Květinové Azorské ostrovy, Portugalsko

před 3 týdny

Polynésie v Atlantiku

 

text Slávka Chrpová

foto autorka a Aliaksei Taukachou

 

Vulkanické ostrovy, spousta sladké vody – jezera, vodopády, horké prameny –, jeskyně, lávové víno, jediná čajová plantáž v Evropě, skoro žádní turisté, teploty v létě kolem 25 °C, moře, čistota, ekologie a koberce krásných květin. A k tomu přívětiví lidé. Pestrá paleta kladů, u nichž doporučujeme, aby vás nenechaly v klidu při výběru vaší příští prázdninové cyklistické destinace.

 

Obě nejznámější vydavatelství Rough Guide i Lonely Planet nevydala knižního průvodce po těchto ostrovech ani v angličtině, natož aby existoval jejich český překlad. To svědčí o tom, že tam nenajdete ani masovou turistiku, ani množství světem protřelých batůžkářů. Ne, není to škoda, je to skvělá zpráva. Polynésie je daleko a Azorské ostrovy ji v mnohém připomínají. Přitom se nacházejí jen dvě hodiny letu od Lisabonu.

Ano, jsou opomíjené, mnozí lidé ani netuší, kde Azorské ostrovy leží. Tichomoří, Indický oceán? A přitom je to poměrně jednoduché. Jsou to bratříčci Kanárských ostrovů, které Azory zastínily o trošku větší blízkostí, vyššími teplotami přes zimu a také četností vypravených leteckých linek.

A čím tedy připomínají Azory Polynésii? Kdybych tam nebyla, neodvažovala bych se to tvrdit. Ale Azory, i když se řadí mezi subtropické destinace, jsou neuvěřitelně zelené, je tu spousta vody, přitom tady není velká humidita, jsou tu nádherné lesy, mnoho exotických květin, jimž v létě dominují hortenzie. A stejně jako ty polynéské ostrovy jsou tak trochu ztracené ve vodách – v tomto případě Atlantického oceánu. Nejsou tu ale exotičtí domorodci, tady totiž žádní nikdy nebyli. I když byly ostrovy známé již od starověku Féničanům osídlili je až Portugalci. První dochovanou zmínku o Azorech najdeme v Medicejském atlase (El Atlas Medici) z roku 1351. Jen se vědělo o jejich existenci. Až o století později jsou zaznamenána první sčítání pozemků na nově objevených ostrovech. Dodnes se neví, kdo přesně Azory objevil, a kolují různé legendy. Jedna vypráví o karavele, která se vracela z obchodní cesty ze západního pobřeží Afriky a vítr ji zavál k azorským břehům. Jiná zase, že Jindřich Mořeplavec vyslal Gonçala Velha Cabrala, aby pátral po Azorech, o kterých se domníval, že musí existovat. Cabral při první plavbě nalezl jen skály ostrovů Formigas a vrátil se zpět s nepořízenou. Jindřich Mořeplavec byl ale neúnavný a vyslal ho znovu, a tak Cabral pátral o patnáct mil jinde a tentokrát objevil ostrov Santa Maria. Ten pojmenoval podle dne 15. srpna, kdy se slaví svátek Nanebevstoupení Panny Marie. Až jako druhý byl objeven São Miguel. Údajně prý ho jako první spatřil otrok, který utekl svému pánovi na nejvyšší kopec Santa Marii a v dálce ho zahlédl. To se mělo stát okolo roku 1444. Terceira byla objevena jako třetí, odtud její název. Flores a Corvo, které jsou také nejdále, byly objeveny naposled. Mně je trošku záhadou, že si mořeplavci nevšimli jako prvního nebo druhého ostrova Pico, když na něm leží nejvyšší hora Portugalska Montanha do Pico. Se svými 2351 m n. m. musela být vidět hodně daleko. Ale asi byla, když tudy námořníci projížděli, v mracích. Ostatně to bývá velmi často.

 

A které ostrovy jsme objevovali my?

São Miguel, Terceiru a Pico. Víc jsme toho za 20 dní pobytu nezvládli. Naše plány navštívit ještě Graciosu a Flores vzaly za své při pohledu do lodního řádu společnosti Atlânticoline. Nebyli jsme totiž tak majetní, abychom si mohli dovolit přelítávat z jednoho ostrova na druhý. Navíc stálé balení kola do letadla by nás asi umořilo. Portugalské SATA nejsou „africké“ Cabo Verde Airlines, kterým stačilo pouze vyfouknout duše…

Ať jsme chtěli nebo ne, od lodního řádu se odvíjely také možnosti setrvání na jednotlivých ostrovech. Naše studium tohoto řádu trvalo v domácí přípravě mnoho hodin a stále jsme nebyli spokojeni. Vycházeli jsme totiž z předpokladu, že poletíme zpět do Prahy ze stejného ostrova. Domnívali jsme se, že to z jiného bude dražší. Přiletět na São Miguel a odlétat z Terceiry byl velmi dobrý nápad. V lodním řádu je několik linií a pouze jediná – žlutá – spojuje všechny ostrovy, ale ta pluje okružně a jen jednou za několik dní, a nikdy ne o víkendech. Mezi bližšími ostrovy pak fungují další linie různých barev, které už naštěstí jezdí častěji. A tak jsme první škrtli Corvo a Flores, ty jsou daleko, podobně na tom byla St. Maria. Na Graciosu jezdí jen okružní linka jednou za mnoho dní. São Jorge je zase tak prudce kopcovitý, že je pro obtěžkaná kola téměř nesjízdný. Faial byl v záloze, kdyby náhodou zbyl čas… ale jak to bývá, nikdy nezbyde…

 

São Miguel

Je to nejnavštěvovanější ostrov ze všech azorských – a právem. Je na něm asi nejvíce „atrakcí“. Ale davy tu opravdu nečekejte ani v sezoně. Co však můžete očekávat, je velká úcta k přírodě. Vyskytuje se tu mnoho endemických rostlin a živočichů, o kterých vás budou informovat mnohé naučné tabule i muzea. Všude je čisto. Všude jsou kontejnery na tříděný odpad, čisté toalety s vodou, někdy i se sprchou. Ostatně ty jsou i na většině plážích. A o sladkou vodu tu není nouze ani v letní sezoně. Na písečných plážích se dá často i přespat bez toho, že by vás někdo vyhazoval. Azořané jsou také národ piknikářů. K tomu mají přizpůsobeno mnoho míst podél silniček. Na některých jsou také toalety a sprcha. Když tu nebudete tábořit mnoho nocí, určitě se nic nestane, když tady přespíte na cestě za dalšími zážitky. A jestli už jsme u toho táboření – na každém ostrově, nejen na São Miguelu, je několik kempů, jejichž cena za osobu i stan nepřekračuje deset eur, někdy je to jen pět. V některých obecních se dokonce neplatí nic!

Ale pojďme k nabízeným atrakcím. My jsme se nějak nemohli rozhodnout, kterým směrem a na kterou z nich se pojedeme podívat z přístavu Ponta Delgada nejdříve. Všude to bylo nějak moc do kopce a po sezení v letadle jsme nebyli rozježdění. Až partner řekl, že by mě rád pozval na čaj. Nabídku jsem nemohla nepřijmout, a tak se naše kola rozjela na severovýchod ostrova – na jedinou čajovou plantáž v Evropě. Tady se také v městečku Maia nachází skoro jediný cenově rozumný apartmán na ostrově. Zde jsme se na dvě noci usídlili.

Profil trasy skrz střed ostrova a dále na východ po pobřeží byl milosrdný a téměř bez provozu, a tak jsme si už kvečeru mohli dát první šálek čaje v čajovně Gorreana. Na prohlídku přilehlé plantáže jsme si ale vyhradili čas až na druhý den. Na São Miguelu se nacházejí čajové plantáže v Portu Formosu a São Brás. Tzv. Chá Gorreana je však největší a nejnavštěvovanější. Na padesáti hektarech tu ročně vypěstují třicet tun čaje. V budově na zpracování čaje a současně čajovně, která je otevřena 364 dní v roce od 8 do 20 hodin, si můžete nalévat z velké termosky čaj dle libosti zdarma. Jen málokdo si pak nekoupí na místě k čaji nějaký zákusek (doporučuji portugalské pastéis, které jsem okusila už v Lisabonu) či si nezakoupí některý z nabízených druhů čaje s sebou domů. A když se zrovna jako nám spustil vytrvalejší déšť, nezůstanete u jednoho šálku ani zákusku… Tento čaj je také mnohem jemnější než ten čínský nebo indický. Díky lávové půdě získal ojedinělé aroma. A kde se vzal na Azorech čaj?

Azory byly vyhlášené svými pomeranči, které se vyvážely hlavně do Anglie, a to především na Vánoce, během nichž totiž musely být na anglickém stole citrony a pomeranče. Ale v letech 1880 došlo k nákaze pomerančových stromů, což vedlo k téměř definitivní zkáze celé produkce, kromě toho se nově začaly dovážet do Evropy pomeranče z Kalifornie a Floridy, a tak bylo nutné hledat možnosti pěstování jiných plodin.

Samotná Gorreana – výrobna čaje byla založena v roce 1883 a je nyní jednou z posledních, které vydržely pěstovat a zpracovávat čaj až do současnosti. Semena byla přivezena nejprve přímo z Číny a současně s nimi přijeli i odborníci na pěstování čaje. Na samotné zpracování tohoto lahodného moku se můžete podívat od dubna do září, čaj se upravuje na poměrně starých, ale dobře zkonstruovaných strojích přímo v budově čajovny. Prohlídka plantáže stojí deset eur, ale můžete si ji bez výkladu klidně proběhnout i sami.

Tak dost bylo čajíčků a čajíčkových profilů. Musíme vzhůru do kopců. Tady bych chtěla podotknout, že jsme si před cestou moc nepromysleli, jak tento ostrov projet. Takže došlo k tomu, že jsme ho projížděli nelogicky a křížem krážem… Vyrazili jsme tedy do Sete Cidades na druhou stranu ostrova. Cesta až do Capelas byla ale příjemná a občas jsme zastavili na skalnatých plážích a osvěžili se v Atlantiku. Pláže zde byly tvořeny opracovanými tufovými kameny spojenými betonem a současně také v moři jsou vybudovány chráněné laguny proti atlantickému příboji. Z Capelas to začalo – prudké stoupání, kdy jsme museli jezdit z jedné strany silnice na druhou, abychom vůbec cestu zdolali. Namáhavou cestu nám ale zpříjemňoval pohled na koberce právě rozkvetlých hortenzií. Ostatně tak tomu bylo i na ostatních ostrovech. Na São Miguelu ale nejvíc.

A pak jsme tam dorazili. Na hranu bývalého vulkánu, který se v mapách nazývá Miradouro da Vista do Rei (vyhlídka krále). Tenhle pohled najdete ve všech prospektech i na internetu. Ale žádný se nevyrovná tomu, když tam stanete sami. Je to opravdu úžasný výjev jak z geologického, tak panoramatického pohledu. Je zde vidět krásně obvodová hrana původního stratovulkánu a následně menšího kráteru z pozdějších erupcí. A čtyři jezera.

Původní ostrov tvořily dva velké stratovulkány (dva ostrovy), centrální část vznikla později dalšími erupcemi. První vznikl erupcí před 4 mil. let, druhý před 3 mil. let. Caldeira stratovulkánu v oblasti Sete Cidades spadla před 22 000 lety. Před pěti tisíci lety opět začaly erupce, které vytvořily několik kráterů pro dnešní jezera – Lagoa Rasa, Lagoa de Santiago a především Logoa Verde a Azul. Z vrchu je opravdu krásně vidět rozdílnost barev obou jezer, k nimž se vztahuje krásná legenda viz samostatný blok.

Cesta dolů byla fantastická a zábavná, plná panoramatických výhledů hodných spouště našich fotoaparátů. Jen jsme se děsili zpáteční cesty nahoru. Ale ještě před tím jsme si chtěli užít trošku klidu u jezera v přívětivém kempu a na pláži. Večer zde zrovna probíhala slavnost, a tak jsme si dali zdejší specialitu: bifanu – vepřový steak s omáčkou v křupavé housce, pocházející původně z Alenteja, odkud první osadníci také přišli.

