PROTOŽE (STÁLE) JE PODZIM

17.1.2018

Já vím, není podzim. Jenže to máte tak. Tenhle úvodník jsem měl napsaný do podzimního Vela. Ale pak ho přebil jiný a ještě jednou jiný. Putoval proto do šuplíku na příští podzim. S lehkou lítostí, že už na něj možná nikdy nedojde. V šuplících je leckdy černá díra, znáte to. A pak přišly teplé Vánoce a teplý začátek roku. Parafrází klasika, tenhle teplý způsob ledna zdá se mi natolik šťastným pro příznivce cyklistiky, že vlastně i můj podzimní úvodník dostal přes nepatřičnost aktuálního období šanci. Tak tedy…

(listopad 2017)

Chladný protivítr mě po hodině intenzivní ofenzivy upozornil na prostý fakt, že letní rukavice teď na několik desítek dnů nebudou tím pravým. Jestli tedy nevítám tu pálivou bolest pod nehty. Snad abych si to plně uvědomil, proplesklo mne nedlouho poté několik sněhových vloček důrazně přes tvář. Byly první po dlouhé době, osamělé předstihem. Jednu z nich jsem nasál nosem a ona mne za to škádlivě polechtala hluboko uvnitř hlavy, než se vrátila k původnímu skupenství své existence. Ve vzduchu se pohupovala vůně spáleného dřeva, já šlapal dál, kam mne kužel předního světla vedl, mrzly mi nohy i tváře a bylo mi fajn.

Může za to nejspíš cyklokrosové mládí. Moje vlastní. Mé druhé zrození. To první mne uvedlo na svět hnědovlasého, zelenomodrookého a se zuby proklatě daleko od sebe – a s mnoha dalšími faktory ve vínku, jichž se prostě nezbavíme, jsou nám dány. To druhé přišlo tehdy, kdy jsem se stal cyklistou. Díky cyklokrosu, to byla má iniciační disciplína. A i on je mi evidentně navždy dán. Sezona vždy začínala na podzim a já od té doby mám podzim na kole rád. Bez ohledu na počasí a tmu a další náležitosti, třeba dnešní břečkoidní sníh a dva stupně. Věci, které mnohé přimějí kolo zazimovat, mne lákají do sedla.

Venku jsou tři stupně, v Berouně leží na silnici sníh, a já si spokojeně šlapu ráno do práce. (A večer z práce a přibude mi pěkných 80 km do deníčku.) Grafik mi pak řekne: „Aha, na Rudu zase přišel podzim. Jsi magor. Proč stejně tak nejezdíš v létě?!“ Položil tu otázku už tolikrát, že nemá smysl odpovídat. Ani to nečeká.

Kolegové-vtipálci pak neopomenou fakt, že vlastně mám auto v servisu. „Aha, to je pak každej cyklista…“ Oponuji: Ale šlo by to i jinak než na kole. Třeba s kolegou autem. No dobře, zrovna dneska jsme se míjeli, tak ne. Tak třeba se sousedkou. No dobře, zrovna dnes sama potřebovala svézt… Ale jo, šlo by to i jinak než na kole, možností je pořád dost, autobus, vlak. Ale já nechci žádnou z nich. Proč? Je to jednoduché. Protože je podzim!

Tohle moje podzimní mámení má různě dlouhé trvání, většinou však je spíše kratší. Prostě to jednou samým nadšením přeženu, přijde rýmička či rozverná bronchitídka, kterou je potřeba vyležet. A s ní se vyleží i tyhle moje podzimní cyklistické návaly a bude do jara klid. Je to taková každoroční klasika. No dobře, nebude klid, ne úplný. Budu jezdit, jen budu rozumnější, tedy umírněnější než v tom mém divokém podzimu.

(leden 2018)

Dva opary na horním rtu mě upozorňují, že začínám být schvácený. Mám to tak, je to reakce mého těla na přetížení. Letos mi ten podzim svou délkou dává zabrat. Ale jo, vůbec mu to nemám za zlé! A myslím, že ani vy ne.

Rudolf Hronza

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu