I nemožné je možné – rozhovor

před 3 týdny

připravil Romek Hanzlík

foto Romek Hanzlík a Krutón Film

 

Na podzim 2017 do našich kin vstoupil slovenský film o neobvyklé cestě kolem světa „Okhwan’s Mission Impossible“. Hlavním hrdinou filmu je jihokorejský právník Okhwan, který si zvolil misi blížící se nemožnému: Projet na kole celý svět, a upozornit tak na problém rozdělení vlastní země hranicí na Severní a Jižní Koreu. Boj za sjednocení Koreje se na první pohled zdá být nesmyslem a bláznovstvím. Okhwan bojuje tiše, ale přitom velice přesvědčivě a úporně. Svému cíli bezmezně věří. Společně s ním zažijeme krádež kola, srážky s autem i hladovku před londýnským parlamentem. V průběhu cesty, kdy projel 192 zemí, svůj protest vystupňoval do té míry, že zahodil sedlo a rozhodl se pokračovat v jízdě bez něj až do té doby, dokud se Severní a Jižní Korea nesjednotí. O filmu a o Okhwanovi jsme si povídali s autorem a producentem filmu, Markem Mackovičem.

 

Kde jsi vlastně Okhwana objevil?

To je takový skoro neuvěřitelný příběh. Čekal jsem na letišti na Kypru na spoj. Měli jsme nějakých sedm hodin do odletu. Já jsem si sedl, zavřel oči a přemýšlel. Tehdy jsem pracoval už devátým rokem ve filmu. Říkal jsem si, že přišel čas, abych si konečně našel svoje filmové téma a nějakým způsobem ho uchopil a nepustil, dokud neudělám film. Protože dělat filmy, to byl vždy můj sen. Začínal jsem jako asistent režie a produkce. A jak tak sedím se zavřenýma očima a přemýšlím si o tom tématu, o kterém bych chtěl udělat film, najednou mi někdo poklepe po rameni. Otevřu oči a takový asijský týpek říká: „Please, take a picture of me.“ No, a to byl Okhwan. (smích) On právě přicestoval z Malty a chtěl poslat fotku kamarádovi do Norska, že je na Kypru. Už mu zbývalo jen několik zemí, v kterých nebyl. A Kypr byla jedna z nich, proto chtěl poslat fotku kamarádovi. Viděl jsem, že má s sebou zabalené kolo, takovým zvláštním způsobem, převázané v krabicích. Ptal jsem se ho, co dělá, a on mi ukázal článek z maltských novin, kde stálo, že ten chlapík projel na kole 171 zemí. Povídali jsme si takhle čtyři hodiny. Po těch čtyřech hodinách mu říkám: „Okhwane, já o tobě udělám film.“ A on, že dobře. (smích)

 

Co bylo dál?

Uběhly asi dva měsíce. Zvažoval jsem, jestli to půjde. Okhwan v té době čekal na víza do Libye v Tunisu a psal, že je pravděpodobné, že tam bude dost dlouho. A že to bude ideální místo, když s ním chceme začít točit, potkat se v Tunisu a že se těší. Já jsem byl nadšený, že do toho jde, tak jsem koupil letenky, objednal hotely a píšu mu – Okhwane, tak jsem všechno zabookoval a za týden jsme tam. A on přestal odepisovat. Psal jsem mu každý den a stále žádná odpověď, až byl den před odletem a já se radil s kolegy, co budeme dělat. Jdeme do toho, že ho potkáme a uděláme film, anebo ho nepotkáme a jedeme na dovolenou? A všichni řekli, jdeme do toho. Tak jsme odletěli do Tunisu. Sedíme na hotelu a Okhwan stále nezvěstný. Všiml jsem si, že na Facebooku nějak reagoval, tak jsem mu psal – Okhwane, my jsme tady, v Tunisu, zavolej. Napsal jsem mu na e-mail, na messenger, a on se konečně ozval, super, že jste tady, ale teď nemůžu mluvit. A už se neozval. Další den jsme zkusili zavolat na číslo, z kterého volal, ale to byl nějaký náhodný člověk, kterého potkal na ulici a půjčil si od něj telefon. Tak jsem se ho ptal, kde ho potkal. On nám řekl čtvrť a my jsme každý den do té čtvrti jezdili a hledali ho. Nechávali jsme vzkazy v restauracích, ukazovali fotky, jestli ho někdo neviděl, až v jedné restauraci si vzpomněli, ano, dneska ráno tu byl na snídani. Majitelé restaurací byli velice ochotní, přepisovali lístečky a dávali je svým kamarádům a do dalších podniků. Byla to velká pátrací akce. Pátý den v Tunisu, a stále jsme s ním kromě toho prvního telefonátu neměli kontakt. Do té čtvrti nám trvala cesta hodinu. Každý den jsme tam jezdili. A jednou, už byl večer, říkáme si, jedeme domů, a Dušan, s kterým jsem tam byl, říká, jdu se ještě podívat na internet. Zastavili jsme se v internet café s prosklenými výklady, ve čtvrti, kde se Okhwan pohyboval, a když jsme zdvihli hlavu, najednou Okhwan, oblečený úplně stejně jako na fotce, prošel kolem. Vyběhli jsme za ním, vzali ho k nám na hotel a už jsme ho nepustili.

 

Neuvěřitelná příhoda za příhodou…

My jsme ho v tom Tunisu našli ve dvoumilionové čtvrti. To, jak jsme ho tam našli a jak jsem ho potkal na letišti, je opravdu neuvěřitelný příběh. Celý tenhle film je neuvěřitelný příběh. Neuvěřitelnost za neuvěřitelností. Další taková je, že si nás vybral Ridley Scott do projektu Life in a Day. Naše video uspělo mezi osmdesáti tisíci (pozn.: 24. 7. 2010 desetitisíce lidí z celého světa nahrály na YouTube záznam jednoho dne svého života, z čehož vznikl dokument záznamu jednoho dne života na planetě Life in a Day).

 

Jak dlouho jste Okhwana sledovali?

My jsme s ním byli potom několik let, absolvovali jsme s ním vícero zemí. Amerika, Mexiko, byli jsme s ním v Nepálu, Itálii, Francii, Německu, spoustu času v Anglii, návrat do Koreje. Jeho cesta trvala 11 let. On začínal v roce 2001 a domů se vrátil 2012. My ho sledovali tři roky, pak ještě v roce 2014. Celý ten film mi trval sedm let. Od 2009 do 2016, kdy byla premiéra.

 

Mě zaujalo, že divák má napřed Okhwana za blázna, nebo lépe řečeno za Dona Quijota. Ale jak zahodil sedlo, dokud se Korea nesjednotí, tak najednou mu člověk začal fandit. Krásně vystavěný příběh.

Tak to mě těší.

 

Jak došlo k tomu, že se rozhodl to sedlo zahodit?

My jsme za ním přiletěli do Nepálu a já se ho ptám, kde máš sedlo. On řekl, já jsem ho zahodil. Ptal jsem se ho, co se stalo. Pochopil jsem, že pro něj už nebylo dostatečnou výzvou dělat 200 km denně. Chtěl upozornit ještě víc na svoji misi. My jsme nebyli u toho, když to sedlo odhodil. Jenže my ho měli nafilmovaného, jak je se sedlem, a jak je bez sedla, museli jsme to nějak spojit. Takže záběr, jak sedlo dopadá na dno jezera, jsme museli udělat dodatečně. Ale příběh je autentický, opravdu se to takhle stalo.

 

S jakými reakcemi se Okhwan na cestách setkával při šíření své ideje?

To je pořád takové kontroverzní téma. Jsou lidi, které rozzlobí to, co dělá, a jsou lidi, co mu fandí a vidí v něm hrdinu. Člověk napřed musí být optimista, mít vizi, vidět dopředu. Pokud si nedáš cíl, tak nic nezměníš. A přitom Okhwan to nedělá nejefektivnější metodou. Kdybych chtěl být nějaký aktivista a pojedu 11 let kolem světa, budu mít facebookovou stránku, kde budu mít milion sledovatelů a budu potkávat lidi, politiky a bůhví koho ještě. On má svoji hlavu. Jednoduše čeká, jak na to svět zareaguje. Tady se něco objeví v prostoru, tady se potkáme na Kypru a začneme dělat film, tady ho někdo osloví, aby udělal přednášku, všimnou si ho novináři. On to má tak, že sice tlačí na pilu, ale nedělá to vůbec nějakým předvídatelným způsobem.

 

A odezva v Koreji?

Když se vrátil do Koreje, tak o něm nikdo nevěděl. Teď jsme nějakou dobu nebyli v kontaktu, proto nevím, jestli se něco nezměnilo, ale já tipuju, že o něm v Koreji pořád nikdo neví.

 

Okhwan roky cestoval osaměle. A najednou měl za zadkem partu filmařů. Nevadilo mu to?

Byl rád. On mě bral jako svoji rodinu. Na druhou stranu je to Korejec, a to je úplně jiná kultura. Mají jiné vnímání, jiné hodnoty, jiné pojetí světa. Takže občas došlo k nedorozumění. Ta kultura je postavená úplně jinak. Třeba strašně záleží na tom, kolik má člověk roků. Kdo je starší a kdo je mladší. Točíme film a potřebujeme, aby udělal to a to. On to chce udělat, ale nemůže, protože já jsem mladší a vyžaduji něco od staršího. Většina situací ve filmu je však přirozená. Například v Nepálu u holiče. On se skutečně chtěl nechat ostříhat, a když si u holiče sedl, tak jsem mu začal klást otázky a točili jsme to. A tam se zase ukázala rozdílnost kultur. On sice odpovídal, ale potom se na mě rozčílil, že takhle se nedělá dokument, že na ty otázky nebyl připraven, že by chtěl, aby odpovídal na připravené otázky, já jsem zase chtěl, aby odpovídal na nepřipravené otázky. A kvůli tomu na mě křičel. Ale já to chápu, je to i tím, že cestoval sám, a najednou je kolem něj spousta lidí. Měl svůj svět. Třeba když vstoupil do nějakého podniku, na nějaké místo, okamžitě vzbudil zájem. Už jenom tím, že vstoupil. Je velice komunikativní a otevřený a lidi na něj okamžitě začnou reagovat. On si k nim sedne a začne si s nimi povídat. Dokáže se s kýmkoliv bavit o jeho vlastní zemi. V Anglii, po hladovce, když zase začal jíst, šel na první netekuté jídlo do McDonaldu, protože miluje brambory, a chtěl si dát hranolky. S kečupem. Vedle něj seděl chlapík odněkud z karibských ostrovů. A Okhwan takhle křížem přes stůl: „Můžu? Vy máte tuhle omáčku.“ A ponořil hranolky do jeho omáčky a začali si povídat, odkud je, a Okhwan na něj hned vytasil všechno, co oni tam jedí a jaká je tam kultura a věděl pomalu víc o té domácí kultuře než ten místní. Krátkodobá komunikace pro něj není problém, ale když jsme spolu trávili více času, tak to pro něj byl nezvyk a občas to skřípalo.

 

Projížděl Okwanem také Českem a Slovenskem?

Ano. V Čechách byl víckrát. Ve filmu se objevuje scéna s maratonem. To vzniklo tak, že jsme zrovna byli na Slovensku a on říká, že chce zaběhnout maraton. Bez přípravy. Jen jeden den si šel v Bratislavě udělat pár koleček kolem Kuchajdy. A potom že jede na maraton. Tak jsme ho přihlásili na pražský maraton. A on ho uběhl.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

 

 

Film Okhwan’s Mission Impossible

Slovensko, 2016

námět, scénář, režie: Marek Mackovič

kamera: Martin Štrba

hudba: Roman Ferianc

střih: Marek Mackovič

délka: 71 minut

Film je možno vidět v artových kinech a při speciálních projekcích, kdy elektřinu pro projektor vyrábějí diváci šlapáním na kole.

Wikipedie: https://en.wikipedia.org/wiki/Okhwan_Yoon

Web a trailer k filmu najdete zde: www.krutonfilm.cz/okhwan.html,

www.okhwan.com

 

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu