Jsem tolerantní, až na výjimky

před 3 týdny

Prý to říkají africké přírodní národy: „Když chceš jít rychle, běž sám. Když chceš jít daleko, běž s někým.“ To se mi líbí a myslím, že to mám hodně podobně. Když spěchám do práce nebo mám na vyjížďku jen hodinu, klidně jedu sám, vlastně raději jedu sám. Když chci jet na celý den, hledám společnost. Mám to rozdělené ještě i na typ kola: sám – silnice, s přáteli – na horském kole. A podle toho se i oblékám. Když pouze pojedu a nezastavuji, obleču se hodně sportovně. Do společnosti bych tak asi nešel. Když vím, že budeme postávat, popocházet nebo posedávat v zahradní restauraci, vezmu si přes cyklistické kraťasy s vložkou ještě volné cyklistické kraťasy a upnutý sportovní dres s kapsami vyměním za volný dres. A přidám raději batoh. Do lesa, tedy na bika se klidně obléknu tak, jak se mi líbí, třeba i do temných barev, na silnici se oblékám zásadně co nejbarevněji. Nejvýrazněji. Zní to možná šíleně, ale když to shrnu, na výše popsané by mi stačila dvě kola a dvě sady oblečení.

Nemusím ale chodit daleko, abych demonstroval i přístup zcela opačný, lépe řečeno zcela jiný. Moje žena – jezdí na kole docela dost, a hlavně docela dobře. Neumím si představit situaci, která by ji přiměla vyjet na kole o samotě. Sama prostě nejezdí. Proběhnout se jde, ale projet – nikdy. A oblečení? To musí slušet vždy. A pro mě nepochopitelný parametr: vždy to musí ladit, nejlépe i k přilbě, tretrám a snad i ke kolu.

A pak znám ještě jeden typ – lidi, kterým je tohle všechno úplně jedno, hlavně, když je to co nejlevnější – z Lidlu, z druhé ruky, zděděné po manželovi… Tady už chybí jen přilba na temeni hlavy s volnými popruhy, drnčící stojánek a škrtající přesmykač. Jak a s kým jezdí tito cyklisté, nevím. Je jich hodně, je vás hodně! Nic proti! Když se dostaví radost…

Nehodnotím, nekritizuji, netvrdím, že můj přístup je správný a jediný možný. Je prostě jen „můj“. Připouštím, že radost z jízdy může mít každý – sám, s rodinou, i s partou, v nejnovějším cyklooutfitu i v teplákách nebo montérkách z práce. Stejně tak může jízdu prožívat s radostí hltač kilometrů, trénující profesionál nebo turista pohodář, co leze po rozhlednách a vyhlídkách. A kolo? Nemám vůbec nic ani proti elektrokolu. Pravda, mám rád, když funguje: je to přinejmenším bezpečné. A tím se dostávám k tomu, co na kole opravdu rád nemám a co netoleruji – lidi, kteří jsou nebezpeční sami sobě i svému okolí, lidi bezohledné, lidi, kteří vyvolávají konflikty, cyklisty, kteří nám všem – ostatním cyklistům – dělají špatné jméno, cyklisty, kteří se chovají, jako by cyklostezka, silnice nebo zahradní restaurace patřily jen jim. Takoví ale mezi našim čtenáři nejsou… A pokud…, pak vyzývám k tomu, aby jich bylo co nejméně.

Pohodové cyklistické jaro na kole s partou i sólo

Martin Raufer

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu