Sdílené sdílení

před 3 týdny

To slovo jsem měl desítky let ve svém vlastním slovníku v jediném významu „sdílená radost“! Sdílená radost, dvojnásobná radost. Po vzniku a rozvoji sociálních sítí se se sdílením rozrtrhl pytel. Ta ikonka nás provází a sdílení jako takové nás doslova pronásleduje v dobrém i ve zlém. Sdílíme všechno, co na net pověsíme – radosti i frustrace, sdílíme bydlení i dopravu, sdílíme i auta a samozřejmě sdílíme také kola. Tu podstatu chápu – lépe využít potenciálu něčeho, co již existuje, ušetřit, nezaplavovat planetu dalšími produkty a sekundárně třeba ulevit městům, dopravě, ekologii…

Sdílená kola. Možná vás to téma vůbec nezajímá. Máte svoje kolo a to vám stačí. I já bych to tak mohl brát, ale… Ta myšlenka se zpočátku jeví jako hodně pěkná. Budeme všichni jezdit na kolech! Z ulic vymizí auta, bude méně nehod a všichni se na sebe budeme usmívat… Ale získávám k tomu tématu já sám čím dál tím více odporu. Ano, chápu, je to jeden specifický směr rozvoje cyklodopravy a užívání kola vůbec. Budeme vše podporovat, usnadňovat, umožňovat až po tu hranici, že cosi (sdílení) bude úplně zdarma. Pro tuto ideovou rovinu je i požadavek na odpovědné používání cyklistické přilby bariérou, která masivní používání kola omezuje. Ale o to mi tak trochu jde, o odpovědnost. A také o to, že co je zdarma, toho si lidé zhusta vůbec neváží (ale někdo – my všichni – to přece jen musí platit!). Nadarmo se neříká, že méně je více, že vše má svoji cenu, že něco je za něco a podobně. Nevěřím, na věci „zadarmo“. To je ale na okraj. Sledoval jsem po městech růžová rekola. Dobře, někdo je používal, ale všiml jsem si také, jak zásadním způsobem změnila podobu veřejného prostoru, a mockrát jsem narazil na to, jak život mnoha jiným lidem omezovala. Jejich uživatelé je zkrátka přivazovali úplně kdekoliv – visela na zábradlích i roletách obchodů, na dopravních značkách, u stromů, padali přes ně chodci na chodnících i plandala přímo do vozovek. Nelíbí se mi v ulicích se povalující růžové trosky.

V Kladně se objevila sdílená elektrokola. Vypadají krásně. Zbudovaná parkovací místa rovněž. Na seriózní hodnocení je brzo, ale první zkušenosti jsou tristní. Parkovací místa zejí prázdnotou, tu a tam je po městě k vidění kolo opuštěné na prapodivných místech. Hovoří se o desítkách brutálně zničených, nacpaných do malých otvorů nebo shozených z mostu. A to neustále potkávám dodávky, které o ně mají pečovat, svážet je a dobíjet, dodávky, jejichž provoz někdo platí, které něco stojí. Ne, vůbec nejsem proti tomu, aby se města změnila v zelené ráje a namísto auty se v nich jezdilo na kolech. Možná by to ale chtělo vzít za jiný konec – omezit vjezd do center velkých měst, zřídit sběrná parkoviště na jejich okrajích, posílit městskou dopravu, zrovnoprávnit provoz kol v ulicích, posílit speciální cyklopruhy, vyčlenit ladem ležící prostor pro zbudování cyklostezek a podobně. A pokud se týká sdílených kol – líbí se mi režim v Barceloně (ale i jinde). Kola mají své stojany a jsou parkována v nádherných řadách a smějí být parkována jen tam a nikde jinde. Půjčuje si je jen rezident nebo člověk předem registrovaný, platí za to a nese plnou odpovědnost za jejich provoz i stav. Ano, počet cyklistů a uživatelů toho chráněného (rozuměj odpovědného) systému to významně omezuje. Ale skutečně chceme lidi v sedlech kol za každou cenu? Velice snadno se to totiž může obrátit proti nám. Cyklisté (uživatelé sdílených kol), kteří je přivážou, kde se dá, oprávněně popuzují lidi, kterým cyklodoprava blízká není. Popuzují, omezují jejich pohyb, mění tvář a vzhled města. A popuzují i mě samotného. Obracejí veřejné mínění proti nám – cyklistům v obecné rovině. A tím se dostávám k tomu, proč o tomto tématu píšu zde – pro cykloturisty. Nedokonalé systémy sdílení kol usilující jen o jejich co nejmasovější rozšíření mohou výrazně ublížit nám, kdo jsme do svých kol investovali, pečujeme o ně, parkujeme je ohleduplně (máme o ně strach), zkrátka nám, kdo se chováme odpovědně. Slovo sdílení má dvojí chuť, hořkosladkou na samém začátku a hodně trpkou a pro mě nestravitelnou v závěru.

Martin Raufer

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu