Úvod » Články k časopisu » TAK NĚJAK PO NAŠEM…

TAK NĚJAK PO NAŠEM…

„Vy jste byli dneska fotit?“ počastuje mě kolega Hofman, vůdce silniční smečky kolem časopisu 53×11, s úsměvem ve tváři a intonací, která jasně naznačuje, co v té chvíli zůstalo nevyřčeno. „Nejste úplně blbí?! Vždyť dneska lilo a zítra a celý zbytek týdne má být krásně stejně jako včera!“

Šlapal jsem nočními Brdy do kopce, následoval světelný kužel vlastní svítilny a smál se při vzpomínce na tuto jeho pravidelnou průpovídku, když si s počasím zrovna úplně neporozumíme. Zítra ráno si nás vychutná jako nikdy předtím. To, co zrovna teď probíhá, se prostě musí umět!

Plán byl jasný. Vyrazit v noci ven a nafotit parádní noční snímky pro jedno z témat. Slíbili jsme si s fotografem Michalem Červeným, že to bude skvělé. Jenže to by se plán nesměl měnit. „Nebudeme to dělat v létě, ale na podzim, to je aktuálnější. A spojíme to i s nočním focením testovaných kol.“

Na další akci, na niž se s nudlí u nosu týden sakruje, ale s odstupem nikdy nezapomíná, je zaděláno. Sladit šest lidí, čtyři kola, stěhování redakce a dvě uzávěrky není snadné tak, jak se zdá.

Máme tedy z různých důvodů, jimž vévodí čekání na jedno opožděné dodání kola, ve finále tři dny na akci, o níž půl roku mluvíme a těšíme se na ni. První den má pršet méně, třetí hodně. Druhý nemůže polovina z nás. Rozhodujeme se pro menší zlo.

Nasedáme do aut, prší a Michal nevypadá vůbec spokojeně. Ach jo, bude mě ještě někdy mít rád? Nevím proč, ale zrovna on to slušně odnáší. Loňské zimní focení se taky „povedlo“ – devět hodin v sedle při teplotě minus 13 až minus 17 stupňů. Moc tehdy ke konci nemluvil, a nebylo to jen mrazem. Tehdy jsem také plánoval já. Ale zůstal mým kamarádem, kupodivu.

Na místě jsem si jistý. Nemá mě rád. Nemůže mít. Moc nemluví, to on nikdy, ale tentokrát mlčí tak nějak jasně sdělujícím způsobem. Hodinu jsme se autem táhli do bývalého vojenského prostoru, abychom pro co nejlepší výsledek nočních fotek eliminovali civilizační světelný smog. Jenže mlha, v níž je vidět na tři metry, eliminuje Michala.

„Co tady budeme fotit…“ povzdechne si. Potichu. Je to profík a jde mu o skvělý výsledek, ne o sebe. Nechce nás zklamat. Znám ho. Ale já mu to nijak neusnadňuji. Bylo by nenormální, kdyby mě měl ještě rád.

Oč je zoufalejší, o to více si vše užíváme my. Tohle ještě nikdo z nás nezažil. Nefalšovaná bílá tma, nádherné výjevy spoluvytvářené našimi světly. Měly by tu být nádherné skály, rozsáhlá vřesoviště, vojenské bunkry, hustý les. Asi tu jsou. Vybavuji si je z fotek a z léta, abych dokázal i dnes procítit krajinu, protože reálně vidím jen bílé mléko. Šestý v řadě sotva dohlédne na třetího z nás, byť světlo řeže do smetanové krupice kolem, div ji neupraží. Michal mě určitě nemá rád. Nic tu není, není čeho se chytit. Ale je tu krásně!

„Fotíme!“ ozve se náhle. První záběr se daří, Michal najednou vypadá spokojeně. Daří se i druhý, i když sám autor prohlásí, že to je takový kýč. Je mi lépe. Má mě asi pořád trochu rád.

Pak se to chvíli střídá, kde to mělo být skvělé, nic není vidět, od čeho jsem nic nečekal, je nečekaně parádní. Má mě rád! Nemá mě rád. Má mě rád, nemá… trhám v hlavě okvětní lístky virtuální kopretiny. Najednou chvátáme k autu a domů do tepla.

„Představoval jsem si výstup víc výtvarnější a uhlazenější, ale tady to zas kompenzuje ten zážitek,“ čtu druhý den v mailu s přiloženým odkazem na fotky. A pak jen zírám s otevřenou pusou. Výsledek je úplně jiný, než jsme si všichni představovali, než pro jaký jsme jeli. Ale je dokonalý! Jak je to možné, vždyť tam daleko nahoře přece bylo jen bílo!

„Dneska jsou hvězdy a parádní měsíc…“ přijde mi o další den později stručná, ale jasně výstižná zpráva. Od Michala. V těch pár slovech je vše. Má mě pořád rád! Rozesměju se. Jo, tohle se prostě musí umět! Slíbili jsme si, že příště to bude opravdu v teple a opravdu skvělé.

„Vy jste včera byli fotit?!“ rozčísne redakci otázka s jasným nevyřčeným sdělením.

Rudolf Hronza

hronza@vpress.cz

Foto: Michal Červený

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře