text Honza Galla
foto Nathan Jones, Rideyrbike.com
Společně se vzrůstající oblibou bikepackingu roste také zájem o podobné ultravytrvalostní závody. Velmi známý je Tour Divide Race (4400 km), který se jezdí na horských kolech a vede z Kanady do Mexika, přičemž více či méně sleduje americké rozvodí. Dalším podobným podnikem je Transcontinental Race (3200 až 4200 km podle ročníku) vedoucí z Belgie do Turecka a mezi elitu se jistě zařadí i Indian Pacific Wheel Race (5500 km) v Austrálii, který se letos jede poprvé a který první závodníci dokončí ve chvíli, kdy se toto číslo Cykloturistiky dostane k vám. A nesmíme v zásadě zapomenout ani na světový rekord v objezdu zeměkoule (min. 29 000 km), který má svá pravidla a své držitele. Trans Am se jel poprvé v roce 2014 a zorganizoval jej Nathan Jones. Nathan se před tím dvakrát zúčastnil právě Tour Divide Race, který sdílí zhruba 200 mil dlouhou část s trasou, kterou navrhli před čtyřiceti lety členové Adventure Cycling Association a která se jmenuje TransAmerica Bicycle Trail. Během své druhé účasti se setkal s člověkem, který v tu chvíli celou dlouhou TransAmerica jel, a Nathana nadchla představa, že by se po ní vypravil jednou také. Postupně v něm však začala uzrávat myšlenka na ustanovení rekordu v přejezdu této trasy, který nikdy nebyl rok po roce reálně zaznamenán. V tom zafungovaly sociální sítě, celou myšlenku podpořil Brit Mike Hall, jenž je legendou ultravytrvalostních závodů, a vznikl právě Trans Am Bike Race. Prvního ročníku se zúčastnili oba. Mike i Nathan.
Desítky tisíc výškových metrů
Celá trať nevede z jednoho pobřeží na druhé přímo. Startuje se ve městě Astoria v Oregonu u pobřeží Pacifického oceánu a cíl je v Yorktownu ve Virginii, přičemž jezdci projedou deset států USA. Ve chvíli, kdy trasa dosáhne amerického rozvodí v Montaně, stáčí se však na jihovýchod a sleduje právě masiv Skalistých hor. Pak až na samém jihu Colorada znovu nabírá ten správný východní směr a pokračuje přes Kansas do Missouri a dále k Atlantiku. Ovšem pokud byste si mysleli, že právě přejezd Great Divide je nejnáročnější pasáží celé trasy, mýlili byste se. Při přejezdu Skalistých hor, který měří necelých 1900 km, závodníci v součtu nastoupají 16 000 metrů, ale zato posledních tisíc devět set kilometrů skrze Apalačské pohoří jim do statistik přidá 20 500 výškových metrů – a to už je panečku pořádná porce stoupání na závěr tak náročného podniku.
I když se celý závod odehrává na území Spojených států amerických, projíždějí účastníci také oblastmi, kde je velmi těžké si obstarat pitnou vodu či jakoukoliv pomoc. Dokonce i v automobily natolik přeplněné Americe je třeba počítat s tím, že někdy i doprava zeslábne natolik, že není možné se spolehnout na jakoukoliv pomoc. Při přejezdu Lolo Pass v Idahu je tak nutné překonat více než 200 km bez jakékoliv možnosti nakoupit jídlo či vodu. Závodníci se proto musejí spolehnout na své zásoby nebo na přírodní zdroje. O něco kratší úseky s minimem civilizace jsou pak také ve Wyomingu a Kentucky.
Od minulého roku je možné se do závodu vydat v také v opačném směru, ten však většinu závodníků odrazuje kvůli neustálému protivětru. A není se co divit. Rozhodně je lepší jet s větrem v zádech a o závod. Nicméně jsou cyklisté, kteří mají své důvody se proti větru vydat. Buď proto, že už celou trasu v tom „správném“ směru jeli, nebo také proto, aby se setkali se všemi ostatními účastníky, protože jinak se závod jede v podstatě samotářsky či s jedním parťákem.
Na penězích nezáleží
První ročník Trans Am absolvovalo 25 cyklistů, přičemž nejrychleji celou trasu zdolal Mike Hall za 17 dní, 16 hodin a 17 minut. Naopak nejpomalejším byl Thomas Camero, kterému celý podnik zabral téměř třetinu roku, přesněji 116 dní, 10 hodin a 20 minut. Mike Hall je dnes bez debat hvězdou ultravytrvalostních cyklistických závodů, které se jezdí bez podpory zvenčí. Mike již dvakrát bojoval se svými protivníky během Tour Divide, přičemž v roce 2013 tento podnik vyhrál. Taktéž dokázal ve správnou chvíli zachytit nástup bikepackingu a pochopit jeho možnosti, a především díky tomu vyhrál v roce 2012 závod kolem světa, který absolvoval za 107 dní a druhého za sebou nechal o zhruba 5000 mil. Sám organizuje evropský Transcontinental Race. O Trans Am říká: „Nezáleží na tom, kdo má jakou týmovou podporu, kdo má kolik peněz, a kdo má kolik podpůrných aut. Pro všechny je závod opravdu stejný. Vždyť někdy je mnohem rychlejší přespat v poli než se ubytovat v hotelu. A přitom jsou oba způsoby naprosto legitimní a podle pravidel.“ Mikovi se navíc zamlouvá i fakt, že se na jednu stranu musí starat sám o sebe a na druhou tím také podporuje místní obchůdky, benzinky a malé restaurace. Přiznává sice, že například samotné kolo může být hodně drahou záležitostí, ale není pro vítězství nezbytné. Nezáleží prostě na tom, s jakým rozpočtem jste přijeli, ale jaký je váš přístup k celému závodu a jak se s ním poperete mentálně. S tím se pojí i jiné Mikovo heslo: „Komfort tě zabíjí. Pohodlí a jakýsi stereotyp jsou pro nás pro všechny příjemné a důležité, ale vůbec vlastně netušíme, že kvůli nim obětujeme vědomí, jaké překážky jsme schopni překonávat, a díky tomu se do ničeho náročného nakonec ani nepustíme.“ Proto si Mike vcelku oprávněně myslí, že podobný závod, jako je Trans Am, může vlastně absolvovat téměř kdokoliv.
Druhou významnou osobností prvního ročníku Trans Am byla Juliana Buhring. Juliana měla poněkud nepěkné dětství, které prožila v náboženské sektě se svými třemi sestrami, ale bez rodičů, a v roce 2012 se vydala na cestu kolem světa na kole, aby upozornila na neziskovou organizaci pomáhající právě takto „postiženým“ dětem. S kolem se seznámila teprve několik měsíců před tím, avšak podařilo se jí stát se světovou rekordmankou v objezdu zeměkoule, když celou trasu ujela za 152 dní, z nichž 144 strávila šlapáním do pedálů. Také Trans Am vyhrála ve své kategorii, když do cíle dojela za 20 dní a 23 hodin a celkově se umístila na 4 místě.
O závodech, jako jsou Tour de France, Giro či dokonce RAAM, říká, že je to pětihvězdičková cyklistika a jen málokterý z profíků by se postavil na start podobného dobrodružství, jakým třeba přejezd USA bez podpory je. „Tyhle závody jsou jenom pro šílence,“ říká žena, která jezdí pro svou vlastní radost a poznávání lidských limitů, ale zároveň tím, byť neplánovitě, inspiruje další dámy i pány k extrémním výkonům. Podle Juliany za úspěchem nestojí jen fyzička, ale minimálně z poloviny také mysl. „Jezdec musí mít silný důvod, proč se do závodu vydal. Jinak ho v těžkých chvílích vzdá,“ říká.
Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace
Přidat komentář