Úvod » Články k časopisu » Jiné končiny – Vysídlovaný kraj

Jiné končiny – Vysídlovaný kraj

Jsou jiné končiny naší krajiny, které si to v průběhu posledních desetiletí užily až až. Běžný život, rozkvět, pád, pomalé vzmáhání se a pád ještě hlouběji a následný zánik. Vše to si prodělaly obce, onehdá žijící na území současného vojenského újezdu Hradiště.

V duchu tradice, i tento díl seriálu „Jiné končiny naší krajiny“ začnu osobní vzpomínkou. To bylo v létě roku 1984. Kroutil jsem poslední měsíce vojny, když nás vyvedli do „pole“, tedy na cvičení kamsi do středu Doupova. Jinak se vojenskému újezdu Hradiště neřeklo. Bylo před svítáním, s nenabitým kalašnikovem opřen o strom hlídal jsem mír, socialismus a probouzející se rotu. Vycházející slunce naznačovalo modrý den, zelené pahorky doupovské se zlatily svítáním, když jsem si na obzoru všiml černého mraku, až chuchvalce. Znejistěl jsem, i lampasáka, který se náhodou vydal vyčůrat, jsem se optal, co že to je. Jeho odpověď zněla: „Jóó, to černý, to je smog nad Karlovými Vary. To jsou ty slavný lázně,“ dodal. Proběhly roky i mnoho peněz na kotlíkové dotace se utratilo. Lokální topeniště zanikla, Karlovy Vary jsou pořád lázněmi, VVP Hradiště stále patří vojsku a já v sentimentu vzpomínek jsem si na kole Doupov objel.

Vpravo hleď, vlevo pohov
Může to být i obráceně, podle toho, odkud přichází nadřízený. Při svém cestování jsem měl celou dobu po pravici armádu, vlevo civil, neboť jsem pravotočivě objížděl vojenský újezd Hradiště, který do sebe pojal Doupovské hory. Dodnes funkční vojenský výcvikový prostor Hradiště byl zřízen začátkem roku 1953 kvůli ochraně západní hranice a výcviku armády, a to z nekompromisního rozhodnutí vlády ČSR. Aby se vše mohlo uskutečnit, muselo zaniknout okolo 65 obcí a řada památek. Padlo i městečko Doupov, ve kterém žilo do války na 1500 obyvatel. Na druhou stranu, ono nebylo skoro co likvidovat. O většinu zmaru se postarala existence Sudet, následné vysídlování a neúspěšné pokusy o osídlování, což je patrné dodnes až hmatatelně. Obce zaniklé, například Zvoníčkov, kde kdysi žilo přes 110 lidí, můžete i nyní spatřit, tedy to, co z nich zbylo. Rovněž vsi dodnes existující jsou spíše torzem, mnohdy mezi značkami jejich konce a začátku je jen jedno obydlené stavení, například Bělá u Valeče. Skoro mrazivým detailem, dokumentujícím pohnutou historii této končiny naší krajiny, jsou pomníčky padlým v první světové válce. Naleznete je po celé vlasti, a vlastně i Evropě, ale zde jsem se setkal s něčím novým. Z některých pomníčků kdosi kdysi odsekal nejen původní výzdobu, ale i mramorové desky se jmény (lze předpokládat, že jen a pouze německými) a zbylo po nich prázdné místo. V lepším případě byly nahrazeny univerzální deskou obětem všech válek.

Armáda jako ochránkyně nejen míru
Znělo mi to dlouho jako paradox, vojáci jsou prý vynikající ochránci přírody a je to logické. Do jejich prostorů se nedostane kromě nich nikdo jiný, turisté, podnikatelé, průmysl ani zemědělci. Svojí činností, tzv. vojenským managementem, v druhém plánu vytváří pro přírodu příznivé podmínky. Vojska cvičí jen občas, mezi tím jsou delší období klidu. Nedochází zde k pravidelnému kosení luk, pohyb těžké techniky sice devastuje nezpevněné cesty, ale ve vzniklých drobných vodních ploškách se vyskytuje, konkrétně v Doupově, kuňka ohnivá nebo čolek velký. Zajímavostí Doupova je ochrana a repatriace lososa obecného. To, co platí o živočiších, se vztahuje i na rostliny. Doupovské hory jsou poměrně výhřevné, a tak se zde dobře daří teplomilným travním porostům a květnatým bučinám. Zkrátka příroda „chráněná“ armádou je pestrá. Není proto divu, že všechny vojenské újezdy (mimo VÚ Březina) jsou zahrnuty do sítě lokalit Natura 2000. VÚ Hradiště, tedy Doupovské hory, je navíc vyhlášen ptačí oblastí, což dokazuje výskyt chřástala polního, ťuhýka obecného, či se zde můžete pokusit chytat lelka lesního. Bohužel běžní přírodovědci si kouzla doupovské přírody užijí jen z dálky. Vstup je tam zakázán.

Jak jsem to projel
Okruh v celku měří asi 120 km. Chrti to jistě zvládnou na jeden zátah, odškrtnou si, ale nepokochají se, neužijí si. Pro začátek okruhu okolo Doupova lze zvolit několik míst, podle toho, zda se přiblížíte autem, či vlakem. Pro auto je vhodná obec Valeč, ležící severně od fragmentu dálnice D6. Pro cestu vlakem pak Kadaň, kde je nádraží, ale z Prahy sem jezdí vlaky „podivně“. Zvolil jsem auto a po ujetí 115 km z Prahy bez problémů zaparkoval v centru obce. Hned první metry mi naznačily, že cesta bude kopcovitá. Rychle jsem pochopil, že tady platí nepsané pravidlo: Jakmile uvidíte na nejvyšším místě obzoru vzrostlý strom, vězte, že to je postupný cíl vaší cesty. Proč využívat dobrodiní vrstevnic… Nutno podotknout, že první část, můj první den výletu, se mi jevila příznivější. Jede se více z kopce, sjíždí se z Doupova k Ohři. Nastoupal jsem na 75 km přes 1400 metrů a sjel 1650 metrů. Nejdelší sjezd je na cyklotrase č. 2249, začíná za Stružnou a je dlouhý 7 km, kus po šotolině. Druhá část pak vedla z Kadaně, kde je nejnižší místo trasy (279 m n. m.), proto odtud do kopce. Následuje několik táhlých stoupání, ale i sjezdů, které vyvrcholí sjetím do Valeče. Na 45 km jsem sjel 740 m a vystoupal necelý kilometr. Celá trasa vede po malých silničkách s minimem automobilového provozu. Nezpevněný, ale kvalitní úsek je výše zmiňovaný sjezd k Ohři. Nejterénnější část představuje 1,2 km polní cesty mezi Jakubovem a Stráží nad Ohří, kde vede cyklotrasa č. 6. Výlet jsem projel natěžko na horáku bez odpružení, a dal by se absolvovat i na kole trekingovém.

Co jsem zažil a přežil
Předně jsem to přežil, navzdory sám sobě, nadváze a věku i tomu, že jsem čtyři měsíce po náhradě kyčle, ale o tom snad někdy jindy. Vybral jsem si ideální počasí, tropické dny uprostřed července. Míjeje stáda krav chladící se ve stínu, šlapaje na sluníčku po žhnoucím asfaltu, připadal jsem si jako starý vůl. Satisfakcí byl pohled na pestrou krajinu po pravici, kde se střídají lesíky, louky, křovinaté meze. Vlevo pak minimum civilizace, kterou zastupovaly převážně pokosené louky s balíky sena. Zavzpomínal jsem na své putování po Rumunsku. Projížděl jsem samotami, které kdysi byly vesnicemi, ale i okolo vojenské posádky, kde za plotem úspěšně rezivěla bojová technika, včetně několika kdysi bílých felicií. Prvním větším sídlem byla Stružná, kde je pěkný, ale nepřístupný zámek a hlavně funkční hospoda. Charakter výletu se radikálně mění po sjezdu k Ohři. Tady je turistický ruch a vodáci. Právě zde jsem potkal největší zmar až zkázu – Kyselka. Bývalé to lázně, zdroj naší nejznámější minerálky Mattoni, a tím i nemalých zisků. Kampak asi tečou? Stav většiny kdysi lázeňských budov je katastrofální, ale snad se blíží lepší časy. Jedna stavba je opravená, asi na dvou se pracuje. Cyklotrasa č. 6 mne různě daleko od řeky dovedla do půvabných lázní Evženie, které navazují na Klášterec nad Ohří. Zde jsem přejel na pravý břeh a začal se pomalu rozhlížet po noclehu. Vybral jsem si hotel „na louce“, stojí kousek od cyklostezky z Rašovic do Kadaně. Stejný podnik zvolil jeden nervní srnec a jezevec, který mne poctil svojí flegmatickou návštěvou hned dvakrát. Po půlnoci se dostavil další spolubydlící, který se přihlásil chrápáním. Z polospánku jsem zalamentoval, že moje partnerka dnes opravdu chrápe (což ve skutečnosti nedělá). K plnému bdění mne dovedlo uvědomění si, že na tomto vandru jsem sám. Asi 15 metrů ode mne si klidně hledal potravu kňour, spokojeně si pochrochtávaje. Chvíli jsem jej pozoroval, pak slušně pozdravil. Poprvé v životě jsem zřel létající a sprostě chrochtající prase na úprku.

text a foto Jiří Juřík

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře