Každý máme „svá“ místa. Nebo jsme je jen měli?

před 3 týdny

 

Záleží na tom, co na svých cestách hledáte a očekáváte. Pokud život, přátele, turismus, estrádu a rozruch, pak je to v pořádku. Pokud vyhledáváte klid, romantiku, zapomenuté kouty a „svá místečka“ s nezapomenutelnou atmosférou, pak jsou sociální sítě vaším největším nepřítelem, a to nejhorší, co můžete udělat, je, že o vašich místech na sociální sítě napíšete, že to „hodíte na net“. První, kdo se tam objeví, jsou Číňani. A pak hned teenageři. I když ti tolik necestují, a když, tak jen tam, kam je pošle jejich oblíbený youtuber. Zkrátka, měli jsme svou oblíbenou hospůdku v zapadlé vísce kdesi v horách na řeckém ostrově Lefkada. Servírovali tam čočku – prý nejlepší čočku na světě, čočkovou polévku a domácí koláče. Číšník nespěchal a byl strašně milý. Člověk by mu jeho tempo a klid záviděl. „Chcípnul tam pes“ a platan odnaproti házel příjemný stín až sem, do malé zahrádky v zatáčce. Zkrátka řecký venkov, kde se zastavil čas unie – neunie.  Letos jsme si udělali čas zase, opustili jsme pláže a vyrazili jsme za chladem hor a poklidem venkova. Vše ale bylo jinak. Ve vesničce se nejen nedalo zaparkovat, ale přes popojíždějící a postávající auta z autopůjčoven se jí nedalo ani projet. Nakonec jsme místečko našli. U naší zahrádky jsme nevycházeli z údivu, ani tam nebylo k hnutí. Ale když už se vydáte na cestu, nechcete se vzdát tak snadno. Počkali jsme. Spojili jsme stoly a snažili se objednat si. Číšník, byl tentýž, ale jeho rozpoložení bylo zcela jiné. Takhle vypadá obsluha restaurace minutu před smrtí, a to měl před sebou hlavní část sezony. Nezvládal nic, neměl dost jídla, nestíhal vařit kávu. Koláč došel těsně před námi. Důvod? Nebyli jsme jediní, kdo si tenhle kout Lefkady oblíbil, byli jsme ale nejspíš jediní, kdo jej nedoporučil a kladně nehodnotil na Trip Advisoru. Ukázalo se to jako bezpochyby zaručený způsob, jak kouzlo místa zničit. Lajkovat to, hodit na net, sdílet… Smrtící!

Podobný problém mají i budovatelé mountainbikových trailů, kteří naše kolegy z časopisu Velo žádají, aby o těch, které znají nikdy nepsali. Nejen proto, že jsou často tak trochu ilegální, ale především proto, že by na ně začali jezdit lidé.

Na svých cestách na kole hledám místa, která jsou něčím unikátní. A mohou být svým způsobem celkem obyčejná. Někdy je to jen lesní mýtina, výhled do kraje nebo pobořená boží muka. Nemusí to být za každou cenu hospůdka, i když i ty mají často své kouzlo, nemusí to být místo notoricky známé, jsou to místa „má“. Každý taková máme, a pokud je nehodíme na net nebo na Trip Adviser, taková také zůstanou. Sdílejme je s přáteli, to ano. Proč ne. Nebo s širším okruhem přátel, za něž mohu považovat třeba čtenáře jednoho časopisu v jedné nevelké zemičce. Ale proboha, opatrně s tím internetem. Tak cestujte, objevujte, užívejte si, a jestli chcete kouzlo místa zachovat, nikomu o něm raději neříkejte.

Martin Raufer

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu