Úvod » Články k časopisu » Když jsou ty Vánoce…

Když jsou ty Vánoce…

Vánoce. Volno. Úleva, ozdoby, návštěvy, filmy, cukroví, jídlo. Nevolno. A dárky. Když je tím dárkem kolo, má cyklista-srdcař radost, kterou máloco překoná, ačkoliv je to většinou on sám, kdo si kolo nadělí – kdo jiný by to udělal lépe. A kdo jiný by do nás samotných tolik investoval, že? Ale kolo si samozřejmě nepořizujeme jen na Vánoce. Ty jsou přes dárky jen oslím můstkem k následujícím větám.

Myslím, že pocity z každé takové koupě nového kola si každý dlouho pamatuje. Ono to celé totiž nespočívá pouze v akci „objednat“ a reakci „zaplatit“. Taková koupě na mne vždy silně zapůsobí. Proto se předem omlouvám za vulgarizmy v následujícím textu, navrch dlouhém. Věřím však, že mi budete rozumět.

Stalo se to nedávno. Po dlouhé době. Rozhodl jsem se, že přišel ten pravý čas, a konal. Objednané kolo dorazilo do obchodu dříve, informuje mne SMS, můžeme vám dříve udělat radost! Jak radost?! Kdyby dorazilo v termínu, hned bych na něj mohl skočit a měl bych ji. Jenže já za pár hodin odjíždím pracovně na tři dny pryč. Bude stát doma a já budu kdesi! Prý radost…

Neutíkalo to. Ale najednou jsem doma a pouštím se do obvyklé procedury. Vyměnit některé díly. Sériové kolo totiž nikdy nemůže být stoprocentní. Víme, že, milí souputníci láskou ke kolu? Už jsem si na to zvykl. Proto je dobré neutratit za něj všechny naspořené peníze, ale část si nechat na upgrade.

Na díly demontované mám kupce, takže bych s nimi neměl vyjet, abych mu snad probůh nemusel dát slevu. Jedu rozpočtovou hranu už takhle. Když s tímto vědomím zjistím, že nová sedlovka (jako další věci jsem ji objednal rovnou s kolem) pojme jiný průměr ližin sedla, než jaký mám já, jdou na mne mdloby. Debilní karbonové ližiny (ty, co nemám)! V návodu byla u zámku sedlovky uvedena kompatibilita s oběma typy, reálně funguje jeden. Nikoliv můj. Den zpoždění, než omyl napravím výměnou.

Další večer, hodně pozdě, dokončím montáž s vědomím, že hned v podvečer jsem původně chtěl kolo poprvé projet. Neprojel, protože jsem se u montáže zasekl. Chci, aby byla precizní, proto napravuji blbě protažené a v devět večer už i vyloženě idiotsky dlouhé bovdeny.

Z délky přílišné se mi nepodaří udělat přílišnou krátkost (z minulosti vím, že i to umím, prevence zajištěna zkušeností), první jízda je tu! Opatrná. Bojím se našlápnout do pedálu, abych tak neučinil blbě a neodřel si kliku. Poprvé opatrně řadím, aby mi nespadl řetěz a neodřel rám. Bůh ví, jak jsem to seřídil, že…

A pak to přijde. Klasika. Podle předpovědi nemělo pršet a mně se v ústrety hrne mrak. Co to má být? Lokální mrak, který nízkým průletem unikl všem radarům?! Snažím se vyhnout, nepovede se, voda lehce smočí zem, takže na naleštěného gravela letí zvlhčený prach a písek. Jako by mi do kola někdo střílel, do mého nového kola! Tak to vnímám. Slyším písek prorážet trubky… Poprvé to zachroupe. Trpím. Do prdele, co jsem komu udělal! Pár minut si smířeně užívám navrátivšího se sucha a najednou další kreténský mrak! Velký a temný. Zas to chroupe a střílí, tentokrát víc.

Zbytek vyjížďky už je naštěstí jen radostný. Doma uspokojen opřu kolo o zeď – a ono samovolně popojede o kousek vzad. Na boku sedla se znenadání mohu kochat pohledem na polstrování. Já jsem takovej ichtyl, řvu do klidu vesnice. Vztekle opřu kolo více najisto, a ono mne strhne. Obhlížím tu krásu. Těším se pohledem. Cože?! Zajela mi sedlovka, málo jsem ji dotáhl. Vytahuji ji výše, ale ten centimetr je znát, barva je odřená. Ty vole, já sedřel i omotávku! Dál už raději neprohlížím. Bojím se. Na první den toho bylo až kam. Jenže den ještě nekončí…

Kolo je v dílně, jedny dveře se zámkem, druhé dveře se zámkem, a ještě zámek na kole. V šuplíku navrch pojistná smlouva. Přesto nespím. Respektive ano, ale blbě. Trápí mne divé sny a každý zvuk zvenčí. Jak na potvoru ten den docela fouká a vítr lomcuje, s čím jen může. A taky ježek se nám rád prohání po zahradě a dupe a funí… ano, navlas stejně jako zloděj s kolem v ruce!

Druhý den kontroluji všechny šrouby, kolo je definitivně připraveno. První vyjížďka mimo rajón, první převoz kola na autě. Jsem na místě. Debilní hmyz! Nejde dolů. Krev, tuk, křidýlka, očička, a kdyby ten debilní hmyz měl kosti, tak jistě i kosti by na rámu byly!

Netrvá to dlouho. Jedna dvě další vyjížďky a přijde smíření. Kolo je definitivně moje a definitivně už není nové. Je pokřtěno. „No nic, bejby,“ povím mu. „První jízdu máme za sebou. Byla nesmělá, nervózní, neumělá, místy až neohrabaná. Trochu bolela. Protože byla první. Ale teď je před námi spousta dalších jízd, bejby, a to se konečně pořádně odvážeme!“

Řekněte, nemáte to stejně, nenašli jste se v tomto příběhu?

Příjemné Vánoce a šťastný další rok!

Rudolf Hronza

PS: Doufám, že tenhle úvodník nebude číst nějaký necyklista nesrdcař. Myslel by si o mně své…

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře