JAK JSEM PORAZIL VAKOČE

před 3 týdny

Petr Vakoč (1992) je český profesionální silniční cyklista týmu Omega Pharma-Quick Step. Velmi nadějný mladík má už za sebou i Giro d’Italia či Tour de France, kde jsem se s ním poprvé potkal. Pracovně. Letos při tréninku v JAR ho s dalšími jeho dvěma kolegy srazil náklaďák. Odnesl si těžká zranění, zotavoval se z nich téměř čtyři měsíce.

REMY 2019 aneb Retailer event model year 2019 – obchodní setkání Specializedu s jeho maloobchodními prodejci, prezentace nových kolekcí. Nechybí proto ani média. A letos taky Petr Vakoč. Potkali jsme se zde podruhé. Neformálně.

Zatímco první setkání ve Francii si pamatoval jen mlhavě a po mém připomenutí, na druhé asi dlouho nezapomene.

Předehra.

První den nás s kolegou Martinem čekala soukromá vyjížďka právě s Petrem a také Theem Kováčem, naším předním slopestylistou – a překvapivě k tomu také vášnivým silničářem. Ve stoupáních jsme trpěli, což nešlo přehlédnout, ale mladíci byli ohleduplní a zpomalovali.

Druhý den jsme s Martinem ráno byli plavat, pak s ostatními hodinu a půl na biku, oběd, tři a půl hodiny na biku. Nechyběl ani Petr a myslím, že opět nemohl přehlédnout náš ne zcela oslňující výkon ve stoupání v porovnání s jeho.

V podvečer jsme zůstali sami dva v sauně a já se vyptával na jeho zranění i na aktuální stav. „Snažil jsem se nějak udržovat, teď už můžu trénovat. V některých parametrech jsem už hodně blízko stavu před nehodou, jiné ještě zaostávají.“

Zápletka.

Hlavním bodem rozlučkové party téhož dne byla soutěž dvojic – jeden vždy jel danou vzdálenost na cyklistickém trenažéru (časově 19–25 vteřin), druhý na veslařském (300 m), přičemž vždy bojovaly dvě dvojice proti sobě. Ta s lepším součtem časů postupovala pavoukem dál.

„My už po dnešku nechceme žádný pohyb,“ hlásili jsme s Martinem při snaze organizátorů zapsat nás do „pavouka“. „Máte smůlu, jste tam,“ zněla odpověď, která nedávala šanci k diskuzi. A tak jsme tam byli. Zbědovaní šesti hodinami předešlého pohybu, dvěma hodinami v sauně a pravda, již také zhruba stejně dlouho trvajícím pobytem na baru.

Pro první souboj jsem si vylosoval veslo, Martin zahajoval kolem. „Jedeme propagačně, ať nemusíme postupovat,“ řekli jsme si. Jenže… Martin si ani nedal práci, aby své nohy v žabkách vsunul do klipsen pedálů. Ležérně je položil na druhou stranu, ležérně odstartoval a ležérně točil nohama. To samé očekával od soka. Ale když předsedu ČeMBA Vaška Volrába posedla soutěživost a najednou vedl o parník, Martinovi došlo, že legrace právě skončila. Jde o čest! Roztočil nohy do větrníku a ztrátu snížil na minimum. A mně došlo, že plány se změnily. Holt jdeme do toho. To bude bolet. Veslo jsem proti druhému Vaškovi ovládl, čas jsme zázračně vyrovnali na desetinu vteřiny, Martin v rozhodující bitvě o postup – taktéž veslem – nedal předsedovi šanci.

Velké finále.

Byli jsme v druhém kole a teprve nám došly souvislosti. Fyzicky jsme vyřízení, což zatím tlumí alkohol v žilách. Což nic nemění na tom, že jsme vyřízení. A že máme alkohol v žilách. A hlavně – jedeme oba v žabkách! Moderátor večera Ludvík všímavě burcuje atmosféru. „Kluci z Vela překvapili, a to jsme je před startem museli sundat z baru. A pokračují v žabkách.“ Diváci přijímají informaci chladně. Oni totiž vědí, že ve druhém kole nás čeká duo Vakoč-Kováč. Mladíci. Top sportovci ve svých oborech. Nemáme šanci.

Ještě před startem na „rotopedu“, který jsem si pro tentokrát vylosoval, gratuluji soupeři k vítězství. Na druhé straně totiž stejný los provedl

Petr Vakoč. Špičkový profík s náležitou výkonností se vzpomínkami na mne včera na silničce a na mne dnes na biku. A samozřejmě vidí žabky. A taky můj věk, možná bych mohl být i jeho otec, kdybych si v pubertě býval pospíšil. Tři, dva, jedna, start! Jedu si svou prohranou jízdu, když uslyším procítěné: „Ruda je ve vedení!“ No co, prohraju za chvíli. Petr, jak jsem ho poznal, je skromný a hodný kluk. Nechce mě ztrapnit. „Rudův náskok se nesnižuje!“ No tak prohraju těsně před cílem, no… Mé přesvědčení podporuje pohled na rudého Petra. Nešetří se. Asi plánuje velké finále. „Ruda vyhrál!“ Chtěl bych říci, že dav šílí překvapením, ale nevím, prožívám koma. Stal se zázrak! „Vracím gratulaci,“ podává mi Petr ruku, „mně tohle frekvenční šlapání moc nejde.“ Mně zase ještě dlouho nejde popadnout dech.

Tíže okamžiku, co v prvním kole padla na mne, nyní leží na Martinovi. Poctivě stahuje žabky řemeny na veslařském trenažéru jako já předtím v klipsnách. A mocnými dlouhými tahy nechává Thea ve virtuálních vlnách kdesi za sebou. „Žabka race tým postupuje, tak to je překvapení!“ Už nejsme Velo tým a z outsiderů (vzhledem k našemu věku, kolegovu břichu a neustálému opakování moderátora, jak jsme byli po několika pivech pro soutěž odebráni z baru) jsou černí koně závodu.

„Kvák, kvák,“ ozve se z davu před dalším kolem. Máme fanoušky! Začneme prodávat žabky s našimi logy! Už nemůžu točit nohama, prohrávám, ale Martin válí ve vlnách neskutečně. A pak to samé ještě jednou. Jsme ve finále! Tam prohráváme oba, ale protože se tak stane s mladým a svalově nadprůměrně vybaveným duem zaměstnanců Specialized, jsme po jejich spravedlivé diskvalifikaci vyhlášeni vítězi. Tep se nám nezklidňuje ještě hodinu po akci a místo party se odebíráme na pokoj, kde bušící srdce stejně nedovolují usnout. Tak tohle by člověk nevymyslel…

Nebojte, nestal se ze mne bohapustý vychloubač. Kdyby ano, mohl bych vše zakončit moralizováním o tom, jak když chcete, dokážete cokoliv. (Já nechtěl. To samo.) Jak se nevyplácí někoho podcenit. Ale tak to nezakončím. Chtěl jsem vás tím příběhem pobavit. Petra Vakoče mi vlastně bylo líto. Dal jsem mu hned několik důvodů, aby mě nevnímal jako soupeře, jehož by se měl obávat. Já neměl co ztratit, on čeho se bát. A především šlo o zábavu na večírku. To pro favority může být smrtelná kombinace. Ale zase až se příště potkáme na Tour nebo na Giru, bude si mě už nejspíš pamatovat dobře a možná se spolu příjemně zasmějeme. Držím mu palce, ať je rychle zpátky ve hře.

Snad ho teď nebudou ze spaní budit žabky.

Kvák, kvák.

Rudolf Hronza

oblast dotazu

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu