“Stavím se, jedu s liberečákama na lauf (rozuměj: dálkový běh na lyžích) do Německa,” ozvalo se z telefonu. “A víš, do čeho jdeš?” ptám se. Hloupě. “Jo, letos tam startuju z první lajny.” “Hm.” Tak to asi vloni nebylo špatný.
Všechno to začalo docela obyčejně. Kluk z Náchoda chodil s tátou do lesa, což v tomto kraji znamená i do skal. Po prvních pokusech rodiče pochopili, že dolů nepadají hlavně ti, kteří to umějí. Přihlásili jej do horoškoly, odkud byl jen malý kousek do oddílu. Ve čtrnácti letech tak začal omílat pískovcové skály. Zpočátku to byla zábava, touha po poznání. Zažít pocit dobytí vrcholu, zapsat se do krabičky. Sportovní výkon nastoupil až později, postupně sílil, i když asi nikdy nenabyl vrchu v tom smyslu, že by přehlušil radost a zábavu. Podobný postup se od té doby opakuje v obměnách dosud, mění se jen kulisy. Zkusil výstupy v Tatrách v létě i v zimě, víc ho však bavilo lézt po skalách. Naštěstí postupně začalo získávat na významu skálolezectví, jež se oddělilo od horolezectví. Dostal se do českého výběru, z něhož se stalo reprezentační družstvo pro závody ve sportovním lezení. Jezdil na Světový pohár, využíval možností jezdit “ven”. Mezitím pokračoval po střední průmyslové škole strojní na ČVUT. To, co je pro jiné nekonečným tématem vzpomínek a veselých historek z hospody, odbývá větou: “Moc mě to nebavilo, ale měl jsem čas na lezení a čekala mě kratší vojna.” Konstruktér s diplomem se z něho stal v roce 1989.
Ze skal se lezecké závody přesunuly do hal. Rozhodli diváci, ekologie, nedostatek soutěžních cest. Co v polovině osmdesátých let začalo, na jejich konci bylo dovršeno – závodilo se jen na umělých stěnách. Dostal se do zahraničí (kdo zažil lidově-demokratické zřízení, ocení), měl srovnání s nejlepšími. Když je vyzván, aby připomenul svůj největší úspěch (musí být vyzván), uvede šesté místo na mistrovství Francie, sedmé na Světovém poháru ve Vídni v lezení na obtížnost, a třetí na SP v lezení na rychlost v USA. Zkusil si i bafuňaření, rok byl jedním z místopředsedů horolezeckého svazu. Nic v životě není zadarmo, skály Tomášovi hodně daly, ale více si vzaly. Cestou na závody ve Francii v roce 1991 došlo k autonehodě, při níž mu zemřela manželka. Jeho zranění se za několik měsíců vyléčila, ale v duši nastal zlom. Jakousi setrvačností rok pokračoval v lezení, ale ze vzpomínek stále vystupovaly společné zážitky na skále. Výkonnost klesala; když se přestal zlepšovat, ztrácel motiv.
Rok po revoluci otevřeli s manželkou sportovní obchod v Teplicích nad Metují. Lezecký sortiment byl doplněn horskými koly. Ty byly pro tehdy pětadvacetiletého Tomáše něčím novým. Když už je prodával, zkusil na nich i jezdit a závodit. Potřeboval něco dělat, nalézt náhražku. Nebyl opotřebovaný, cítil pokroky a spadl do toho až po uši. Mezi lezci ale nebyl výjimkou, neboť ti měli k MTB “typologicky” vztah. Oba sporty mají k sobě blízko, oba se odehrávají v terénu. Sportovní paleta tím ale není zdaleka vyčerpána, doplňují ji běžecké krosy a v zimě běh na lyžích, nejčastěji v podobě tzv. laufů. Mentálně a pohybově jde o podobné disciplíny, které člověk poznamenaný cyklistikou bere jako doplněk, jako pestrou formu tréninku. U Tomáše tomu tak není. Každá z disciplín je ve “svém” čase prioritní, ostatní jsou pro ni v ten moment přípravou. Vše vyplývá z postoje, který mu nedovolí nic nedělat. Za přirozené považuje v létě jezdit na kole. Až skončí jejich sezona, začne běhat krosy. Po dvou měsících krosů přijdou na řadu lyže. Když skončí lyže, začnou kola. Takovéhle střídání je mu zárukou, že se ničeho nepřesytí. Specializací na kterýkoliv z provozovaných sportů by možná dosáhl lepších výsledků. Jenomže takhle mu to vyhovuje a přináší uspokojení. Nemá ambice dostat se do reprezentace, dělá to pro zábavu a za své peníze, a má sem tam radost, když někoho porazí. Jako například při závodu masters na Grundig Cupu ve Špindlerově Mlýně. Jel stylem, se kterým byl spokojen rozhodně více než jeho soupeři, které nechal všechny za sebou. Těšil se na veteránské MS, ale defekt v úvodu mu zabránil vyplnit ambice na místo v první dvacítce; ovšem ani za 30. pozici se nemusí stydět.
Při povídání mám dojem, že časový horizont, jakousi projekci vlastního života, měří právě jen nejbližšími sportovními obdobími. Ani v životě však nic neplánuje na více než půl roku. Z vlastní zkušenosti ví, že vše se může velmi rychle změnit. Přesto si dokáže představit moment, kdy se přestane zlepšovat. Budou jej porážet lidé, které nezná, sport začne bolet. Pak se třeba vrátí do skal, stejně jako se teď obloukem dostal po mnoha letech zpět k běžkám, na kterých jezdil ještě než začal závodit v lezení. Při úvahách o budoucnosti dojde samozřejmě i na obchod, ale tady se zdá, že T.Č. našel hranici dostatečnosti. Oceňuje výraznou pomoc své přítelkyně, aktivity nechce rozšiřovat, do jiných měst se necpe. Důvod? Nemohl by to dělat jak by chtěl. Ví, že by nebyl spokojený s tím, jak obchody bez jeho přítomnosti fungují. Vítězí přístup: raději jeden, za který se nemusí stydět. Což je pravda, zákazníci se do teplické prodejny rádi vracejí. Ani peníze nehrají nejdůležitější roli. Ty, které vydělá, stačí na to, aby mohl dělat to, co dělá. Víc nepotřebuje.
Smysl svých pořadatelských aktivit vysvětluje svérázně, ale výstižně. Když “tahá peníze z lidí”, chce na druhé straně i něco nabídnout. Založil sportovní klub, kde jsou lezci, bikeři, nebo jen lidé se sportem sympatizující. I když je dnes pořádání jakékoliv akce trochu náročnou a leckdy nevděčnou činností, v Broumovském výběžku jako by to neplatilo. Každou středu se něco děje – duatlony, triatlony, bikové časovky… vše pořádá jedna parta. Důležití jsou však nejen spolupracovníci, ale i spokojení závodníci; a těch neustále přibývá. Jejich spokojenost a poděkování je na konci největší odměnou. Dává zapomenout na starosti, vynaloženou energii, na to, že celý závod lítá jako hadr na holi. Mezi nejznámější pořadatelské počiny Tomáše Čady pro bikery patří Extrem Bike. Ten je součástí Mezinárodního festivalu horolezeckých filmů, konaného každoročně v Teplicích nad Metují. Málokdo ví, že Tomáš byl jeho ředitelem. Funkce se ujal po tragické smrti svého přítele a zakladatele akce, člověka velkého formátu, Mirka Šmída. Až teprve v okamžiku, kdy se z festivalu stal velký projekt, vyžadující celoroční práci, si ponechal “pouze” organizaci doprovodných sportovních akcí. Další akce, na níž má Tomáš zásluhu, je bike maraton Rallye Sudety, který se stal akcí republikového charakteru. Zájem o účast neustále stoupá, loňských 370 startujících je na limitu ochránců přírody. Na rozdíl od Jizerské padesátky to není pouze projížďka, ale tvrdý závod. Tedy přesně to, co Tomáše láká. Stejně jako závody typu bikové Tour de France. Ta především technickou náročností a duchem spolupráce a vzájemné sounáležitosti.
Se zkušenostmi z několika sportovních odvětví může Tomáš trochu srovnávat jejich psychologii. Velké odlišnosti nenachází, spíše registruje vzrůstající individualizaci. Co při výjezdech za železnou oponu tehdy homogenní skupiny se společným domácím nepřítelem odsuzovali například na Němcích, tedy neschopnost bavit se pohromadě, to jsme prý nyní dotáhli k dokonalosti. Lidé se rozdělili podle možností, sportovní stránka nabyla vrchu. Především proto je mu dobře s lidmi, mezi kterými se pohybuje, i když nepatří mezi absolutní špičku. Často ho baví ho zůstat na závodech, fandit posledním dojíždějícím. Za nejdůležitější v životě považuje mít kolem sebe lidi, které má rád a se kterými si má co říct. A také někoho, na koho se lze spolehnout. A pak dělat něco pro lidi, nemyslet jen na sebe.