Úvod » Články k časopisu » Rodinný výlet u protinožců

Rodinný výlet u protinožců

Rok 2016 byl pro naši nedávno vybudovanou rodinu velmi cykloturistický. Úvodní tři měsíce roku jsme s malými dětmi brázdili Nový Zéland. Tato první velká rodinná cyklocesta ukázala, že nic není nemožné, a my na ní posbírali spoustu zkušeností, které nám dávaly sílu pokračovat. Po půl roce jsme se proto opět vrátili na jižní polokouli a s našimi o trošičku staršími dětmi – Bára na cestě oslavila čtyři roky a Péťa pár dní po návratu dva – strávili na druhé straně světa další tři měsíce. Tentokrát trochu „blíže“ domovu, v Austrálii.

Z Prahy jsme odlétali 18. října 2016 brzy ráno. Letenku jsme měli vystavenou společností Etihad a všechny lety se měly řídit, jak bylo jasně uvedeno na letence, dle jejich podmínek. Tedy i hodinový codesharingový let s Brussels Airlines do Bruselu. Kola byla v rámci váhového limitu zdarma, ale už při odbavení se nám dostala informace, že pokud nezaplatíme za kola, do Bruselu s námi nepoletí. V pět ráno s dvěma malými dětmi v náručích a po třech hodinách spánku jsme po delším dohadování rezignovali a poplatky celkem 100 eur zaplatili s tím, že vše po návratu vyreklamujeme. „Mimochodem, pokud by mělo letadlo do Bruselu zpoždění a vám návazné spoje uletěly, neměli byste nárok na náhradu.“ „Co je zas tohle za informaci?!“ Naštěstí jsme odlétali včas, a tak nebyl důvod řešit další nečekané problémy. Každopádně nás společnost Etihad začala nemile překvapovat od prvních minut cestování.
Děti do Abu Dhabi zvládaly vše na jedničku. Barunka byla nadšená z vlastní obrazovky a dárků od leteckých společností. Jako cestující s malými dětmi jsme získali místo pro infanty, tedy za oddělovací stěnou, kam se dají uchytit lehátka pro miminka. Místa pro nohy tak bylo dostatek. V Abu Dhabi se děti parádně protáhly, a když jsme se usadili do dalšího letadla, Péťa mi seděl na klíně a s nadšením sledoval z okna ohromný motor nového dreamlineru. Nahození motoru a první pořádné zaburácení ho odrovnaly, jako mávnutím kouzelného proutku usnul a probudil se až nad Shark Bay v Austrálii. Barunka na tom byla obdobně. Po 24 hodinách relativně klidného cestování jsme se dostali do našeho cíle, tedy na začátek naší australské cesty, na letiště v Perthu v Západní Austrálii.

První dny v Perthu odhalily nedostatky
S krabicemi upevněnými na Jirkově kole a střeše vozíku jsme při setmění dorazili k rodině z Warmshowers.org (WS). Zabouchali jsme na jejich dveře. Zvonky tu nebývají. „Good timing!“ vítala nás úžasná necyklistická rodina ve své garáži, přičemž se spustil veliký liják, který ustal až následující odpoledne. Krabice na další let jsme tak se štěstím uchránili.
První noc v dřevěném patrovém málo izolovaném domku byla velice chladná, okna a dveře netěsnily, déšť bubnoval do plechové střechy nad našimi hlavami, a i když jsme byli zachumlaní pod silnou péřovou dekou, byla v noci vážně zima. Tu jsme si doma vůbec nepřipouštěli. Aby toho nebylo málo, všichni jsme se několik dní trápili s jet lagem.
Během dne teploměr šplhal ke 20 °C, ve dvě hodiny odpoledne se objevil „Fremantle doctor“, za který jsou v létě obyvatelé této části Západní Austrálie velice rádi, a přinesl silný mrazivý vítr od Antarktidy, jenž byl jen pro silné povahy a otužilce. Těch tu po cyklostezkách a chodnících v parku v centru města běhalo spoře oděných spousty. Spoře oděné byly běžně i malinkaté bosé děti. My jsme v té ledové vichřici v centru Perthu málem zmrzli. Děti jsme zabalili do všeho, co jsme v tu chvíli s sebou na projížďku městem měli, tedy do bund, čepic a šál. Ale to nejdůležitější jsme s sebou do Austrálie vůbec nepřivezli – dětské rukavice! Moc chyběly první týdny na cyklosedačce.
Větrno bylo každodenně, a tak dítko, které nebylo chráněno ve vozíku, jsme balili do tolika vrstev, že jsme mu jen tak tak zapnuli zip na bundě. I v teplejším počasí mělo vždy o jednu vrstvu více než sourozenec. Malého Péťu jsme během pár kilometrů v zimě naučili strkat ruce do kapes. Počasí první dny předvedlo dokonalou proměnlivost. Noční teploty se pohybovaly kolem 5 °C a přes den vystoupaly i na 38 °C. Nevěřili jsme první zajímavé předpovědi: pondělí až středa 18 °C, čtvrtek 25 °C, pátek 38 °C a sobota 18 °C. „S těmi 38 °C se asi spletli?“
Nespletli. Postupem času jsme si na výkyvy počasí a věčnou kontrolu meteoradaru na mobilu zvykli. Museli jsme plánovat trasu tak, abychom blížící se vlnu vedra, než opět opadne, s dětmi někde na rozumném místě přežili. Překvapila nás ale i zima, a nebyli jsme v tom sami. „Nikdy by mne nenapadlo, že může být na jaře v Austrálii taková zima,“ svěřovali se nám turisti z aut ze všech koutů Austrálie či světa, kteří také klepali kosu v několika vrstvách oblečení. „Ježiš, jak to zvládáte s dětmi na kole a ve stanu? Nám je zima i v autě!“
V Jirkově stanu se noci daly hravě přežít. To, že mi bude zima, nehrozilo. Ležela jsem mezi svými ratolestmi, které mě pravidelně každou noc zahřívaly. Jeden na břiše a druhý na zádech. Péťa spal u stěny stanu, a tak měl kromě spacáku ještě bavlněný spací pytel a vedle sebe vystlanou deku, aby na něj moc netáhlo. Na druhé straně stanu vše jistil tatínek.

Veřejné zázemí, nocování
S pomocí mobilní aplikace s kempy nebo informacemi od místních jsme večer s oblibou dojížděli do veřejných tábořišť, často velmi dobře vybavených. V některých tábořištích můžete pobýt zdarma jen jednu noc, v některých i celý měsíc. Životním stylem vitálních australských důchodců je cestovat po kontinentu ve svých autech s obrovskými připojenými karavany. Po celé zemi je pro ně připraveno parádní zázemí. Do placených kempů jsme naše kola na noc záměrně nesměrovali. Pravda, byly i takové, které nás překvapily relativně nízkou cenou, kde místo na noc pro stan bylo za 10 AUD.
Jak jsme předpokládali, bylo v Austrálii oproti Novému Zélandu více ploch, které nebyly oplocené, anebo ploty nestály hned metr od krajnice, ale o pár metrů dále. Přesto se ne vždy podařilo najít místo na stan v tu chvíli, kdy jsme si usmysleli. Přespávali jsme na odpočívadlech u hlavních silnic, u komunitních hal, veřejných sportovišť či u škol v malých vesničkách, problém spíš byl o nich dopředu vědět. To, že se to někde nesmí, značily cedule. V národních parcích se může nocovat jen v oficiálních placených tábořištích.
Cenné informace jsme získávali i od protijedoucích turistů – v jakých oblastech je zakázáno volně kempovat a kde je zákaz kontrolován rangery. Poslední naší velkou starostí na západě země bylo zatloukání kolíků. Oranžovočervená zem je tak vyprahlá a tvrdá, že stavění stanu začínalo zpravidla hledáním vhodného kamene. Vděčný úkol pro děti.

U Warm Showers doma
Po dobrých zkušenostech s WS na Novém Zélandu a během léta u nás doma bylo jasné, že na první dny pobytu v Austrálii určitě někoho o pomoc oslovíme, a poté tu a tam. Nikdy nebylo naším cílem využívat této pomoci denně. Na cestách máme rádi soukromí a občas tu volnost nic neplánovat a nehonit se na domluvený sraz. S dětmi je to vše ještě trochu složitější. Na druhou stranu, jak lépe poznat místní a jejich styl života než návštěvou u nich doma. Pokud jsme věděli, že se kazí počasí, ať už do zimy, deště, nebo do šíleného horka, čeká nás oblast se zákazem kempování, že se potřebujeme umýt či přeprat, nebo si jen trochu odpočinout, v tu chvíli přicházelo na řadu kontaktování členů WS. Samozřejmě poslední podmínkou bylo, že v dané oblasti musel někdo být. Ve větších městech to nebýval problém, ale v liduprázdných oblastech ano. Jen pro představu, na naší trase do vnitrozemí, mezi Esperance a Perthem, na vzdálenosti 700 km, byl například jen jediný aktivní člen.
Australané byli skvělí. Skoro všude jsme se cítili, že do jejich rodiny běžně patříme nebo jsme se k nim vrátili po čase zase na návštěvu. Nevím, jestli zábrany boří fakt, že se u nich doma chodí v botách. Jinak si to vysvětlit neumím. My jsme si boty na nohou nenechávali. Lítat v botách po domě jsme se ještě nenaučili, a ani se nechystáme.
Všem bylo jasné, jak náročné může být cestování na kolech s dětmi po Austrálii. S radostí a respektem nás v jejich domovech vítali a často nabízeli, ať zůstaneme déle. „Určitě si potřebujete odpočinout!“ „Pokud se dostanete cestě do problémů, mobil i e-mail na nás máte, ozvěte se. Máme přece velké auto a čas, dojedeme za vámi kamkoliv.“ Na Tasmánii se jedna úžasná rodina sama nabídla, že nás vyzvedne a zase odveze na letiště. Ochotou a nezištnou pomocí nás místní odzbrojovali a my je za to milovali. Naší náročnou cestu nám nejen zpříjemňovali, ale i zlehčovali.
Největší překvapení nás čekalo od rodiny v Esperance. „Mohli bychom u vás doma od pátku do úterý pobýt s našimi dětmi?“ Jejich odpověď byla pro nás důležitá, zda se do tohoto odlehlého města vůbec vydáme. Měli jsme před sebou více než 350 km víceméně liduprázdnou krajinou a poslední šanci odbočit zpět směrem na Perth. Jejich odpověď nás dostala. „Pokud přijedete ve čtvrtek, a já věřím, že to zvládnete, můžete být v pátek u nás doma s námi a od soboty pobývat v domě, jak dlouho budete chtít sami. Odlétáme na 10 dní do Melbourne. Máme doma pět slepiček a zeleninovou zahradu. Vaší pomoc se sbíráním vajíček, krmením slepiček a zaléváním zahrady bychom uvítali.“ Nakonec jsme v Esperance a jeho okolí strávili devět dní a byla to asi ta nejlepší dovolená s odpočinkem na cestě. Malé příjemné město, nádherné bílé písečné pláže v okolí, domek vybavený hračkami. Děti sbírání vajíček a večerní zalévání zahrady milovaly. Dalším výrazným zážitkem tu byla noční zpáteční 70kilometrová jízda téměř po rovině z NP Cape Le Grand zpět do Esperance za svitu super úplňku se spícími dětmi ve vozíku. Světla z měsíce bylo tolik, že jsme na prázdné silnici nepotřebovali ani ta svá.
Dům bez majitelů, jen s klukem, který se jim staral o zvířectvo, jsme sdíleli i při našem návratu do Perthu. Rodinka nám odjela na dovolenou do Tasmánie. Vedro, které v tu dobu v Perthu panovalo, se tady dalo krásně zvládnout. Skleněným plotem chráněný bazén byl úžasným místem na zchlazení se v tom šílenství. Obě děti se tu pěkně rozplavaly. Od té doby nás ve vodě nepotřebují.
Standardem u všech hostitelů byla připravená večeře či BBQ. Pokud bychom o to stáli, čekala na nás snídaně a jídlo v ledničce. To už jsme ale s díky odmítali
Smyslem WS je nabídnout cyklistům místo na nocleh a sprchu. Nocovali jsme třeba v buši u krásného, zatím rozestavěného domu a majitel spal v jedné budoucí místnosti ve stanu. Kompostová toaleta byla taktéž běžným australským jevem a nechyběla ani tady. Do venkovní sprchy se mi zprvu v noční zimě nechtělo. Tři stěny z vlnitého plechu, čtvrtá vyřešena prostěradlem, podlaha z palet a před tím plynová bomba na ohřev vody. Nakonec koukat za tmy v horké sprše v naprostém tichu kdesi v liduprázdné buši na miliony hvězd byl jeden z našich nejsilnějších zážitků. Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře