfo!” huláká na samičku kudu Mr. Steve Fouché z okýnka. Mluví anglicky, afrikánsky, německy, francouzsky, zulu, ndebele, xhosa a česky. Nejlíp mu jdou výrazy, kterými se zřejmě oslovovali jeho kolegové u fy Baťa. Vysypal nás až v misi v Ngome. Dny zde strávené zůstanou navždycky v nás a hlouběji, než kam může dosáhnou tato reportáž.

Východní Transvaal je past na dolary, marky a jeny, vozí je sem panáci s foťákama, balení `a 40 ks v autokarech. Znám tam ale vodopády, kam autobus neprojede. Koupali jsme se v nich nahatí a je to tam na biky přímo stvořeno.

ZIMBABWE
V údolí Limpopa je děsný hic! V poledne ve stínu 40-45 ~C, ale stín nikde. Cyklistika není v tuhle hodinu nic moc. Silnice v JAR jsou skvělé a provoz slabý. Silnice v Zimbabwe jsou slabé a provoz žádný. Míjeli jsme jen oslíky, mátožně šmátrající v příkopě po něčem nazelenalém. Sebral nás až “černý” autobus – nákladní tahač měl místo korby zaháknutý vagón. Za málo peněz daleko, tj. cca za 100 Kč 320 km do Bulawaya, odkud nám prý navazuje noční vlak k Viktoriiným vodopádům. Už to vypadalo, že Zimbabwci jsou beránkové, leč při vykládání kol a brašen na tržišti v Bulawayu začala slečna průvodčí ječet a jedni černoši nám pomáhali se zavazadly pryč a druzí nás cpali zpátky do autobusu a vyrvali těm prvním naše brašny a s koly narychlo hozenými na sedadla jsme ujeli rychle pryč. Na slečnu konduktérku byli ti první sprostí, to jsme poznali. Jinak nám okolnosti unikaly. No zkrátka v Bulawayu nás neokradli, ale ne naši zásluhou. Náš vděk si zaslouží statečný personál autobusové společnosti, v jejichž garážích jsme pak vyřešili v pořadí 37. a 38. defekt. Akácie a střepy na nás denně pracovaly.

Viktoriiny vodopády – my cestovatelé jim neřekneme jinak než Vikfóls nebo Viktorky – jsou veskrze bílou záležitostí, snad krom personálu a školních výprav. Za vidění ovšem rozhodně stojí.

Národní park Matopos nám udělal radost, protože se tam smí s bicyklem. Už v Hwange jsme to udělali, ale vidět nás rangeři nebo lvi na lačno, byla po nás veta. Matopos zabírá desítky údolí mezi oblými skalními monolity, na jejichž temenech a úbočích drží v neskutečně vratkých polohách viklany – obrovské balvany, balancující ve stylu Kolumbova vejcete na balvanech ještě obrovitějších. Mezi nimi vykukují pakoně, antilopy, nyaly horské, gazely Thomsonovy, antilopy vrané, jelínci, damani a zmíněné školní výpravy.

Taky tu mají bílé nosorožce, ale za těma vás pustí jen v autě. A pochovaného sira Cecila Rhodese a za tím vás pustí za stovku. Kvůli nosorožcům jsme se do jakéhosi džípu vloudili, kvůli symbolu koloniální Británie jsme finančně krvácet odmítli.

Gweru jsou niklové hutě cestou do Harare. Ale mají tu prý jakýsi městský park. Vyklubala se z něj rozkošná rezervace s chovnou stanicí asi šedesáti lvů, s párkem leopardů a hyen. A s okruhem buší, kde nad hlavou cyklistovou přelétali marabuové a supi a stezku mu křížila stáda kopytníků. No paráda!

ČERNÝ RÁJ
Severně od Harare jsou podle mapy jeskynní malby. Oblast se jmenuje Mukumbi a přijeli jsme sem čtyři dny před naším odletem domů. Teprve tady, na poslední dny, jsem si našel tu svou opravdickou Afriku. Černou a bez turistů. Vykašlali jsme se na jeskynní malby i na jedinou asfaltku. Po dobytčích stezkách jsme křižovali roklemi mezi skalními monolity, přeskakovali a brodili potoky, pronásledovali ptáky a smaragdové hady s červenýma očima. Krajina stejně úchvatná jako v parku Matopos, stejné fascinující viklany na vrcholech hladkých kamenných kopců. Vykukují z horké a suché buše jako hřbety velryb, jako kus brontosaura, jako zadek velehrocha, na němž trůní balvany zvící vagónu, puklé a v nakloněných pózách jak zkamenělí opilci. Nad tím supi, marabu a vysoké kumuly, které před večerem zoranžoví a rozsvítí celou oblohu. Nikde na světě jsem takovou neviděl!

Kumuly zrudly už podruhé a ten večer se nám nechtělo stavět stan. Mohli jsme se nasáčkovat do kterékoliv chýše, ale vybírali jsme podle jazykových schopností obyvatel. Zachtělo se nám komunikovat i jinak než korálkama, úsměvem a rukama. Bernard míchal do své mateřské šona občasná anglická slovíčka, což dávalo naději. Vlastnil několik chýší a hranatý dům o třech místnostech. Kukuřice kolem chýší byla obdělaná tak napůl – zřejmě se bez ní obejít nemohli, ale raději by dělali něco jiného. Tipněte si, co! Dětí už měli šest a tak hned po setmění Bernard připojil automobilové akumulátory. Nikoliv k žárovkám, to by byla škoda. Tma ať je černá jako ta jeho nádherná ženská, do tmy nechť svítí onačejší posel pokroku: televizor! A bylo po konverzaci. Ustlali jsme si v dokonale prázdné zadní místnosti. Její akustika se projevila naplno, když na plechovou střechu zabubnoval liják. Tamtamy by zbledly před tím rachotem. Blesky rozžíhaly krajinu a do mozku a do srdce mi vpalovaly siluety akácií a viklanů v horách. V duchu jsem se omlouval stepi kolem mongolského Cagan-nuru a kopcům v Tibetu, celé mé zbožňované Asii, že jsem jí nevěrný s černou krasavicí Afrikou.

Musí stačit má věrnost bicyklu. Ten mě nakonec nevěrně opustil a vozí teď pana konzula Piňose kolem Stolovky do práce. Právě tomu kolu, coby průkazu bláznovství, děkuju, že nám byly otevřeny farmy a vesnice. Mnozí tvrdili, že v Africe je na kole všecko příliš daleko. Já tvrdím, že jsme se právě na kole dostali k Africe tak blízko.

Segregace trvá. Možná jsme tu zeď maličko narušili – upřímně míněným dárkem pro potřebné i svým bláznovstvím. Taky upřímným.

Text a foto: MUDr. Dalibor Lebloch

Menu