Kaňony, soutěsky, říčky a horské osady řeckého Epiru

5.3.2018

text Stanislav Rauch

foto autor a Lumír Čvančara

 

Region Epirus se nachází v severozápadním Řecku. Na severu sousedí s Albánií, západní pobřeží omývají vody Jónského moře. Hlavním městem řídce osídleného hornatého regionu (340 000 obyvatel) je stotisícová Ioánnina. Severně od Ioánniny v pohoří Pindos (plochou největší pohoří Řecka s nejvyšší horou Smolikas, 2637 m) se ukrývá rázovitá oblast odlehlých horských vesniček Zagori. Její součástí je i národní park Vikos–Aoös ležící zjednodušeně řečeno mezi řekami Aoös a Voidomatis. Kaňon Vikos patří se svou hloubkou téměř 1000 metrů mezi největší kaňony světa. Kolorit krajiny doplňují také četné historické kamenné mosty. V Epiru nedaleko Ioánniny vznikla patrně nejstarší a po Delfách druhá nejdůležitější věštírna Řecka Dodoni. Pobřeží Epiru zase nabízí několik historických městeček a také krásné pláže.   

Řecko je u nás v posledních letech spíše pomlouváno. I naši dva poslední prezidenti mluví o líných Řecích nepatřících do Evropské unie. Tenhle názor šíří zejména ti, co v Řecku asi nikdy nebyli. Je pravda, že řecké vlády poslaly svým rozhazováním hospodářství hodně dolů a teprve v poslední době se začíná zvolna vzpamatovávat. Naše zkušenosti s Řeky jsou naprosto odlišné. Většinou jsou komunikativní, ochotní a přívětiví. A o obyvatelích horských kamenných vesniček v Zagori, kam se vás chystám pozvat, to platí dvojnásob (a když se tam pohybujete na kole, tak snad ještě víc). Vesnice většinou mnoho stálých obyvatel nemají. Hodně jich odešlo za prací do velkých měst, a to zejména do Athén. Do svých rodných vesnic se vracejí jen o dovolených a svátcích. Oblast byla obtížně dostupná v době antiky a i nyní se jedná o málo známou a turisty většinou nepříliš navštěvovanou oblast. Já jsem ji navštívil se skupinou kamarádů a trasy výletů pro nás připravila naše kamarádka Nikol Brůhová. Vyjeli jsme s podporou autobusu. Což má při poznávání krajiny ze sedla kola své výhody – zejména jízda nalehko a usnadněná volba zajímavých tras. A také jednu nevýhodu – na začátku, než se vytvoří skupinky většinou po 2–6 lidech, trochu více cyklistů pohromadě. Na horských silničkách v Zagori s povrchem teprve v nedávné době změněným ze šotoliny na asfalt nám to vůbec nevadilo. S nadsázkou se dá mluvit o nejlepších cyklostezkách Evropy. Silničky tak opravdu v květnu vypadaly. Potkali jsme většinou jen několik aut za den a dá se říci, že po třech dnech už jsme se prakticky se všemi řidiči i znali. Jiného cyklistu než z naší party jsme v horách nepotkali. Upozornění pro ty, co nemají příliš v lásce kopce – řecké hory rozhodně nepřipomínají Polabí a platí to i o trasách na pobřeží.

Cesta autobusem přes noc do Benátek a přímo na trajekt. Prohlídka Benátek z paluby trajektu 26 metrů nad hladinou je sám o sobě nezapomenutelným zážitkem, který můžeme všem doporučit. Přibližně po 24 hodinách na trajektu jsme se přiblížili k řecké pevnině do největšího přístavu Epiru (tím i severozápadního Řecka) – do Igoumenitsy. Naším cílem byla horská vesnice Asprangeli. Cestou jsme ještě nakoukli do hlavního města Epiru Ioánniny. Město leží na břehu jezera Pamvotida a na poloostrově vybíhajícím do jezera jsme si prohlédli pevnost s mnoha historickými památkami (mešita Aslana Paši s Etnografickým muzeem, mešita postavená Ali Pašou, Byzantské muzeum apod.). Při pohledu z hradeb pevnosti přes jezero nás však už lákaly zasněžené vrcholy pohoří Pindos. Naší základnou se na několik dní stala vesnice Asprangeli ležící v nadmořské výšce 1000 m. Ubytováni jsme byli na dvou místech. Náš „pan domácí“ Kostas se k výletům do okolí také připojoval. Kvůli nám si po patnácti letech zase opatřil kolo.

 

Trasa 1 – Na vyhlídku Beloi

start: oblast Arvanita

cíl: Asprangeli

počet km: 58

náročnost: střední, povrch většinou asfalt

 

Začali jsme v nadmořské výšce asi 1220 metrů. Slunce nádherně svítilo, byli jsme obklopeni zasněženými kopci vysokými 2100–2400 m. Po pár kilometrech touto idylou nás silnička dovedla k místu zvanému Gyftokampos (v mapách také Ghiftokabos ap.), kde stojí malý skanzen Sarakatsani. Několik jednoduchých slaměných chýší slouží jako ukázka života stejnojmenného balkánského kočovného pasteveckého kmene obývajícího zejména oblast severního Řecka. Přes vesničku Skamneli do Tsepelova jsme pokračovali dál. Udivily nás kamenné uličky s kamennými domky a místní skvělá ukázka dobře pojatého veřejného prostoru. Je nepsaným pravidlem, že uprostřed obce stojí veliký platan a v jeho stínu taverna nabízející občerstvení. Obklopeni nádhernými panoramaty jsme se vydali směrem na Kapesovo. Kousek před ním jsme však odbočili do obce Vradeto ležící v nadmořské výšce 1330 m. Úplně snadné to nebylo. Před tím nás silnička zavedla do nejvyššího bodu, kterého jsme v Zagori na kole dosáhli, do výšky 1550 m. Po silnici to bylo asi 8 km. Nabízela se i zkratka asi 2,5 km dlouhá po krásném kamenném chodníčku, ovšem s kolem většinou na rameni. Z Vradeta to bylo na jednu ze dvou nejznámějších vyhlídek do kaňonu Vikosu ještě asi 1 km na kole a pak 1 km pěšky. Impozantní výhled Beloi za tu trošku předchozí námahy opravdu stál. V taverně ve Vradetu jsme se občerstvili a také se dozvěděli, že toho dne byli v obci jen tři obyvatelé, a to ještě jeden z nich odjel do města k doktorovi. Zpátky stejnou cestou ke Kapesovu to šlo mnohem snáze. Než jsme se vrátili na základnu do Asprangeli, užili jsme si převážně mírných sjezdů do asi 800 m a pak už nás čekalo jen závěrečné stoupání do 1000 m. A pozor – potkali jsme ještě čtvrté a páté auto dnešního skvělého dne.

Trasa 2 – Za kamennými mosty

start: Asprangeli

cíl: Asprangeli

počet km: 55

náročnost: střední (většinou asfalt)

 

Slunečné ráno slibovalo další krásný den. Vyrazili jsme přímo z Asprangeli a zamířili směrem na Elati a Dikorfo. Osvěžující vzduch a krásné panoramatické výhledy na zasněžené hřebeny Pindosu nás doprovázely až do Dikorfa. Silnička vedla téměř po vrstevnici a byli jsme na ní úplně sami. Dikorfo stálo za podrobnější prohlídku. Kamenné domky různé velikosti a provedení, kamenné střechy a samozřejmě také kamenné komíny. Kámen zde dostává novou dimenzi. Stačilo se jen pomalu procházet a vnímat tu okolní „dobu kamennou“. Nutno podotknout, že když se porozhlédnete po bližším i vzdálenějším okolí, tak o stavební materiál tu opravdu není nouze. Vyrážíme směrem na Manasi a Kaloutu. Silnička začíná klesat a za chvilku jsme byli v údolí říčky Zagoritikos (v polovině května už je také kamenná). Vystoupali jsme ke kostelíku Aghios Christoforos. Mírné, asi 6km stoupání doprovázely opět skvělé výhledy. Slunce začalo docela nabírat na síle, a tak naše rychlost příliš nepřevyšovala rychlost želvy právě „přebíhající“ silnici. Stačil krátký odpočinek ve stínu u kostelíka. Následoval totiž mírný sjezd směrem na Kipi se sérií kamenných mostů. První menší se krčil vpravo od silnice po několika kilometrech u Meghali Sternitsy. Při rychlejší jízdě by byl snadno přehlédnutelný. Další o trošku větší s názvem Lakos Pavis se nalézá ještě před vesnicí Kipi. Za ní pak následoval asi po 500 m trojobloukový kamenný most Plakidas. Jedná se asi o nejznámější kamenný most v Zagori. Zelená tůň pod ním nás okamžitě lákala ke koupeli. V tomto horku průzračná voda příjemně osvěžila. Později v létě asi i tahle tůň vysychá. Pro občerstvení jsme si vystoupali do taverny (samozřejmě pod platanem) do nedaleké Koukoli. K nedalekému kamennému mostu Kokoros to bylo už jen z kopce. Slibovaná tůň pod ním byla ale zcela vyschlá. Bylo to dokonale stylové – kamenný most nad kamenným řečištěm a kolem vysoké kamenné stěny. Cestou zpět do Asprangeli jsme ještě odbočili do malebné vesničky Dilofo. Po prohlídce jsme se nevraceli zpět na hlavní silnici, ale příjemnou úzkou šotolinovou cestou jsme pokračovali až na silnici Asprangeli–Monodendri. Odtud už to byl do naší základny jen skok.

trasa 3 – Na vyhlídku Oxia a k vyvěračce řeky Voidomatis

start: Asprangeli

cíl: most Klidonia

počet km: 65

náročnost: střední (asfalt)

 

Svěží ráno lákalo na další výlet. Plnili jsme tajný sen našeho „pana domácího“ Kostase – přivést skupinu cyklistů do jeho taverny v nedalekém Monodendri. Sjeli jsme do údolí a po krátkém stoupání přes Vitsu jsme byli v Monodendri. Nemířili jsme však přímo do taverny, ale vyšlápli si ještě asi 300 metrů výše na 7 km vzdálenou vyhlídku Oxia. Kaňon Vikosu se tu otvíral v celé své kráse a mohutnosti. Cesta zpátky do Monodendri většinou z kopce ubíhala velmi rychle. V taverně jsme nechali kola a ještě před občerstvením seběhli k nedalekému klášteru Agia Paraskevi. Klášter stojí na hraně srázu do kaňonu a jeho terasy nabízejí komornější výhled do kaňonu. V taverně Pita Tis Kikitsas jsme uspokojili svoje chutě a doplnili tekutiny a pokračovali do dalšího místa na trase a tím byla vesnička Vikos. Sjeli jsme do krasového údolí Varka a pokračovali jím několik kilometrů směrem na Kalpaki. Ještě než začalo klesání do Kalpaki, odbočili jsme směrem na Aristi a vystoupali do sedla Psilorachi. Památník v sedle připomíná padlé ve 2. světové válce. Cestou dolů jsme se kochali výhledy směrem do údolí k soutoku řek Aoös a Voidomatis. Před Aristi jsme odbočili do Vikosu. Naši pozornost zde upoutaly serpentiny silničky stoupající na druhé straně údolí do Papinga a Mikro Papinga, které jsme si projeli autobusem hned další den. Mohutné skalnaté galerie masivu Astraky jsou také nepřehlédnutelné. Vyhlídkovou vesničku Vikos postavili na skalnatém, několik set metrů vysokém ostrohu nad řekou Voidomatis. Ta ji vlastně obtéká ze tří stran. Dole hluboko pod námi jsme viděli část toku a tušili její vývěr nedaleko kostelíka Panaghia. Zelená průzračná voda lákala v popoledním horku k osvěžení. Na 1,5 km dlouhý sestup do hloubky asi 250 m se nás vydalo ale jen pár. Ostatní dali přednost stínu vyhlídkové taverny. Sestup netrval zas tak moc dlouho. U řeky to byl úplný sen. Ale pozor! V křišťálově čisté vodě fantastické barvy většina z nás dlouho nevydržela. Teplotu měla, jak už je u vyvěraček zvykem, 4 °C. Úsloví „Voda, která teče, je teplá“ se zde jen těžko obhajuje. Osvěžili jsme se, ale výstup zpátky do vesničky nás spolehlivě zahřál ještě na vyšší teplotu, než jsme měli před cestou za osvěžením. Ale stálo to za to. Do cíle naší cesty ke kamennému mostu Klidonia už to nebylo daleko. Cestu do Aristi už jsme znali. Tady na nás čekal několikakilometrový sjezd do údolí. Stačilo kousek proti proudu řeky Voidomatis a byli jsme u krásného kamenného mostu nenásilně začleněného do okolní krajiny. Převedli jsme kola a naložili na vlek. Cesta zpátky byla tentokrát naším autobusem. Při individuální návštěvě (bez podpory svého autobusu) je možný návrat na kole (cca 30 km), zvolit místní autobusovou dopravu (společnost KTEL, informace na www.ktelioannina.gr), nebo se obrátit na majitele penzionu, kde zrovna budete ubytováni, a dohodnout se s ním na zpáteční přepravě.

Další trasy a celkové zhodnocení celého výletu s dalšími doporučeními a informacemi najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu