Úvod » Články k časopisu » Jihozápadní Anglie – Na šálek čaje na konci Anglie

Jihozápadní Anglie – Na šálek čaje na konci Anglie

Anglický kanál, známý u nás spíš pod svým francouzským jménem La Manche, dělí britské ostrovy od zbytku Evropy. Těchto několik desítek kilometrů moře tvořilo v průběhu historie dostatečnou hranici pro to, aby se projevily jisté specifické odlišnosti života na ostrovech, a na druhou stranu docela málo na to, aby toho ostrovy a ostrované neměli hodně společného s kontinentálním břehem kanálu.

Anglii si mnozí spojují s deštěm. Jistěže se takový mokrý scénář mohl naplnit, neb geografická poloha Anglii „předurčuje“ k tomu, že nepatří právě k suchým evropským regionům. Tlakové níže, tvořící se nad Atlantikem, ovlivňují bezesporu tamní počasí, ale s tím deštěm to není tak strašné. Jak naše pozdější zkušenost ukázala, anglické počasí je spíš hodně vrtošivé a skýtá více nejistoty. I slunce jsme si nakonec užili rovněž dost. A zima nám také moc nebyla. Při pohledu na mapu je vidět, že Anglie neleží o moc severněji než Česko, a tak teplý Golfský proud zaručuje, že i když prší, je zde teplota příjemná. Tedy ne že by zde bylo nějak zvlášť teplo, ale teplota byla celkem stabilní. No, až na ty studené večery. Jak se slunce sklonilo za obzor, byla venku opravu „kosa“. Počasí nás po cestě pozlobilo, ale ne tolik, kolik jsme sami čekali.

První kilometry v Albionu
Vstupní branou do Velké Británie pro nás bylo přístavní město Portsmouth, ležící asi uprostřed jižního pobřeží Anglie. Připluli jsme do něj z normandského přístavu Caen. Je to sice delší, a tím i dražší cesta lodí, a také Normandie leží dále od našeho domova než Calais, odkud většina turistů do Velké Británie odplouvá, ale měli jsme k tomu dva docela racionální důvody. Touto cestou totiž překvapivě neproudí uprchlíci, snažící se dostat přes kanál, vlastně jsme ani žádné uprchlíky nikde neviděli, takže jsme se cítili o mnoho bezpečněji, a pak také Portsmouth bylo polohou nejlepším východiskem na cestu po jihozápadním poloostrově Velké Británie, který byl naším cílem. Bíle útesy, které vítají návštěvníky u Doveru, jsme sice neviděli, ale panorama přístavu v Portsmouth s věží Spinnaker Tower ve tvaru námořní plachty nám to docela vynahradilo. Ještě něco bylo na příjezdu do Anglie úžasné. Zatímco Normandii jsme opouštěli v dešti, Anglie nás vítala slunečným počasím. A pak že tu zmokneme… Ve městě Portsmouth jsme se při příjezdu ani moc nezdrželi, jen jsme přejeli do druhého přístavu, odkud odplouvají trajekty na Isle of Wight, malý, ale rozhodně zajímavý ostrov nedaleko od jihoanglického pobřeží. Ještě prvního dne jsme stihli navštívit Newport, hlavní město ostrova a stejnojmenného hrabství s typicky anglickým hradem Carisbrooke Castle, a prohlédnout si první krásné bílé útesy, které nám alespoň trochu vynahradily ty doverské. Jezdí se tu vlevo, to ví každý. Pro nás to bylo poprvé, co jsme byli v zemi, kde se jezdí na opačné straně vozovky než u nás. Tušili jsme, že to bude náročné, ale ne až tak náročné. Opačné je úplně vše a já si připadal jak v říši za zrcadlem. K tomu, abych se udržel na správné straně silnice, mi pomáhala cedulka „jeď vlevo!“ umístěná v mapníku na radu jedné naší kamarádky. Díky tomu jsem měl neustále před sebou tohle zaklínadlo hned po vyjetí z trajektu a několik prvních dní mne zachraňovalo před tím, abych – zejména na křižovatkách – jel po správné straně. Jak je anglické počasí nevyzpytatelné, jsme si ověřili hned druhý den ráno. Modré nebe vystřídala šeď a mrholení. Celý ostrov jsme tak projeli bez výhledů. Vlastně jen k ruinám starého anglického panského domu uprostřed anglického (jak jinak, že?) parku dodávala mlha tu správnou tajemnou atmosféru. Do kempu, již opět na hlavním britském ostrově, jsme dojeli doslova v lijáku. Ještě jsme ani nedostavěli stan a už se začalo vyjasňovat. „Do you want a hot drink?“ (Chcete něco horkého na pití?) Pozvání na čaj od mladých manželů z Lake District jsme nemohli odmítnout. Podobného pozvání se nám od sousedů v kempech při nepříznivém počasí dostalo vícekrát. Vždycky jsme považovali lidi na severu za „chladnější“ a míň vřelé než na jihu, ale jak jsme brzo poznali, Angličané jsou docela příjemní. Silný čaj nám připomněl naše cestování po Turecku, jen tady ho s oblibou pijí s mlékem. Z rozhovoru jsme se mimo jiné dozvěděli, že dva předchozí dny byly názornou ukázkou toho, jak to v Anglii s počasím typicky chodí. Asi není divu, že voda v kanálu je poměrně studená, takže i když svítilo slunce, ke koupání nás právě nelákalo. Přesto mají v Anglii četná písečná letoviska. Velké pláže ale ke koupání moc nelákaly ani místní. Výjimkou byly skupinky odvážlivců v neoprenových oblečcích, které jsme několikrát viděli jít do vody vstříc vlnám v době přílivu i za deště. Hitem zdejších pláží jsou huts – malé plážové chatky, které stojí různě barevné nebo pomalované v dlouhých řadách podél pláže a vypadají jako zahradní chatky z hobbymarketu. Když se však jejich dveře otevřou, odkryjí své tajemství – malé zázemí vč. kuchyňky. Před nimi na židličkách či v lehátcích tráví čas čtením nebo opalováním jejich dočasní obyvatelé. Přišlo nám to docela legrační, ale když to někoho baví. Nás spíš mrzelo, že jsme se na pobřežní promenády a k plážím moc nepodívali, protože na nich platí zákaz vjezdu cyklistů. Cyklostezky tu sice mají, ale vedou nudně podél silnice daleko od moře. Člověk by to chápal, kdyby na pobřeží bylo málo místa nebo hodně lidí, ale povětšinou bylo místa dost a nikdo nikde.

Stará dobrá Anglie
Ústí mnoha řek překonávají sice mosty, ale někde, zejména u zálivů, jejich funkci přebírají přívozy. Jeli jsme mnoha takovými přívozy. Přívozy tak byly zpestřením na cestě mezi jednotlivými zastaveními na trase. Poznali jsme totiž, že v krajině toho moc nevyfotíme. Silnice jsou lemovány zelenými ploty ve výšce od jednoho do tří metrů, které zcela znemožňují nějaký daleký rozhled do krajiny. Ani zastavení nebylo kolikrát možné, protože ploty vyrůstaly přímo od krajnice silnice. A teď si představte, že jedete vlevo a pořád podvědomě čekáte, že za zatáčkou se proti vám vyřítí auto. Horší než my to ale měli řidiči aut, která nás měla předjet. Na úzkých klikatých silnicích v takto nepřehledném terénu to bylo opravdu nebezpečné. Ale ke cti anglických řidičů (cizinců jsme moc nepotkali) je nutno napsat, že se většinou chovali slušně. Ale zvyknout si na to, že nás objíždějí zprava, to bylo první dny náročné. Ještě zpátky k silnicím. Často ani odbočení z nich není možné. Boční cesty vedou na soukromé pozemky a cedule na to důrazně upozorňují. V tomto nás anglický venkov docela zklamal. Jižní pobřeží Anglie jako celek nás ale rozhodně nezklamalo. Naopak! Projížděli jsme četnými viktoriánskými letovisky, přes úhledné rybářské přístavy, učarovaly nám hrázděné domy s doškovými střechami, stejně jako řady gregoriánských domů z červených cihel, nábřeží s barevnými domy ve Weymouth. Poznávali jsme staré hrady s pohnutou historií, pevnosti i tajemná opatství. Kolorit měst dotvářejí typické červené telefonní budky a poštovní schránky s královským erbem. Zkrátka jsme začali nasávat atmosféru Albionu – staré dobré Anglie. Ale stejně – nejvíce se nám líbily útesy. Nejen ty bílé, ale i oranžové, červené až černé. Právě nádherné pobřeží rozhodlo o tom, že naše trasa vedla podél něj pokud možno co nejblíže k moři. Část pobřeží v hrabství Dorset a ve východním Devonu zvaná Jurské pobřeží je dokonce zapsaná na seznamu UNESCO. Jeho perlou je Durdle Door – přírodní vápencový oblouk klenoucí se z pobřežních útesů. Zajímavostí je, že tento kus skály, stejně jako dalších 50 čtverečních kilometrů, je v soukromém vlastnictví jediné rodiny Weldsových. Prvním větším městem na trase byl Exeter. Starobylému centru stotisícového města vévodí sídelní biskupská katedrála sv. Petra, která se pyšní nejdelším celistvým gotickým stropem na světě. Ještě jsem se o kráse anglické gotiky nezmínil. Tyhle katedrály, ale i četné menší kostely, jsou jedna vedle druhé architektonickými perlami. Z cyklistického pohledu jsme ocenili, že město je protkáno cyklostezkami. Proč jen to takto nejde u nás! Exeter leží více ve vnitrozemí. Záměrně jsme se odklonili od pobřeží, abychom navštívili Dartmoor, jeden z nejzajímavějších národních parků Anglie a současně také největší park s téměř tisícem čtverečních kilometrů. Dartmoor je vrchovina převážně s vřesovišti, žulovými skalami a bažinami. Abychom si tento přírodní skvost mohli vychutnat, museli jsme si na celý jeden deštivý den dát přestávku. Ale stálo to za zdržení. Cesta se vine úžasnou krajinou s výhledy. Ano výhledy, neb s hranicí národního parku zmizely, jako zázrakem, živé ploty kolem silnic. Dartmoor je také domovem polodivokých poníků, které jsme mohli pozorovat volně se pasoucí mezi rozkvetlými vřesy. O tohle vše bychom přišli, kdybychom nepočkali. A co teprve kdybychom v té mlze zaslechli vytí psa baskervilského. Právě na zdejších blatech se legenda o velkém černém psu z detektivek o Sherlocku Holmesovi odehrává. V Dartmooru na nás čekala další novinka anglického venkova. Kopce, strmé kopce. Ne, že bychom dosud nejeli do prudkého kopce, jeden na trase měl už dokonce 23 %, ale tady, v národním parku, to začalo být opravdu extrémní. Několik desítek metrů výškového rozdílu nahoru a zase dolů, pořád dokola a stoupání či klesání nejčastěji někde mezi 10 až 20 %. Plymouth bylo dalším velkým městem. Od kraje města až na pobřeží nás mírně z kopce dovedla vzorná cyklostezka. Město je rodištěm sira Francise Drakea, slavného námořního hrdiny, který na konci 16. století porazil španělskou armádu. Zdejšího hrdinu, ale i řadu dalších válečných hrdinů připomínají památníky na pobřežní promenádě. Město je dodnes významnou námořní základnou.

Až na Konec země
Po překonání zálivu, do něhož se stéká několik řek, jsme se malou lodí dostali do dalšího hrabství. Cornwall se od ostatních regionů v Anglii liší svojí keltskou tradicí, která se odráží v četných kulturních specifikách tohoto nejjihozápadnějšího výběžku Velké Británie. Úzké silničky nás dovedly na zapadlý venkov. Bloudili jsme mezi poli a podél větrného pobřeží. Na cestě byla jen dvě větší rybářská městečka Looe [lú] a Fowey [foj] se jmény s nepravidelnou výslovností, která odráží jejich keltský původ. Za St Austell silničky nejnižších tříd mezi farmami vystřídala naopak hlavní silnice, která nám však pomohla překonat úsek do zálivu v ústí řeky Fal. Na obou jeho březích leží hrady, přičemž ten ve Falmouth je obrovskou pevností rozkládající se nad městem. Vždy byl důležitým strážcem ústí (mouth), o čemž svědčí staré části hradu i pozdější kulometná hnízda. Návštěva tohoto hradu byla opravdovým zážitkem. Při vstupu nás pozdravila stráž a uvnitř hradu jsme potkali i jeho obyvatele. Dva vojáci právě ládovali do kanonu střelný prach, v pekárně se peklo a na tajemství kamene mudrců jsme se mohli optat přímo dvorního alchymisty. Byli to samozřejmě herci, ale svých rolí se zhostili velice dobře. Nestálé anglické počasí nás již potrápilo víc než dost. Náš už tak nabitý itinerář nabral u Looe půldruhého dne zpoždění, a tak jsme už pomalu začali škrtat z programu. Pak jsme ale škrtli zajížďku na poloostrov Lizard a celý jeden ztracený den se nám tím skoro podařilo dojet. Asi každý zná horu svatého Michala, tedy Mont St-Michel v Normandii, ostrov či poloostrov podle toho, jaká je úroveň hladiny moře při přílivu a odlivu. Méně je už znám (polo)ostrov St. Michel’s Mount v Cornwallu. Stavba kostela a hradu na cornwallském ostrůvku byla inspirována zmíněným velkým vzorem na druhé straně kanálu a stejně jako v Normandii, i tady je pevnost přístupná suchou nohou pouze za odlivu. Bohužel, rozhozený plán způsobil, že k ostrovu jsme se dostali za přílivu a nemohli ho tak navštívit a ani čekat, až opět nastane odliv. V kanálu je jeden z největších odlivů a přílivů na světě. Rozdíl hladin tu může dosáhnout až 12 metrů. Čas kvapil a my si vytkli za cíl dosáhnout nejzápadnějšího cípu Velké Británie ještě toho večera. Zdálo by se, že necelých 30 kilometrů je vlastně za rohem, jenže to by nesmělo tak silně fučet. Přímo proti, samozřejmě. Pak jsme konečně dorazili na Konec země. Land’s End, nejzápadnější výspa Velké Británie, kamenný mys ošlehaný větry a bičovaný příbojem Atlantiku. Symbolicky na tomto místě stojí první a poslední dům v Anglii. Zatímco vítr nemají cyklisté v lásce, surfaři ho vítají. Pro ně jsou velké vlny způsobené větrem výzvou, jak mi o tom vyprávěl při večerním čaji Steve, jeden ze surfařů, který měl chatku hned vedle našeho stanu. Jezdí sem už skoro 20 let a za vlnami sjezdil půl zeměkoule. Dosažení mysu Land’s End bylo jedním z významných milníků na cestě. Z jižního pobřeží kanálu La Manche jsme se dostali na severozápadní pobřeží u Keltského moře. Právě tady nám pozůstatky starých cínových a měděných dolů připomněly tvrdou práci zdejších horníků, kteří za velmi krutých podmínek těžili rudu. Dnes jsou pozůstatky dolů zapsány za seznamu UNESCO. Kolem celého jihozápadního poloostrova Velké Británie je po pobřeží vyznačená přes tisíc kilometrů dlouhá South West Coast Path, fantastická pěší trasa. Bohužel cyklisté si romantického pobřeží tolik neužijí, protože silnice vede často dost daleko od pobřeží a k jednotlivým výhledům je třeba odbočit, pokud to vůbec jde. Za přelidněným turistickým centrem St Ives se však konečně silnice častěji přimkla k pobřeží a my jsme mohli více vychutnat útesy i podél naší trasy. Jenže čím více byla silnice u pobřeží, tím strmější kopce jsme zdolávaly z útesu k ústí a zase na útes. Do jedné osady jsme klesali a opět vystoupali sklon 30 %. Údaj na dopravní značce potvrzuji i z tachometru. Je neuvěřitelné, že právě tady jsme na malém úseku potkali nejvíce naložených cyklistů za celou naši výpravu, neboť právě tudy vede jedna z anglických dálkových cest NCR – National Cycle Route 3. Tento úsek cesty po pobřeží Cornwallu až po mys Hartland s četnými strhujícími výhledy na stříkající příboj a tajemné ukryté pláže patrně patřil k těm nejhezčím na trase.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře