„Tvou práci a tyhle výpravy ti tuze závidím,“ zněl jeden z komentářů pod mým facebookovým příspěvkem na soukromém profilu, který jsem zveřejnil z trailů v norském horském centru Trysil. Z místa, kde proběhla prezentace novinek GT pro rok 2019 pro vybrané novináře. Jak vlastně vypadá taková normální předváděčka? V našich reportážích se to nedozvíte, nepíšeme to, protože by to bylo mlácení stále téže slámy – každá je podobná, liší se značky a lehce prostředí.
Den první – přeprava. Oslo není moc daleko. Odlet v šest ráno, přílet přesto v poledne, na vině jeden přestup. Z hodiny čekání na shuttle se stávají tři a půl, kdosi, kdo jede se mnou, má zpoždění. Počkáme, ono to totiž je ještě 250 km. V půl šesté večer jsme na hotelu. V sedm večeře. Je za mnou 13,5 hodiny na cestě. Kousek po Evropě! Rekordní Australan hlásí s hubou dokořán zíváním 40 hodin. Žádná velká seznamovací pařba, všichni mizí v posteli. Cože jako?!
Den druhý – den D! GT se podařilo v současnosti „rychlých internetů“ uchránit novinky až do oficiálního dne zveřejnění. Jakkoliv dlouho trvala cesta sem, prezentace se odehraje bleskově. Tohle se za ty roky, co pamatuji, hodně změnilo. Dříve jsme absolvovali nalejvárnu do posledního šroubku, doslova vymývání mozků. Celé dopoledne, pak oběd, a často ještě po něm. Na ježdění zbylo málo času. GT 2019? Za pár minut, kdy je nám představen hlavní konstruktér a zásadní body novinek, je po všem. „Všichni právě dostáváte podklady, kde je vše, co potřebujete. A nás se kdykoliv můžete zeptat, jsme tu s vámi. Teď ale rychle do sedel, praxe je důležitější než teorie.“ Souhlas!
Organizovaná vyjížďka spolkne tři a půl hodiny, my pak svačinu a přijde volný program. Vytváříme s několika kolegy menší skupinu a přidáváme další čtyři hodiny. Na konci dne mi krvácejí mozoly na dlaních a berou mě křeče, traily tady nejsou zadarmo, ale je mi parádně. Chytré hodinky Garmin večer vyhodnotí denní zátěž jako natolik přehnanou, že bych měl nějakých 72 hodin regenerovat. Leda prd, milý Garmine. Zítra se jede znovu.
Máme 20 minut na sprchu, abychom stihli večeři, na kterou se jede busem jinam. Opozdilec by měl smůlu a z ní plynoucí hlad. Z večeře většina utíká na pokoje s tím, že je nutné zkušenosti sepsat, dokud jsou čerstvé. Když už není, s kým si přiťuknout, jdu taky. Sednu k počítači a píšu. Tedy snažím se. Jsem utahaný, ale venku je ještě světlo, tak proč by ne. Pak mi začne to světlo být podezřelé. Aha, sakra! Je půl druhé v noci. Jsme v Norsku, tady je vlastně aktuálně světlo skoro pořád!
Den třetí – jako den druhý. Ráno se nám všem uleví, když zjistíme, že jsme nebyli samotní, kdo po příchodu na pokoj padl a usnul. Dopíšeme to dnes! Sedláme biky hned ráno. Garmin později den vyhodnotí se zoufalstvím – pět hodin jízdy dopoledne a téměř tři odpoledne. Regenerace je kde, Rudolfe?! Cítím tu otázku ve vzduchu. Ani tentokrát se na večeři nikdo neohřeje moc dlouho. „Jdu psát,“ oznámí belgický kolega se zívnutím a následným širokým úsměvem.
Den čtvrtý – cesta zpět. Taky psal až další den ráno, stejně jako já a většina ostatních. To už bylo nutné, v devět hodin skončilo informační embargo a nikdo z nás nechtěl být ten poslední, kdo obšťastní novinkami svého čtenáře. A pak v danou hodinu před hotelem s kufrem připraveni na cestu domů. Dveře domova jsem otevřel ve dvě ráno, jednoho lahváče coby klasický předěl mezi dlouhou prací či dlouhou cestou a domovem a pád do peřin. Je po všem. Teď už mi jen ráno vyskočí na rtu opar z únavy na znamení, že dny, které jsem prožil, byly hodně intenzivní. Takové moje obvyklé potvrzení, že jsem zas žil naplno.
Přibližně takto vypadají zahraniční prezentace novinek, a je jedno, kde se odehrávají. Pamatuji dokonce několik takových čtyřdenních cest do USA. To je teprve námrsk!
Nad zkrácením teoretické části na úkor praktické v případě GT dav zajásal stejně, jako jásá i jinde. Je to ideální řešení. Nejen pro více zkušeností s novými koly. Všichni, jak tu jsme na obou frontách obchodní řežby, zástupci výrobce a novináři, takovou cestu vítáme. Vesměs všichni totiž jsme kancelářské krysy, které bojují neustále s tím samým – s tím, že nemáme tolik času na ježdění, kolik bychom si představovali. Že většinu své pracovní doby píšeme či se jinak věnujeme kolu, věci, na níž bychom se mnohem raději proháněli terénem.
Ale ano, tyhle momenty jednoznačně patří k těm, co se dají závidět.
Rudolf Hronza
hronza@vpress.cz
Přidat komentář