Druhý den nás to ale čekalo, čas byl neúprosný. Další loď na Terceiru jela až za pět dní. Tak pokud jsme chtěli stihnout doplout na Pico, museli jsme z kráteru vyrazit ještě ten den. Vyjet 500 výškových metrů na sedmi kilometrech nás stálo poměrně dost sil, které nám pak chyběly v závěru dne, proto jsme místo do Furnas, kam to bylo 85 km, dojeli jen na krásnou písčitou pláž v Água de Pau.

Ano, byla opravdu krásná a v noci jsme tu byli sami. Tedy ne úplně. Jestli je nějaká věc, která nám kromě drsných a prudkých kopců trošku kazila místní pobyt, tak to byl cagarro, pták s českým názvem buřňák šedý, který je nočním tvorem. Přes den ho neuvidíte. Ovšem v noci je opravdu živý. Vydával dosti výrazný zvuk přímo ve skalní stěně nad naším stanem. A ne jeden, ale celé kolonie… Poslechnout si ho opravdu stojí za to např. zde: www.youtube.com/watch?v=SekQASLNjk8.

Další den nás čekal „maraton“, snažili jsme se dojet do Furnas, kde je nádherná botanická zahrada s koupalištěm a horkými prameny, a ještě se vrátit cca 40 km zpět směrem k Ponta Delgada. Ve Furnas jsme chtěli na pár hodin smočit naše tímto ostrovním „sprintem“ znavená těla. Furnas v portugalštině znamená doslova pece. A to také sedí. Přímo u jezera Lagoa do Furnas se totiž každý den doslova peče v horké půdě desítka hrnců s masem a zeleninou, které zde připravuje místní restaurace, ale chodí si sem ohřívat „večeři“ i mnozí místní. Energie je tu naprosto zdarma. Muži mají žáruvzdorné tyče, jejichž pomocí vytahují velké hrnce z horké půdy. Na místo je možné dojet na kole a projít si krátkou trasu kolem horkých vývěrů a gejzírů. Původně se tady nacházela tři jezera, ale v roce 1630 zde opět vulkán tak chrlil lávu, až dvě jezera zmizela. Zůstalo jen jedno – Lagoa do Furnas –, které se nachází sto metrů nad vesnicí Furnas.

Ta skrývá opravdu nádhernou zahradu Terra Nostra Garden, jejímž zakladatelem byl v roce 1848 Visconde da Praia. Ten koupil pozemek u horkého jezírka, a jelikož byl nadšeným zahradníkem, založil první podobu této zahrady s cestičkami, vodními příkopy, kanály. Po jeho smrti zahradu obstarával syn. Poslední obnova parku začala v roce 1990 s anglickými zahradníky, ti pracovali s více než 2500 exotickými stromy, a to jak azorskými, tak i dovezenými z různých koutů světa. Ale k obdivování je tu také spousta druhů květin – velká kolekce kamélií či rododendrony. Asi největší atrakcí je centrální bazén s horkými prameny, kde se i v horším počasí  krásně zahřejete a „osvěžíte“. Snad ještě lepší jsou malé přírodní vířivky. Nebývá v nich mnoho lidí a na naše lýtka to byl opravdu balzám. Jen malé upozornění: Voda v bazénu a jacuzzích obsahuje hodně železa a může zbarvovat třeba i některé části těla. Partner měl ještě měsíc krásně oranžové nehty na nohou… Bohužel ve Furnas jsme nemohli přespat v kempu, který tu také za pár eur je, a museli jsme se ještě tentýž den vydat na cestu zpět, abychom se trochu přiblížili k Pontu Delgadu a druhý den odpoledne stihli loď na Terceiru. Už jsme měli vyhlídnuté piknikové místo za Água de Pau.

 

O cestování po ostrovech Pico a Terceira a  celkové zhodnocení s dalšími doporučeními a informacemi najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu